Hráči

Načítám počet zob­ra­ze­ní...

Hrával jsem před časem na inter­ne­tu onli­ne ver­zi jed­né popu­lár­ní karet­ní hry. Byla to doce­la zába­va, pro­to­že lid­ských zdro­jů (rozu­měj spo­lu­hrá­čů) se ne vždy dostá­vá v ade­kvát­ní míře. Velkou kaň­kou na této hře byla ale vzá­jem­ná komu­ni­ka­ce mezi hrá­či. Přiznám se, že je mi tro­chu pro­ti srs­ti pod­le tex­to­vých reak­cí (navíc v jakém­si „cha­to­vém“ okén­ku) hod­no­tit men­tál­ní vyspě­lost daných jedin­ců, nicmé­ně někte­ré pří­spěv­ky byly dost šíle­né. Dobrá, mož­ná někte­ří z těch hrá­čů byly děti, nicmé­ně i to není pod­le mě úpl­ně omlu­va pro afek­to­va­né pří­spěv­ky, někdy vul­gár­ní, či jinak deho­ne­stu­jí­cí. Přijde mi dost zvlášt­ní, že pro něko­ho je onli­ne karet­ní hra nato­lik důle­ži­tou zále­ži­tos­tí, že kvů­li ní doma u své­ho počí­ta­če patr­ně vylo­že­ně zuří. Však podob­né hra­ní by mělo být pře­de­vším o zába­vě, ne? Pokud si navíc vez­me­te, že u této zmi­ňo­va­né hry hra­je dost vel­kou roli také náho­da, tak někte­ré reak­ce nechá­pu tuplem.

Dobrá, to jsem mož­ná nebyl zce­la upřím­ný, já je svým způ­so­bem chá­pu, ale těch lidí mi je líto a moc nero­zu­mím jejich vnitř­ní moti­va­ci.

Už del­ší čas hra­ji také šachy na ser­ve­ru chess.com. Existuje na to i vel­mi dob­rá mobil­ní apli­ka­ce, díky níž může­te hrát mé popu­lár­ní „bli­tz­ky“ (tedy šacho­vý „mač“, kde má kaž­dý hráč na své tahy 10 minut) prak­tic­ky všu­de. Dobrá zába­va do auto­bu­su smě­řu­jí­cí­ho do prá­ce (pokud zrov­na nepro­jíž­dí­te mís­tem, kde vypa­dá­vá mobil­ní sig­nál...) a také poměr­ně „rozum­ný“ důvod k tomu odlo­žit pod­kla­dy pro blí­ží­cí se pora­du, pro­to­že na to bude čas někdy jin­dy...

I zde je mož­né, aby pro­bí­ha­la „cha­to­vá“ komu­ni­ka­ce mezi hrá­či. Zpravidla tomu tak není (hra­je se o čas), nicmé­ně pří­spěv­ky od lidí z celé­ho svě­ta (mír­ně vedou Indové) jsou více­mé­ně fajn, čas­to podě­ku­jí za dobrou hru, upo­zor­ní, kde se pod­le nich sta­la chy­ba (pro­gram sám pak umí ana­ly­zo­vat hru se vše­mi vaši­mi nedo­stat­ky), popř. se opta­jí jaké je v „Czechia“ poča­sí. Docela milé, až jsem si začal vzne­še­ně pochva­lo­vat jací jsme to my šachis­ti ale kabr­ňá­ci a fajn „fér plej“ bor­ci.

Bohužel ani toto nepla­tí abso­lut­ně, nara­zil jsem totiž na pozo­ru­hod­ný exem­plář šachis­ty z jed­né asij­ské země, kte­rý poté, co dostal poměr­ně jed­no­du­ché „vidle“ mezi krá­le a dámu začal psát dost pozo­ru­hod­né pří­spěv­ky, na kte­ré jsem mu v dob­ré víře odpo­ví­dal cosi ve smys­lu, že je to jen a pou­ze jeho chy­ba (jak také jinak, jed­ná se o šachy), tak­že by se měl zlo­bit pri­már­ně na sebe. S podob­ný­mi lid­mi (navíc ovlá­da­jí­cí­mi hod­ně zají­ma­vou muta­ci ang­lič­ti­ny) se ale dá domlu­vit jen stě­ží. Naštěstí jsem si u okén­ka „cha­tu“ vši­ml sym­pa­tic­ké­ho tla­čít­ka s kříž­kem, kte­rý celou kon­ver­za­ci ode­slal do věč­ných lovišť a můj účet zablo­ko­val v dal­ší pří­pad­né kon­ver­za­ci s tím­to člo­vě­kem.

Svět byl hned o něco slu­níč­ko­věj­ší.

Nesmysly frustro­va­ných lidí je fakt někdy lep­ší od sebe radi­kál­ně odfil­tro­vat, to pla­tí o inter­ne­to­vých šachách stej­ně jako o někte­rých webo­vých „zpra­vo­daj­stvích“. To si mys­lím i s tou před­sta­vou, že soci­ál­ní bub­li­ny je dob­ré z prin­ci­pu občas pro­pi­cho­vat.