Jess a Joe navždy - odvaha dívat se na svět dětskýma očima

(1 hlasů, průměr: 5,00 z 5)

Loading...

Coming of age pat­ří mezi jeden z mých nej­ob­lí­be­něj­ších lite­rár­ních žánrů. Nejslavnějším dílem toho­to typu je bez­po­chy­by román Kdo chy­tá v žitě od Jeroma D. Salingera. Od víc sou­čas­ných auto­rů je popu­lár­ní napří­klad kni­ha Ten, kdo sto­jí v kou­tě od Stephena Chboskyho, kte­rý v roce 2012 nato­čil pod­le své­ho romá­nu i stej­no­jmen­ný film, v Česku uve­de­ný jako Charlieho malá tajem­ství. Coming of age jsou nevšed­ní pří­běhy všed­ní­ho živo­ta mla­dých lidí, kte­ří se z dět­ské­ho ide­a­li­zo­va­né­ho svě­ta dostá­va­jí do stře­tu se svě­tem dospě­lých. Jeden tako­vý pří­běh jsem měl mož­nost nedáv­no vidět – insce­na­ce Jess a Joe navždy v nastu­do­vá­ní diva­dla M.B.A. Company uvá­dě­ná v Rock café.

Hra Jess a Joe navždy (Jess and Joe Forever) od brit­ské dra­ma­tič­ky Zoe Cooper je cit­li­vým a jem­ným pří­bě­hem o dospí­vá­ní, přá­tel­ství, iden­ti­tě a obje­vo­vá­ní sebe sama. Děj se ode­hrá­vá ve ven­kov­ském pro­stře­dí a sle­du­je vztah dvou mla­dých lidí, Jess a Joa, kte­ří pochá­ze­jí z odliš­ných svě­tů. Jess je hol­ka z vyš­ší spo­le­čen­ské vrst­vy, kte­rá trá­ví prázd­ni­ny na ven­ko­vě. Je z měs­ta a její život vypa­dá na prv­ní pohled per­fekt­ně. Joe je kluk z ves­ni­ce, kte­rý žije ve skrom­něj­ších pod­mín­kách. Je uza­vře­něj­ší, mož­ná tro­chu zvlášt­ní, ale milý kluk. My tak sle­du­je­me jejich postup­né sbli­žo­vá­ní během něko­li­ka let, kdy se z prázd­ni­no­vé­ho přá­tel­ství stá­vá hlu­bo­ké pou­to a tyto dva svě­ty pro­ni­ka­jí do jed­no­ho. Různé svě­ty s sebou ale nesou různá tem­ná zákou­tí, kte­rá se sna­ží Jess i Joe scho­vat. Tajemství a pro­blémy, kte­ré tito dva mají skrý­va­jí nejen jeden před dru­hým, ale i před sebou samý­mi.

Hra poja­tá jako vyprá­vě­ní pří­bě­hu pro­střed­nic­tvím „režie hlav­ních postav“. Tedy něco jako meta­in­sce­na­ce v insce­na­ci. Nastudování M.B.A. Company ten­to původ­ní autor­ský námět ješ­tě pod­po­ři­lo. Představení pre­zen­tu­je sebe samo, jako by bylo napsa­né a zre­ží­ro­va­né samot­nou Jess (Kateřina Zapletalová) a Joem (Vladimír Bastl). Krok, kte­rý dle mého názo­ru doká­že nej­lé­pe zpro­střed­ko­vat, jak svět oko­lo sebe vní­ma­jí samot­ní pro­ta­go­nis­té. V prů­bě­hu insce­na­ce tak vidí­me vel­mi osob­ní styl pre­zen­ta­ce dané­ho pří­bě­hu, pro­to­že her­ci hra­jí, že pou­ze hra­jí her­ce, ale mimo roli jsou Jess a Joem.

Zároveň nám to také nabíd­ne celou pale­tu vtip­ných situ­a­cích, kte­ré by se nej­spíš doo­prav­dy sta­ly, ve chví­li kdy­by za režií insce­na­ce stá­li nác­ti­le­té děti (napří­klad občas­né vystou­pe­ní z role, záměr­né tech­nic­ké pro­blémy, poru­šo­vá­ní čtvr­té stě­ny, doha­do­vá­ní se mezi posta­va­mi jaké scé­na bude teď násle­do­vat a podob­ně..). Zároveň nahlí­ží­me do pomy­sl­né­ho „záku­li­sí jejich vzta­hu“ tím, že vidí­me jeho dvě strán­ky – jak ho chtě­jí pre­zen­to­vat a jaký oprav­du je.

Inscenace se mimo prvot­ní dra­ma­tur­gic­ký námět „meta­in­sce­na­ce“ opí­rá pře­de­vším o herec­ké výko­ny. Vidíme pou­ze před­sta­vi­te­le Jess a Joa, kte­ří pod­le potře­by pří­bě­hu občas pře­bí­ra­jí i jiné role, kte­ré si vzá­jem­ně pře­ha­zu­jí, pod­le toho, kdo zrov­na chce hrát – napří­klad Jess hra­je Joova tátu prv­ní polo­vi­nu scé­ny, poté si to ale pře­ho­dí, pro­to­že Joe, respek­ti­ve Joe mimo roli Joa není s Jessinou inter­pre­ta­cí posta­vy spo­ko­je­ný. Pro divá­ka je to ale vždy napros­to čitel­né a žád­né zmat­ky to nee­vo­ku­je. Naopak, tím, jak je hra poja­tá jako dílo dvou dětí, to ješ­tě pod­po­ru­je dra­ma­tur­gic­ký celek.

Vyzdvihnout musím jak výkon Zapletalové, tak Bastla. Nejen, že se při­nejmen­ším v mém pří­pa­dě poda­ři­lo, aby divák viděl před sebou mís­to dospě­lých lidí ve věku 25-30 let malé děti. Herci ale také doká­za­li pře­dat kaž­dou emo­ci nejen divá­kům, ale také sobě samým, což na jeviš­ti vytvo­ři­lo ener­gii, kdy jsem ani na vte­ři­nu nepo­chy­bo­val o auten­tič­nos­ti.

Musím ale zmí­nit to, co mě osob­ně dojem ze hry troš­ku zhor­ši­lo – pro­stor. Sál v Rock café samo­zřej­mě není stan­dard­ním diva­del­ním sálem, jako spíš sál urče­ný pro pořá­dá­ní komor­něj­ších kon­cer­tů. Hra se navíc roz­pro­stí­rá mimo jeviš­tě téměř až do půl­ky míst­nos­ti. Nepochybuji, že her­cům tato prá­ce s pro­sto­rem vyho­vu­je o dost víc, než tís­nit se celou dobu na mini­a­tur­ním pódiu. Ve chví­li, kdy jste ale jako já při­šli až pár chvil před začát­kem insce­na­ce a nezby­la na vás tak mís­ta ve pře­du, se mís­ty stá­va­lo, že pokud se scé­na ode­hrá­va­la v popře­dí na zemi, někte­ré momen­ty jste bohu­žel nevi­dě­li. Doporučuji pro­to insce­na­ci navští­vit s vět­ším před­sti­hem a posa­dit se do co nej­před­něj­ších řad.

Závěrem se slu­ší před­sta­vit tvůr­čí tým. Režijní, potaž­mo dra­ma­tur­gic­ký dozor zastá­va­la Viktore Mellešová, nicmé­ně tvůr­čí pro­ces insce­na­ce byl spí­še kolek­tiv­ní. Zásluhy za úpra­vu tex­tu pat­ří před­sta­vi­te­li Joa Vladimíru Bastlovi. Pro insce­na­ci také slo­žil hud­bu Václav Tvrdek, kte­rou musím, jak už je mým zvy­kem, opět vyzdvih­nout, pro­to­že atmo­sfé­ru (zejmé­na závě­reč­né scé­ny) pod­tr­há­vá tak výji­meč­ně, že mi bez ostychu ukáp­la slza.

Jess a Joe navždy je hra, kte­rou mohu vře­le dopo­ru­čit kaž­dé­mu, koho jako mě láká žánr coming of age, což samo­zřej­mě nemu­sí být pro kaž­dé­ho. Není totiž leh­ké vžít se do dět­ské­ho svě­ta. Byť jen na moment. Pokud to ale doká­že­te a zvlád­ne­te vní­mat svět, nebo ale­spoň jeho kou­sek, dět­ský­ma oči­ma, insce­na­ce vám řek­ne mož­ná víc, než bys­te si byli ochot­ní při­pus­tit.

Odebírat

Přihlášení

Upozornit na

nové navazující komentáře nové odpovědi ne mé komentáře

Label

{} [+]

Jméno*

E-mail*

Webová stránka

Label

{} [+]

Jméno*

E-mail*

Webová stránka

0 Komentáře

Nejstarší

Nejnovější Nejlépe hodnocené

Inline Feedbacks

Zobrazit všechny komentáře