Diablo 3 aneb Potřetí do světa Sanctuary a potřetí zcela jinak

Hodnocení článku

(zatím nehod­no­ce­no)

Loading...

RPG série Diabla pro­vá­zí hrá­če od dob téměř old­scho­o­lo­vých až po dneš­ní vybrou­še­nou gra­fi­ku a od dob jed­no­ce­deč­ko­vých po sta­ho­vá­ní giga­baj­tů insta­lač­ních sou­bo­rů pří­mo ze strá­nek výrob­ce. Ten zůstá­vá v tom­to pří­pa­dě stá­le stejný…tedy Blizzard.

Když se tře­tí díl pekel­né série obje­vil, pro­vá­ze­lo ho doce­la dost pro­blé­mů, kte­ré nelze ozna­čit za drob­né muš­ky. Navíc del­ší a roz­sáh­lej­ší recen­ze trpě­ly sem tam jed­ním syn­dro­mem, kte­rý lze nazvat nepro­po­je­nost. Například na Tiscali hod­no­ti­li Diablo hrá­či, z nichž jed­na polo­vi­na nehrá­la sko­ro vůbec jed­nič­ku a dru­há zase téměř nezna­la dvoj­ku.

Celá recen­ze tak vyzně­la tro­chu prken­ně a plo­še. Je to podob­ný pří­stup, jako hod­no­tit Fénixův řád izo­lo­va­né od dal­ších svaz­ků Harryho Pottera, respek­ti­ve neza­sa­dit ho do kon­tex­tu.

Na tom­to mís­tě si tedy dovo­lím roze­brat Diablo také jako tri­lo­gii, niko­li jen jako samo­stat­ný celek.

Blizzard totiž vstou­pil potře­tí do jed­no­ho svě­ta, potře­tí zce­la jiným způ­so­bem a potře­tí ho roz­ší­řil, ten­to­krát podob­ně, jako když poslou­chá­te nejdří­ve kyta­ro­vé sólo, pak něko­li­ka­člen­nou kape­lu někde v klu­bu u vín­ka a nako­nec dosta­ne­te lís­tek do kon­cert­ní haly. To nezna­me­ná, že je hra bez chyb, ale roz­hod­ně jde o důstoj­nou návště­vu andě­lů i démo­nů.

Turistická mapa Tristramu k vlast­ní­mu dopl­ně­ní…

První díl Diabla si udr­žel svo­je občas­né hra­cí mís­to dodnes. Za prvé není tako­vý pro­blém si ho i dneska pus­tit, za dru­hé ho hrál prak­tic­ky kaž­dý. A za tře­tí má stá­le své kouz­lo a kyta­ro­vé intro měs­teč­ka o něko­li­ka domeč­cích se sta­lo vděč­ným námě­tem remi­xů a imple­men­ta­ce do videí vše­ho dru­hu.

Ačkoli šlo o vel­mi jed­no­du­chý kon­cept, pro­chá­ze­li jsme ho stá­le zno­va a neo­mr­zel. Hra má hut­nou atmo­sfé­ru, vyni­ka­jí­cí zvu­ko­vé poza­dí, ze kte­ré­ho dodnes mra­zí, a hláš­ky jako „Fresh meat.“ nebo „The worm of life has ente­red my tomb…“ už pat­ří mezi ever­gre­e­ny her­ní síně slá­vy.

Dvojka poskyt­la kro­mě sil­né­ho roz­ší­ře­ní svě­ta i vět­ší pro­po­je­ní útrž­ků his­to­rie, na kte­rou hráč v prv­ním díle nará­žel jen ve for­mě svaz­ků roze­se­tých po laby­rin­tu, ale neměl žád­nou mříž­ku, do kte­ré by je zasa­dil. Vlastně tušil něco o jakých­si Prime Evils, o jejich exi­lu a poby­tu ve smr­tel­né sfé­ře a něco o tom, že krá­lův Arcibiskup zra­dil a posky­tl jed­no­mu z nich tělo prin­ce Albrechta jako schrán­ku pro duši.

Krátce po začát­ku dru­hé­ho dílu se hráč dově­děl, že vlast­ně pro­ná­sle­du­je toho, kdo měl před lety jeho úkol – na kon­ci jed­nič­ky si hráč zara­zil Diablův soul­sto­ne do čela a po krát­kém zápa­su s esen­cí démo­na (pro­ti kte­ré neměl samo­zřej­mě šan­ci), se vydal na východ hle­dat své bra­t­ry, Mephista a Baala.

Ve dvoj­ce jsme se dově­dě­li tro­chu více o Třech bra­t­rech, jejich pomoc­ní­cích a setka­li jsme se také prv­ně se zástup­ci nebes­ké sfé­ry, kte­rá občas věci pěk­ně pose­re, a smr­tel­ní­ci ji z toho pak musí tahat.

Co nám stá­le ale tro­chu chy­bě­lo, byl kon­text a spo­je­ní…

Za pada­jí­cí hvězdou a vzhů­ru do nebes…

Víte, andě­lé jsou koli­krát hroz­ní pokryt­ci a nehro­zí, aby uzna­li vlast­ní omy­ly nebo byli svol­ní k pří­liš­né změ­ně názo­ru.

Jeden z tako­vých kon­flik­tů má za násle­dek i to, že Tyrael, aspekt spra­ve­dl­nos­ti, se vzdá­vá své nesmr­tel­nos­ti, je svr­žen z nebes a v podo­bě pada­jí­cí hvězdy tre­fu­je sta­rou katedrá­lu kou­sek od nové­ho Tristramu.

A do toho se samo­zřej­mě musí při­plést náš hrdi­na, tedy hráč…

Proč zní titu­lek této recen­ze „potře­tí zce­la jinak“? Protože Blizzard nám s kaž­dým dílem nabí­dl napros­to odliš­né poje­tí posta­vy a její­ho roz­vo­je.

V jed­nič­ce exis­to­va­la povo­lá­ní tři a liši­la se vlast­ně pou­ze svým základ­ním skillem. Všechna dal­ší kouz­la byla pří­stup­ná skr­ze nale­ze­né nebo kou­pe­né kni­hy a pokud jste měli dost inte­li­gen­ce na čte­ní, moh­li jste se nau­čit všech­ny.

Ve dvoj­ce spo­lu s data­dis­kem je k dis­po­zi­ci cel­kem sedm povo­lá­ní, kaž­dé s peč­li­vě navr­že­ným stro­mem schop­nos­tí, kte­rý dovo­lu­je reset jed­nou za hru na kaž­dou obtíž­nost a krom toho pou­ze při­dě­lo­vá­ní bodů za kaž­dou úro­veň, pří­pad­ně zvy­šo­vá­ní účin­nos­ti skr­ze před­mě­ty. V pod­sta­tě čis­tá esen­ce kla­sic­ké­ho pří­stu­pu k RPG mode­lu, kte­rý si žádá poměr­ně peč­li­vé plá­no­vá­ní. Hráči začá­teč­ní­ci tak čas­to zjis­ti­li, že si svo­je bodí­ky zby­teč­ně brzo roz­dě­li­li do slab­ších skil­lů a s dal­ší­mi obtíž­nost­mi – Nightmare a Hell – jejich síly těž­ce nesta­čí.

Naopak pokud jste jas­ně vědě­li, jakým smě­rem se chce­te vydat (napří­klad s pomo­cí talent kal­ku­lač­ky), udě­la­li jste si poznám­ky a body při­dě­lo­va­li pod­le jed­nou sesta­ve­né­ho plá­nu. Jednoduché, dlou­ho­do­bě účin­né, ale svým způ­so­bem poz­dě­ji vel­mi nud­né, pro­to­že už jste se nesmě­li pří­liš odchý­lit.

Skill tree sice díky něko­li­ka poz­děj­ším patchům nabí­zel syner­gie, tedy vzá­jem­nou pod­po­ru síly skil­lů, ale to už byl jen detail, kte­ré­ho si mno­zí mož­ná ani nevšimli.

Mnoho auto­ma­ti­za­ce v zájmu ply­nu­los­ti

Trojka mno­ho pro­ce­sů z minu­lých dílů zau­to­ma­ti­zo­va­la, nicmé­ně nezjed­no­du­ši­la. Skilly postav se odmy­ka­jí auto­ma­tic­ky pod­le leve­lů včet­ně tuším sed­mi run pro kaž­dou schop­nost. Najednou lze mít aktiv­ních šest schop­nos­tí – dvě tla­čít­ka myši a čty­ři klá­ve­sy. Na prv­ní pohled by se zdá­lo, že to jde nasklá­dat všech­no hala bala. Ale ejhle – na kaž­dou klá­ve­su si lze nasta­vit jen jed­no kouz­lo z obrov­ské­ho rejstří­ku mož­nos­tí urči­té sku­pi­ny.

Nějakou dobu jsem někde ve tře­ti­ně hry pát­ral po jas­ném čís­le, kte­ré by před­sta­vo­va­lo damage kou­zel. Pak jsem někde na dis­kus­ních fórech batt­le netu nara­zil na sku­teč­nost, že tato účin­nost se kro­mě jiné­ho vypo­čí­tá­vá hlav­ně ze zbra­ně čaro­dě­je. Lehce posta­ve­né na hla­vu, ale ten­to­krát to Blizzardu odpus­tím.

Hráč si totiž vlast­ně vybí­rá pou­ze for­mu, jakou se bude jeho damage pre­zen­to­vat – jest­li jako pro­jek­til, výbuch, paprsek apod. Což vede k mecha­nis­mu, kte­rý se mi vel­mi líbí – málo­kte­rý skill opus­tí­te během hry jako zce­la nepo­třeb­ný. Nestane se vám to, co bylo běž­né u dvoj­ky, kdy jste do schop­nos­ti inves­to­va­li jen kvů­li tomu, že byla nut­nou příč­kou na žeb­říč­ku k dal­ší, sil­něj­ší schop­nos­ti.

Osobně vel­mi oce­ňu­ji tuhle sna­hu tvůr­ců Diabla vést hrá­če k tomu, aby stá­le pra­co­va­li s celým spek­trem schop­nos­tí a kou­zel a nehá­ze­li jich polo­vi­nu přes palu­bu, pro­to­že jejich para­me­t­ry jsou k niče­mu.

Navíc není nic zvlášt­ní­ho, když se vám u skillu, kte­rý jste někdy v prv­ním aktu opus­ti­li jako neprak­tic­ký, obje­ví před kon­cem hry runa, kte­rá napří­klad z původ­ně poma­lé­ho ledo­vé­ho pro­jek­ti­lu děla ploš­nou bou­ři a zrov­na teď se vám díky tomu zatra­ce­ně hodí.

První dva díly byly cha­rak­te­ris­tic­ké tím, že inven­tář hrdi­ny pra­vi­del­ně vypl­ňo­va­ly lah­vič­ky na manu a zdra­ví a svit­ky por­tá­lu do měs­ta a iden­ti­fi­ka­ce nezná­mých před­mě­tů.

Ve troj­ce je z obo­jí­ho jen iko­na, kte­rá má v jed­nom pří­pa­dě cool­down (lah­vič­ka dopl­ní 60% zdra­ví), dru­hém pří­pa­dě se tele­port do měs­ta chvil­ku vyvo­lá­vá a posta­va musí být v kli­du. Identifikace před­mě­tů pak pro­bí­há pří­mo ve měs­tě klik­nu­tím na Book of Cain, kte­rá po cca dese­ti vte­ři­nách odha­lí taje toho, co máte v inven­tá­ři.

K němu se váže ješ­tě jeden šikov­ný mecha­nis­mus, kte­rým si u mě tvůr­ci oprav­du špl­h­li. Pokud totiž naje­de­te myší na vyba­ve­ní, kte­ré může­te pou­žít, obje­ví se vám v jeho popi­su jed­no­du­chá sta­tis­ti­ka toho, kte­ré atri­bu­ty a schop­nos­ti vám pokles­nou a kte­ré se zvý­ší. Odpadá tak slo­ži­té porov­ná­vá­ní toho, kte­rý kou­sek se vám hodí víc.

Pokud jste uje­tí na vzhled a jste schop­ni si nechat i slab­ší věc jen pro­to, že na vás vypa­dá líp, může­te si za 50 000 zla­tých (nabe­re­te vel­mi rych­le­ne­chat změ­nit její vzhled. V inven­tá­ři bude vypa­dat sice stej­ně, ale nave­nek bude mít tvar, kte­rý jste chtě­li.

Příliš jed­no­du­ché? Vůbec ne… hlav­ně při sou­bo­jích s bos­sem musí­te více tak­ti­zo­vat s vlast­ním zdra­vím a vypad­nout do měs­ta je taky slo­ži­těj­ší. Navíc – a to vel­mi vítám – nemů­že­te měnit sesta­vu schop­nos­tí během boje. Dobrý chy­ták je to napří­klad u akto­vých bos­sů, pro­to­že už před samot­ným sou­bo­jem vám hra najed­nou ozná­mí, že nemů­že­te měnit během sou­bo­je sesta­vu schop­nos­tí, a to se jen nachá­zí­te v cílo­vé loka­ci.

Na rovi­nu se při­znám, že jsem cel­kem uje­tý na efek­ty jak ve fil­mech, tak i hrách a vizu­ál kou­zel mi v Diablu jed­no­du­še uča­ro­val.

Krásné, ale šab­lo­no­vi­té…

Když je řeč o vizu­ál­ní strán­ce, dostá­vám se poma­lu k prv­kům, kte­ré nejsou vylo­že­ně špat­né, ale bohu­žel nepře­kva­pí.

Prvním pro­blé­mem tře­tí­ho Diabla je pře­a­ni­mo­va­nost pro­stře­dí. Zombie lezou­cí z růz­ných sku­lin či lust­ry, kte­ré lze sho­dit, to je ješ­tě ok a dává to smy­sl. Bohužel Blizzardi se tady tro­chu necha­li unést a bouch­nout, roz­pad­nout se nebo puk­nout může sko­ro všech­no. Často jen pro­to, aby to bouch­lo, puklo nebo se roz­padlo.

Šablonovitosti si urči­tě všim­nou hlav­ně ti, kte­ří hrá­li dvoj­ku, pro­to­že ač je roze­sta­ve­ní tro­chu jiné, opět se během kla­sic­ké kam­pa­ně setká­vá­me s pěti akty (čtyř­mi základ­ní­mi, jed­ním v data­dis­ku) a opět se dru­hé jed­ná­ní ode­hrá­vá v pouš­ti.

Návrat Butchera jako hlav­ní­ho bos­se prv­ní­ho aktu je sice pří­jem­ným sólem na nos­tal­gic­kou notič­ku, ale kam­paň samot­ná je za prvé dosti krát­ká, za dru­hé cel­kem čas­to půso­bí sty­lem vyge­ne­ro­vá­ní něja­kých loka­cí, kte­ré obsa­dí­me zná­mý­mi jmé­ny, o kte­rých jsme dlou­ho nesly­še­li. Zase si tak rub­ne­me do Leorica, poušt­ní Caldeum tero­ri­zu­je Belial a krá­ter pod Arreatem obsa­dil tro­chu pře­rost­lý Azmodan, kte­rý se během tře­tí­ho aktu vyží­vá v ilu­zi­o­nis­mu.

Příjemnou změ­nou je pak sku­teč­nost, že ve čtvr­tém jed­ná­ní neběhá­te peklem, ale sna­ží­te se pro­ti vpá­du Diabla ubrá­nit už sluš­ně pochrou­ma­nou nebeskou baš­tu.

Pátý akt je sice krás­ně ponu­rý, tem­ný a deš­ti­vý, ale kro­mě jas­né­ho honu na smr­tí posed­lé­ho Malthaela už nena­bí­zí vel­ká láka­dla, na kte­rá by byl hráč upřím­ně zvě­da­vý. Mě samot­né­ho okouz­li­lo navr­že­ní Pandemonium Fortress, ale vět­ši­nu toho­to pří­dav­ku jsem hrál spíš pro­to, že jsem to chtěl mít za sebou a byl jsem zvě­da­vý na Adventure Mode.

Celkově musím ale oce­nit to, co chy­bě­lo v jed­nič­ce a dvoj­ce – tady totiž koneč­ně vidí­me svět Sanctuary jako celek, jako dva kon­ti­nen­ty a více nahléd­ne­me pod poklič­ku jeho vzni­ku, fun­go­vá­ní a také se více setká­me s těmi, kte­ří ho mají na sta­ros­ti.

Ovladatelnost obtíž­nos­ti aneb Kampaní nic nekon­čí…

Co Diablo tro­chu ztrá­cí na šab­lo­no­vi­tos­ti děje a občas­ném výpad­ku jis­kry zájmu o dal­ší dění, to vyna­hra­zu­je sys­té­mo­vě.

Obtížnosti nejsou tři, ale je jich víc jak deset. Upřímně, nor­mal je nuda a vel­mi rych­le jsem pře­pnul na hard, kde se dělo aspoň něco. Další obtíž­nos­ti se ote­vřou po dosa­že­ní 60. levlu, nemu­sí­te tedy zdlou­ha­vě pro­chá­zet celou kam­paň, ale nic vám v tom samo­zřej­mě nebrá­ní, vol­ba je pořád pří­tom­na.

Někde na 65 leve­lu jsem si schvál­ně dal nej­vyš­ší tor­ment, ale když jsem půl­ho­di­ny likvi­do­val jed­no­ho zom­bí­ka, řekl jsem si, že tady tvrd­nout ješ­tě nebu­du.

A co je to ten Adventure mod? Po dohrá­ní pří­bě­hu si může­te vybrat mezi pří­bě­hem a prá­vě tou­to for­mou. V něm se lze vol­ně pohy­bo­vat po celém úze­mí hry a sys­tém vám gene­ru­je výzvy na kon­krét­ních mís­tech – osvo­boď zajat­ce, něko­ho sejmi, něco pro­zkou­mej.

Vyšší obtíž­nos­ti a úro­veň Bounties je zna­tel­ná a nezříd­ka se stá­vá, že po návštěvě vyš­ší obtíž­nos­ti mění­te cel­kem sviž­ně vět­ši­nu vyba­ve­ní.

Je vidět, že si Diablo vza­lo poměr­ně dost prv­ků z World of Warcraft, ale naštěs­tí těch lep­ších. Po dosa­že­ní 70ky pokra­ču­je levlo­vá­ní posta­vy v tzv. para­gon sys­té­mu, kte­rý může pokra­čo­vat hod­ně, hod­ně, hod­ně dlou­ho. To může být kame­nem úra­zu v momen­tě, kdy se Blizzard nebu­de obtě­žo­vat s dal­ším šťav­na­tým obsa­hem. Ono čis­tit Sanctuary buď sólo­vě nebo s par­tou kama­rá­dů po síti je sice fajn, ale jed­nou to stej­ně omr­zí…

Takže?

Celkově ušla hra od své­ho prv­ní­ho spuš­tě­ní vel­ký kus ces­ty, vychy­ta­la drob­né muš­ky i sku­teč­né masař­ky, a ačko­li jsem se někte­rým mecha­nismům nejdří­ve brá­nil, musel jsem je poslé­ze oce­nit, když se uká­za­ly v celé své krá­se. A to jsem člo­věk, kte­rý před­cho­zí díly hrál stov­ky až tisí­ce hodin a jejich insta­lač­ky i savy mám dodnes scho­va­né.

Základní šab­lo­na: RPG ze svě­ta Sanctuary

Navíc:

• chytla­vost
• gra­fi­ka (podob­nost ladě­ní s Titan Questem)
• díky Paragon sys­té­mu a při­dá­vá­ní obsa­hu hra na dlou­hou dobu
• více poza­dí svě­ta i postav, dia­lo­gy
• obrov­ské množ­ství skry­tých mož­nos­tí
• kom­bi­na­ce skil­lů není jed­no­du­chá

Blog auto­ra: http://umenivyberu.cz