#DP121: Iron Man Vol. 1: Big Iron

iron man 1

Hodnocení článku

(zatím nehod­no­ce­no)

Loading...

Autorem člán­ku je Daniel Palička.

Scénář: Christopher Cantwell 

Kresba: CAFU 

V době psa­ní této recen­ze neby­la prv­ní kni­ha ješ­tě ofi­ci­ál­ně vydá­na (vychá­zí až 10. břez­na letoš­ní­ho roku). Každopádně, Cantwellův Iron Man mě vcel­ku zau­jal, při­čemž prv­ních pět seši­tů, kte­ré nalez­ne­te v plá­no­va­ném prv­ním svaz­ku, jsem již doče­tl, tak­že jsem se odhod­lal a něco málo jsem o sérii napsal. Snad se vám mé dojmy budou líbit.  

Někomu se to může jevit jako vcel­ku zvlášt­ní, ne-li rov­nou podiv­né, ale Iron Man si od dob své­ho vel­ké­ho návra­tu na scé­nu v sérii Tony Stark: Iron Man, jež vychá­ze­la během ini­ci­a­ti­vy Fresh Start, pro­šel tře­mi vel­ký­mi eta­pa­mi. Nejprve se po slo­ži­té situ­a­ci, kdy pobý­val v kóma­tu, vrá­til na scé­nu v nej­lep­ší mož­né for­mě. Pojetí posta­vy bylo rázem o pozná­ní hra­věj­ší a série se ubí­ra­la mno­hem spe­ci­fič­těj­ším smě­rem. Scénárista Dan Slott vsá­zel zejmé­na na pompéz­nost, mimo to však také na obrov­ský arze­nál vše­mož­ných vychy­tá­vek - růz­no­ro­dý­mi zbro­je­mi počí­na­je, tech­no­lo­gic­ky vyspě­lý­mi vyná­le­zy kon­če - a vel­kou šká­lou nejen klad­ných, ale rov­něž zápor­ných postav. Po vel­ko­le­pém vyvr­cho­le­ní došlo k vel­ké udá­los­ti, kdy byla pozor­nost smě­řo­vá­na na Arna Starka coby Iron Mana a na futu­ris­tic­ký svět. Začaly vychá­zet mini­sé­rie vzta­hu­jí­cí se k roku 2020 (teď oprav­du nemys­lím sku­teč­ný, ale fik­tiv­ní ve svě­tě Marvelu), při­čemž Tony Stark se nena­chá­zel v úpl­ně jed­no­du­ché situ­a­ci. Naštěstí všech­no úspěš­ně zvlá­dl, a tak se moh­lo úspěš­ně pře­jít k tře­tí, aktu­ál­ně pro­bí­ha­jí­cí éře. Iron Manovy neo­by­čej­né pří­ho­dy se zača­ly vyprá­vět v nově vychá­ze­jí­cí řadě od scé­náris­ty Christophera Cantwella, jed­no­du­še pojme­no­va­né „Iron Man“. A aby toho neby­lo málo, od zákla­du se změ­ni­lo i poje­tí hlav­ní­ho hrdi­ny. Bylo pod­le mě k lep­ší­mu?  

Na roz­díl od Slotta, kte­rý vsá­zel na co nej­bom­bas­tič­těj­ší scé­ny, se Cantwell vra­cí zpát­ky ke koře­nům a sna­ží se Iron Mana držet více při zemi, čemuž odpo­ví­dá i záplet­ka. V ní si Tony Stark pro­chá­zí neleh­kým obdo­bím. Prožívá totiž kri­zi střed­ní­ho věku a neví, co si se sebou má počít. Proto expe­ri­men­tu­je, jak to jenom jde. Snaží se ome­zit hyper­mo­der­ní tech­no­lo­gii a vra­cí se k původ­ním zbro­jím, pře­de­vším k ver­zi se stan­dard­ním čer­veno­žlu­tým zbar­ve­ním, kte­rá je však mír­ně upra­ve­ná pro úče­ly dneš­ní doby. A jako by to nesta­či­lo, začne nově spo­lu­pra­co­vat s Patsy Walkerovou, zná­mou pod super­hr­din­skou pře­zdív­kou Hellcat. Co se nemě­ní, jsou zápo­rá­ci. Kromě sta­rých zná­mých, ať už jde o Unicorna, Controllera, Terraxe a jiných, se na scé­nu vra­cí i jeden zápo­rák, jenž se v Marvelu již dlou­ho neu­ká­zal. Chce se mstít, a tak při­chys­tal plán na zni­če­ní všech svých nepřá­tel. Pro tyto úče­ly se spo­jil s něko­li­ka noto­ric­ky zná­mý­mi Iron Manovými pro­tiv­ní­ky, kte­ří se nemo­hou naba­žit poráž­ky obr­ně­né­ho Avengera. 

Jak už jsem zmí­nil výše, Iron Man se napl­no vra­cí ke koře­nům, a tím pádem i ke kla­sič­těj­ší­mu poje­tí. Z celé­ho komik­su občas číší pěk­ný retro nádech a máte pocit, jako kdy­by na strán­kách moder­ní­ho komik­su vystu­po­val Tony Stark z doby 80. let. Jeho vizáž, per­so­na­li­ta, výzbroj i způ­sob vyja­d­řo­vá­ní najed­nou půso­bí úpl­ně jinak. Osobně si mys­lím, že v tom­to smě­ru autor při­ve­dl do série svě­ží vítr. A co víc, v rám­ci sólo­vé iron­ma­nov­ské řady se mohu zto­tož­nit s hlav­ním akté­rem, jeli­kož inter­ak­ce s ostat­ní­mi posta­va­mi půso­bí reál­ně. To samé mohu mimo jiné říct i o způ­so­bu cho­vá­ní. Pokud bych měl srov­ná­vat se Slottem, z mého osob­ní­ho úhlu pohle­du odvá­dí Cantwell mno­hem lep­ší prá­ci se smě­řo­vá­ním děje. A přes­to­že do vyprá­vě­ní nepři­ná­ší tolik nové­ho, nao­pak se sna­ží více ope­ro­vat se základ­ní­mi sta­veb­ní­mi kame­ny, a opouš­tí od šíle­ných, ovšem vel­mi ori­gi­nál­ních úle­tů typu fir­ma Stark Unlimited či obří vir­tu­ál­ní svět urče­ný pro hrá­če jaké­ho­ko­liv věku, rea­li­ta je tako­vá, že svým poje­tím si mě doká­zal zís­kat více. Může za to hlav­ně fakt, že Slottův Iron Man, ačko­liv mě pří­jem­ně bavil, mi občas při­šel jako sle­pe­nec nápa­dů - hor­ších či lep­ších - kte­ré jsou jed­nou zpra­co­vá­ny napros­to fan­tas­tic­ky, jin­dy straš­ně neza­jí­ma­vě. Ano, jde sice o dost odváž­né tvr­ze­ní, já si za ním však hrdě sto­jím.        

Co se týče sty­lu psa­ní, Cantwell vsá­zí na jis­to­tu. Vrací se ke sta­rým komik­sům, z nichž čer­pá, jak to jenom jde, a na jejich zákla­dě vytvá­ří uce­le­ný celek, jenž kom­bi­nu­je sta­ré postu­py s osvěd­če­ným moder­ním vyprá­vě­ním. Tempo je pro­to sviž­né, čte­ní odsý­pá a ani na moment se nebu­de­te nudit. Scénárista však mys­lí i na vývoj postav, pro­to se občas nebo­jí zpo­ma­lit a na pár chvil se věno­vat osob­ní lin­ce. Hlavní duo, tedy želez­ný muž a jeho par­ťač­ka Hellcat, fun­gu­je úžas­ně. Ačkoliv si zpo­čát­ku bude­te na zapo­je­ní Patsy Walkerové do celé­ho dění chví­li zvy­kat, postu­pem času si začne­te uvě­do­mo­vat, že její účin­ko­vá­ní v ději vcel­ku fun­gu­je. Některé scé­ny by moh­ly být napsá­ny tro­chu lépe, jiné jsou nud­né k uzou­fá­ní, to uzná­vám, ale napří­klad závěr, ve kte­rém je na samém dně, mě spo­lu s jed­ním neče­ka­ným román­kem doká­zal mile pře­kva­pit. Ale co je úpl­ně nej­lep­ší, jsou scé­ny, ve nichž se sna­ží pomo­ci bez­moc­né­mu Starkovi s život­ní kri­zí. Působí straš­ně lid­sky a máte z nich pocit, jako bys­te sle­do­va­li tra­gic­ké vyprá­vě­ní o nejis­tém hrdi­no­vi bez jaké­ko­liv vize budouc­nos­ti. S tím se ostat­ně pojí i dal­ší prvek: otáz­ka, se kte­rou se v prů­bě­hu všech pěti seši­tů pra­cu­je, ačko­liv si toho čte­nář nemu­sí při čte­ní všim­nout. Myšlenka, na níž nelze nalézt jed­no­du­chou odpo­věď. Kým by měl být Iron Man v dneš­ní době? Anděl stráž­ný? Bůh? Nadčlověk? Nebo snad jenom pra­choby­čej­ný člo­věk? Začtete-li se a zamyslíte-li se nad někte­rý­mi myš­len­ka­mi, tak někte­ré pasá­že oce­ní­te ješ­tě více, než bys­te prv­ně čeka­li.   

V pří­bě­hu se kro­mě skry­tých myš­le­nek nešet­ří ani akč­ní­mi sek­ven­ce­mi a zápo­rá­ky. Hned na prv­ních strán­kách úvod­ní­ho seši­tu se dočká­me skvě­lé úvod­ní bitvy, kdy se Iron Man dostá­vá do kříž­ku s kos­mic­kým pro­tiv­ní­kem Terraxem. V dal­ším čís­le pak máme mož­nost sle­do­vat zápas v rin­gu, v němž se obr­ně­ný super­hr­di­na musí vypo­řá­dat s Carlem Creelem, zná­měj­ším mno­hem více díky pří­z­vis­ku Absorbing Man. A podob­ných poty­ček je v prv­ním svaz­ku mno­hem více. Musím říct, že jsem si je vskut­ku uží­val. Nicméně, někte­rým by roz­hod­ně neuško­di­lo, kdy­by byly o pár strá­nek del­ší. Přece jenom, s někte­rý­mi pro­tiv­ní­ky se Iron Man vypo­řá­dá během pár strá­nek. Přiletí, chví­li se s nimi rve, pak je pora­zí a letí o dům dál. Na jed­nu stra­nu tomu­to tahu rozu­mím, pro­to­že tvůr­ci nechtě­jí vypl­ňo­vat děj zby­teč­nou vatou, jež vyprá­vě­ní ako­rát pro­dlu­žu­je, než aby jej posu­no­va­la kupře­du, kaž­do­pád­ně by někte­rým scé­nám vůbec neuško­di­lo, kdy­by byly del­ší aspoň o jed­nu jedi­nou strán­ku, v lep­ším pří­pa­dě i o dvě. Podle mě by to bylo čis­tě ku pro­spě­chu věci. 

Samostatnou slož­kou je kres­ba. O tu se posta­ral špa­něl­ský kres­líř CAFU (pseu­do­nym, jenž je slo­žen z ini­ci­á­lů jmé­na Carlos Alberto Fernandez Urbano). Co jsem zjis­til, vůbec nejde o jeho prv­ní prá­ci, co se super­hr­din­ské­ho main­stre­a­mu týče, a je to na výsled­ku váž­ně znát. Jeho styl je o pozná­ní tem­něj­ší. Linky jsou tuž­ší, což se k seri­óz­něj­ší atmo­sfé­ře per­fekt­ně hodí. Navíc, i colo­ring dělá divy. Tmavší bar­vy napo­má­ha­jí k lep­ší­mu vyzně­ní někte­rých scén, při­čemž veš­ke­rá akce vypa­dá mno­hem uvě­ři­tel­ně­ji a dyna­mič­tě­ji. A abych neza­po­mněl, musím pochvá­lit desig­ny postav, kte­ré mi vyho­vo­va­ly. Takže v tom­to smě­ru jsem napros­to spo­ko­je­ný. Na to, že šlo o mé prv­ní sezná­me­ní s CAFEm (tuší někdo, jak jeho jmé­no mám sklo­ňo­vat?), jsem byl pří­jem­ně pře­kva­pen. Dávám palec naho­ru!  

Co říci závě­rem k svaz­ku „Iron Man Vol. 1: Big Iron“? Dle mého názo­ru se jed­ná o sluš­ný úvod­ní sva­zek, jenž vás pohl­tí. Má pozi­tiv­ní strán­ky, kvů­li kte­rým mě bavi­lo se pro­kou­sá­vat jed­not­li­vý­mi seši­ty. Čtení mě bavi­lo a mys­lím si, že budu na někte­ré momen­ty ješ­tě chví­li vzpo­mí­nat. Ale neber­te mě špat­ně, kni­ha „Iron Man Vol. 1: Big Iron“ není bez­chyb­ná. Nedostatky by se pře­ce jenom našly. Ačkoliv jsem se o řadě z nich roze­psal výše, našel bych i řadu dal­ších. Jde veskr­ze o drob­nos­ti, ovšem za zmín­ku sto­jí. Například celá zlo­či­nec­ká machi­na­ce moh­la být v někte­rých ohle­dech lep­ší. Začlenění jed­no­ho podiv­né­ho usku­pe­ní do vyprá­vě­ní mi při­šlo jako pěst na oko. A navíc, půso­bi­lo to straš­ně laci­ně a nepro­myš­le­né. Hlavní zápo­rák mi zatím při­šel nemast­ný nesla­ný. Snad se jeho s dal­ší­mi díly zlep­ší. A takhle bych mohl ješ­tě pokra­čo­vat. Každopádně, i přes tohle všech­no mám z prv­ní kni­hy Cantwellovy iron­ma­nov­ské série dost dob­rý pocit. Finální zvrat mě navna­dil nato­lik, že se nemo­hu dočkat, až vyjde dru­há kni­ha. Jsem doce­la zvě­da­vý, kam nás série zave­de příš­tě.   

P.S.: Jen tak mimo­cho­dem, líbí se vám logo série? Já jej totiž napros­to zbož­ňu­ji. Líbí se mi inspi­ra­ce ani­mo­va­ným seri­á­lem z 90. let, ze kte­ré­ho se urči­tě při jeho navr­že­ní vychá­ze­lo. Vážně to vypa­dá pěk­ně. Krásně to pasu­je k vyzně­ní celé­ho komik­su. Nahlížíte na to stej­ně?