Filmy, které mají premiéru na festivalu v Cannes, mívají většinou nějakou úroveň. A většinou se jedná o vážná vztahová dramata. O to větší radost pak člověk má, když tam narazí na něco, co je inzerované jako komedie.
Snímek Kapelo, hraj je dílem francouzského herce a režiséra Emmanuela Courcola. A ačkoliv jako herec má za sebou mnoho rolí, na režijním poli se jedná teprve o jeho třetí film. A přesto je to již druhý film, který mu do Cannes vzali (první byl jeho předchozí snímek Triumf, za který mimo jiné dostal evropskou filmovou cenu za nejlepší komedii). A když vám do Cannes vezmou už druhý film, dá se mluvit o významném úspěchu, zvlášť tak brzo po debutu. Kapelo, hraj poté získalo mnoho nominací na cenu César (neproměnilo žádnou) a také Cenu diváků na festival v San Sebastianu. Startovní pozice není špatná, jak to ale dopadlo?
Ze začátku jsem byl nadšen. Přišel jsem na současnou francouzskou komedii a z prvních minut to bylo vážně skvělé. Děj se rychle rozběhl, krásně naexponoval všechny postavy i hlavní problém a pak…z nepochopitelného důvodu zbrzdil ze sta na nulu. Následující cca hodinu se začal pitvat v hromadě vedlejších příběhů, kde většina ale neměla příliš pozitivní konec, s hlavní dějovou linkou příliš nesouvisela a o humoru se, myslím, mluvit taky moc nedá. Zvrat, který přišel ale tak patnáct minut před koncem, pak pro mě byl doslova vysvobozením ze sta minut neuvěřitelné nudy. Z kina jsem tak odcházel rozčarován. Co jsem to viděl? Postupem času mi dochází, že největší problém vidím v tom žánrovém zařazení. Když si pustíte český trailer, bude se na vás snažit zapůsobit citáty ze slavných recenzních magazínů a časopisů, plných slov o geniální komedii se skvělým scénářem, a i střih toho traileru evokuje zábavnou podívanou. Jenže myslím, že v těchto dvou minutách jsou všechny momenty, u kterých se v nejlepším případě pousmějete. Samozřejmě, vnímání humoru je subjektivní věc, ale i z reakcí v sále, jsem nepozoroval nějaké salvy smíchu. Co se tedy děje ve zbytku stominutové stopáže? Dobrá otázka a nelehká odpověď. Autor se zde snaží jít do psychologie svých postav a v různých menších či větších situacích nastiňuje vývoj jejich vztahu. Jenže spousta z těch situací nevede k vyřešení hlavního cíle ani jednoho z bratrů a když tedy alespoň u jednoho přijde na konci zvrat, člověk se jen musí zeptat, k čemu tam ta prostřední pasáž byla. Celkově ano, můžeme mluvit o tom, že herecké výkony jsou velmi dobré, kamerově a hlavně hudebně to taky není vůbec špatné, ale nedobře postavený příběh to prostě nevylepší ani nezachrání.
Když bych se měl zamyslet, komu bych ten film doporučil, napadají mě hned dvě upozornění: nesmíte očekávat nadprůměrně geniální film a nesmíte čekat nadprůměrně zábavnou komedii. Pokud by vás ale zajímalo lehce nadprůměrné až průměrné vztahové drama, s pár úsměvnými momenty, pak je tento film přesně pro vás. V opačném případě vám jej ale s čistým svědomím doporučit nemohu.
