Existují hry nebo herní série, které hráče tak nějak provázejí celý život. Nejen v dětství, ale i později se občas připomenou a ať chcete nebo ne, připoutají si vás zase na dlouhou dobu k monitorům.
Proč? Protože není nuda hrát je víckrát a ačkoli je většinou už znáte nazpaměť, užíváte si každý tah a každý kousek prostředí stejně dobře, jako když jste je spustili kdysi poprvé z diskety. Možná ještě více.
S věkem nestárne, ale zraje
V mém případě milovníka oldschoolovek je jedním z takových věrných kousků rozhodně druhý díl trilogie Ishar od dnes již neexistujícího francouzského studia Silmarils. Konkrétně tedy Ishar II: The Messengers of Doom.
Poprvé jsem se s ním setkal někdy v osmi letech. V době, kdy bylo her málo, dvacet MB instalace bylo něco nepředstavitelného a hry kolovaly mezi kamarády ve škole na disketách a o přestávkách se opisovala kouzla z Dungeon Mastera dvojky.
Hráli jsme ho tehdy do zbláznění. Nebyl k dispozici manuál, takže některé zlomové momenty nešlo překonat a hra byla tím pádem nedohratelná.
Znovu se přihlásil asi o osm let později. To byl ten příjemný zlomový čas, kdy už bylo dost i nových her, ale stále nebyl takový problém zpomalit trochu výkon počítače a pustit i takovouhle klasiku.
No a před časem se mi po více jak deseti letech od druhého setkání připomněl zase. Díval jsem se totiž na nabídku stránky Good Old Games a když jsem viděl kompletné tetralogii (včetně spíše strategických Crystals of Arborea), neváhal jsem ani moment. Tohle jsou totiž kusy, které do sbírky prostě patří bez otázek.
V čem je Ishar dvojka tak okouzlující?
Grafika je samozřejmě dneska pro mnohé úsměvná. Na druhou stranu umí vytvořit několika pixely hutnou atmosféru a třeba svítání nad přístavem nebo na vrcholcích hor se vám zapíše do paměti více než polovina efektů dnešních onlinovek.
Hra je mrazivě pustá. Teď nemám na mysli tropické nebo vysokohorské prostředí, ale všudypřítomný pocit izolovanosti, osamělosti a absence většího počtu NPC. Kromě nečinných zebráků ve městě narazíte za celou dobu na méně jak deset postav, se kterými můžete vstoupit do nějakého rozhovoru, něco vám nabídnou, nebo po vás něco chtějí.
Ishar tak v podstatě totální vyprázdněností světa poukazuje na skutečnost, že se děje něco vážného. A když procházíte ztichlými uličkami půlnočního města, kde jsou kolem vás jen vysoké zdi, občas na vás vybafne lupič a na pozadí hraje několik akordů, cítíte se opravdu stísněně. Pak možná raději utečete někam do kobek (Akeer´s Island jsou jedny velké kobky), protože tam je aspoň hodně potvor a tedy nějaká ta společnost.
Hratelnost je absolutní. Hra vám sice dovoluje dělat celkem málo věcí a občas je trochu kumšt proniknout do jejich mechanismu (například kouzlení), ale co ve hře jde, to jde perfektně.
Posledním důvodem, který zmíním, ale rozhodně ne posledním, který je v Isharovi skryt, je náročnost a nutnost informovat se. Zapomeňte na cedulky, které by vám osvětlovaly funkce soubojů, kouzel nebo inventáře. Zapomeňte na šipky na mapě, které vás například ve World of Wacraft vedou za splněním úkolu nebo konkrétní postavou ve městě, v horách nebo džungli.
Ne, tohle je poctivý dungeon ze staré školy, který nikoho nevede za ručičku a vy musíte jeho krásy, tajemství a zákoutí objevovat sami. Buď metodou pokusu/omylu a save/load v případě smrti, nebo pátráním po diskusních fórech a webových stránkách, kde se občas nějaký ten střípek postupu najde.
O to krásnější je pak ten pocit, kdy opravdu dorazíte na konec, sejmete seschlého Shandara v modrém rouchu a vychutnáte si návrat domů, do pevnosti Ishar, které vás prvotní hrdina vládne. A věřte mi, že to stojí za to. Poprvé i po desáté, třeba pokaždé v jiném složení vaší partičky hrdinů.
Základní šablona: dungeon o záchraně souostroví
Navíc:
- atmosféra
- perfektní grafika
- náročnost
- nepříliš možností, ale skvěle funkční mechanismy
Blog autora: http://umenivyberu.cz
