Hotel Transylvánie – Genndy Tartakovsky se nám prvně představil ve filmu

Bram Stoker, autor slav­né­ho romá­nu o nej­zná­měj­ším upí­ro­vi všech dob, se musel ve svém hro­bě nejen obra­cet, on v něm musel pří­mo roto­vat, když reži­sér Genndy Tartakovsky udě­lal z jeho hra­bě­te Drákuly rapu­jí­cí­ho nešťast­né­ho otce dospí­va­jí­cí dce­ry.

Ptám se proč, pro­bo­ha živé­ho proč musí být v ani­má­cích téměř vždy mega­lo­man­ská pár­ty, kde všech­ny posta­vič­ky zpí­va­jí, tan­čí a bohu­žel v pří­pa­dě toho­to fil­mu i rapu­jí na top hity, drží­cí se v době vzni­ku fil­mu na špič­kách hit­pa­rád. Je to nemíst­né, trap­né a sha­zu­je to film, byť by byl sebe­lep­ší, někam do odpa­do­vé sto­ky. A Hotel Transylvánie (2012) navíc roz­hod­ně není ani sebe­lep­ší, on se nedá zařa­dit ani mezi ty lep­ší ani­má­ky.

Děj fil­mu není nijak slo­ži­tý, prá­vě nao­pak, je to neu­stá­le to stej­né omí­la­né done­ko­neč­na ze všech stran a úhlů pořád a pořád doko­la. O lás­ce, kte­ré jedi­ný rodič nepře­je a dělá vše pro to, aby neby­la napl­ně­na. Ale nako­nec se vše v dob­ré obrá­tí a prav­da a lás­ka zase zví­tě­zí nad lží a nená­vis­tí.

Hrabě Drákula při­chá­zí během požá­ru, kte­rý zalo­ži­li nená­vist­ní lidé o svo­ji milo­va­nou man­žel­ku a z pla­me­nů zachra­ňu­je jejich jedi­né dítě – dce­ru Mavis. Zapřísahá se, že ji bude neu­stá­le ochra­ňo­vat a zni­čí kaž­dé­ho, kdo by jí chtěl ublí­žit. Založí pro­to v Transylvánii hotel, kam jez­dí na dovo­le­nou jen most­ra, zom­bie, fran­ken­sta­i­no­vé, mumie atd. Tento svět je tím jedi­ným, kte­rý dovo­lí svo­jí dce­ři zpřístup­nit, pro­to­že je pře­svěd­če­ný o tom, že všech­ny lid­ské bytos­ti jsou kru­té a zlé. Čáru přes roz­po­čet mu ale udě­lá puber­tál­ní mla­dí­ček Jonathan, kte­rý se při dobý­vá­ní ská­ly v rumun­ských Karpatech dosta­ne na zaká­za­né a před vněj­ším svě­tem ukry­té úze­mí hote­lu. Aby Drákula zata­jil před ostat­ní­mi mon­st­ry, že se do „jejich“ teri­to­ria dostal vetře­lec v podo­bě člo­vě­ka, přestro­jí ho za bra­tran­ce Frankensteina a dělá vše pro to, aby se hoch nese­tkal s jeho dce­rou. Setkání ale samo­zřej­mě pro­běh­ne a s ním pocho­pi­tel­ně i lás­ka na prv­ní pohled, ať se tomu Drákula sna­ží zabrá­nit, jak může. V prů­bě­hu času navíc pozná­vá, že se ve svém názo­ru mýlil a že ten Jonathan je vlast­ně správ­ný chla­pík..

V rám­ci zacho­vá­ní objek­ti­vi­ty musím kaž­do­pád­ně uznat, že film má i něko­lik hod­ně pove­de­ných a nápa­di­tých míst, někte­ré vtíp­ky se tvůr­cům oprav­du poved­ly a donu­tí divá­ka od srd­ce se zasmát. Dalo by se dokon­ce říct, že jeho prv­ní čtvr­ti­na si udr­žu­je sviž­ný ryt­mus s mis­tr­ně dáv­ko­va­nou smrští vti­pů a čer­né­ho humo­ru. Pak už to nicmé­ně jde bohu­žel víc a víc dolů.

Co mě ale zara­zi­lo, a to nejsem žád­ný šíle­ný geo­graf, je věta, kte­rou pro­ne­se Jonathan, zatím­co uka­zu­je Mavis na stře­še hra­du východ slun­ce. Vydechne obdi­vem nad krá­sou roman­tic­ké chví­le i výhle­du na měs­to pod hra­dem a zašeptá – „Budapešť“. Což vzhle­dem k tomu, že hra­bě Drákula žil (tak mě napa­dá, že tohle slo­ve­so není pro bytí upí­ra asi to pra­vé oře­cho­vé) v Transylvánii, což je část Rumunska a tím pádem, pokud by teo­re­tic­ky mělo být vidět pod hra­dem něja­ké měs­to, měla by to být Bukurešť, niko­li Budapešť.

Prostě a jed­no­du­še dal­ší ani­mo­va­ný film s hez­ky vytvo­ře­ný­mi posta­vič­ka­mi, nud­ným a  stá­le stej­ným pří­bě­hem, něko­li­ka oprav­du dob­rý­mi vtíp­ky a kře­čo­vi­tou sna­hou o zapo­je­ní hlav­ních hrdi­nů do feno­mé­nu – „I v nemrtvých se může skrý­vat muzi­kál­ní talent“. Pokud se chce­te pře­svěd­čit, jest­li se v nich oprav­du skrý­vá, smě­le do toho, ale na rozuz­le­ní této záha­dy si bude­te muset počkat až do úpl­né­ho kon­ce.

Hodnocení: 60 %

---

---