Irena Nováková Kafková, Vladimír Kafka: Ateliér života

Vladimír Kafka pat­řil meze neza­po­me­nu­tel­né tera­pe­u­ty lid­ských duší a spi­so­va­te­le, jejichž tvor­ba byla darem. Ateliér živo­ta vzni­kl jako odpo­věď na před­cho­zí kni­hu Život naži­vo, kdy rukou, jež pomoh­la této moud­ré kni­ze na svět, byla ruka jeho ženy, pro­to­že Vladimír již ode­šel do své­ho domo­va, z něhož nás při­šel před pade­sá­ti lety poctít svou pří­tom­nos­tí.

Snad prá­vě tohle se v kni­ze pro­lí­ná nej­víc jako vše­ob­jí­ma­jí­cí pocit, to vědo­mí, že tu už není, že to snad i tušil. Mrazivé odpo­vě­di na otáz­ky, když víte, že jeho pouť již skon­či­la. Je na kaž­dém, co si z podi­vu­hod­né­ho pří­bě­hu a kon­cep­tu kni­hy vez­me, pro něko­ho to bude roz­ho­vor muže a ženy, pro jiné­ho oprav­du odpo­vě­di na Život naži­vo, dal­ší se prol­ne hlu­bi­na­mi, jež jsou vsu­nu­ty pod všech­na slo­va, lhos­tej­no, jest­li jsou odpo­věď­mi, otáz­ka­mi nebo zpo­vě­dí jeho ženy Ireny.

Je mým zvlášt­ním zvy­kem si z knih, u kte­rých tajím dech, vypsat do diá­ře to, co mě oslo­ví. Z Ateliéru živo­ta to je větič­ka: „Chceme být milo­vá­ni nebo milo­vat, ale cho­vá­me se jako žeb­rá­ci.“ Ano, tak moc si pře­je­me lás­ku, ale nechce­me ris­ko­vat, nechce­me pro to nic dělat. Stačí jed­na špat­ná zku­še­nost a lid­ská duše se uza­ví­rá jako popá­le­ný květ.

Snad prá­vě to jsem potře­bo­va­la v tu chví­li číst.

Každý si najde to své, je to nad­ča­so­vá kni­ha.

Příběh o muži, kte­rý neměl vůbec žít

Od útlé­ho dět­ství se Vladimír Kafka potý­kal s cuk­ro­vou, byl jed­ním z mno­ha prv­ně u nás dia­gnos­ti­ko­va­ných cuk­rov­ká­řů a celé dět­ství i mlá­dí ho dopro­vá­ze­ly jako sudič­ky lékař­ky tvr­dí­cí, že už mu mno­ho nezbý­vá. Klikatý a obtíž­ný život ho s nemo­cí sžil, udě­lal z ní kama­rád­ku a to i přes­to, že ho potom při­pra­vi­la o nohy, což byl dal­ší zásad­ní oka­mžik v jeho živo­ta, po němž se obrá­til k lidem a obje­vil v sobě duši, jež doká­že pomo­ci dru­hým.

Cestování, odklon od civi­li­za­ce, intro­vert­ní obdo­bí, ale i ces­ta do Egypta a zvlášt­ní záži­tek osví­ce­ní, všech­ny ženy v jeho živo­tě, jež ho doved­ly až k té posled­ní, jež v tuto chví­li sto­jí na obál­ce kni­hy jako cen­ná spo­lu­au­tor­ka. Ne, nemě­ni­la by za nic na svě­tě, kaž­dič­ký den, kaž­dič­ký rok, kte­rý s Vladimírem pro­ži­la. Smutek i vděč­nost – to vše se pro­lí­ná tex­tem, v úvo­dech i závě­reč­ných čás­tech a to vše dokres­lu­je jedi­né – tohle je krás­ná, cit­li­vá a prav­di­vá pocta Vladimíru Kafkovi.

A pama­tuj­me na to, co řekl na téma „lék, kte­rý fun­gu­je na vět­ši­nu nemo­cí“:

„Už to bylo víc­krát řeče­no: lás­ka. U všech nemoc­ných lidí je totiž dluh lás­ky na sobě napros­to evi­dent­ní. Proto bychom feno­mé­nu lás­ky měli věno­vat maxi­mál­ní pozor­nost, nemě­li bychom ji zby­teč­ně ome­zo­vat žád­ný­mi vymyš­le­ný­mi a dema­go­gic­ký­mi hra­ni­ce­mi, ale nao­pak ji zací­lit prá­vě tam, kde nej­víc chy­bí, což bývá i naše nemoc.“

Chceme milo­vat, ale záro­veň se lás­ky bojí­me. Chceme být zdra­ví, ale zabí­jí­me se nemoc­ným způ­so­bem živo­ta.

Pomohl tisí­cům lidí naži­vo. Dalším pro­střed­nic­tvím knih. Přeju si, aby zdár­ně vyšla ta posled­ní, jím roz­pra­co­va­ná, aby jeho žena s lás­kou a srd­cem na dla­ni šla spo­leč­ně s ním Na kři­žo­vat­ce vzhů­ru a do duše – a jeho posled­ní posel­ství spat­ři­lo svět­lo svě­ta.

O auto­ro­vi:

Vladimír Kafka (1963 – 2018) malíř, spi­so­va­tel, muž, jež pro­vá­zel lidi těž­kou nemo­cí, pořá­dal po celé repub­li­ce bese­dy Hostiny, čas­to s Jaroslavem Duškem a své život­ní zku­še­nos­ti popsal v kni­hách Minulost je mrt­vá, život začal prá­vě teď a Život naži­vo.