Coming of age patří mezi jeden z mých nejoblíbenějších literárních žánrů. Nejslavnějším dílem tohoto typu je bezpochyby román Kdo chytá v žitě od Jeroma D. Salingera. Od víc současných autorů je populární například kniha Ten, kdo stojí v koutě od Stephena Chboskyho, který v roce 2012 natočil podle svého románu i stejnojmenný film, v Česku uvedený jako Charlieho malá tajemství. Coming of age jsou nevšední příběhy všedního života mladých lidí, kteří se z dětského idealizovaného světa dostávají do střetu se světem dospělých. Jeden takový příběh jsem měl možnost nedávno vidět – inscenace Jess a Joe navždy v nastudování divadla M.B.A. Company uváděná v Rock café.
Hra Jess a Joe navždy (Jess and Joe Forever) od britské dramatičky Zoe Cooper je citlivým a jemným příběhem o dospívání, přátelství, identitě a objevování sebe sama. Děj se odehrává ve venkovském prostředí a sleduje vztah dvou mladých lidí, Jess a Joa, kteří pocházejí z odlišných světů. Jess je holka z vyšší společenské vrstvy, která tráví prázdniny na venkově. Je z města a její život vypadá na první pohled perfektně. Joe je kluk z vesnice, který žije ve skromnějších podmínkách. Je uzavřenější, možná trochu zvláštní, ale milý kluk. My tak sledujeme jejich postupné sbližování během několika let, kdy se z prázdninového přátelství stává hluboké pouto a tyto dva světy pronikají do jednoho. Různé světy s sebou ale nesou různá temná zákoutí, která se snaží Jess i Joe schovat. Tajemství a problémy, které tito dva mají skrývají nejen jeden před druhým, ale i před sebou samými.
Hra pojatá jako vyprávění příběhu prostřednictvím „režie hlavních postav“. Tedy něco jako metainscenace v inscenaci. Nastudování M.B.A. Company tento původní autorský námět ještě podpořilo. Představení prezentuje sebe samo, jako by bylo napsané a zrežírované samotnou Jess (Kateřina Zapletalová) a Joem (Vladimír Bastl). Krok, který dle mého názoru dokáže nejlépe zprostředkovat, jak svět okolo sebe vnímají samotní protagonisté. V průběhu inscenace tak vidíme velmi osobní styl prezentace daného příběhu, protože herci hrají, že pouze hrají herce, ale mimo roli jsou Jess a Joem.
Zároveň nám to také nabídne celou paletu vtipných situacích, které by se nejspíš doopravdy staly, ve chvíli kdyby za režií inscenace stáli náctileté děti (například občasné vystoupení z role, záměrné technické problémy, porušování čtvrté stěny, dohadování se mezi postavami jaké scéna bude teď následovat a podobně..). Zároveň nahlížíme do pomyslného „zákulisí jejich vztahu“ tím, že vidíme jeho dvě stránky – jak ho chtějí prezentovat a jaký opravdu je.
Inscenace se mimo prvotní dramaturgický námět „metainscenace“ opírá především o herecké výkony. Vidíme pouze představitele Jess a Joa, kteří podle potřeby příběhu občas přebírají i jiné role, které si vzájemně přehazují, podle toho, kdo zrovna chce hrát – například Jess hraje Joova tátu první polovinu scény, poté si to ale přehodí, protože Joe, respektive Joe mimo roli Joa není s Jessinou interpretací postavy spokojený. Pro diváka je to ale vždy naprosto čitelné a žádné zmatky to neevokuje. Naopak, tím, jak je hra pojatá jako dílo dvou dětí, to ještě podporuje dramaturgický celek.
Vyzdvihnout musím jak výkon Zapletalové, tak Bastla. Nejen, že se přinejmenším v mém případě podařilo, aby divák viděl před sebou místo dospělých lidí ve věku 25-30 let malé děti. Herci ale také dokázali předat každou emoci nejen divákům, ale také sobě samým, což na jevišti vytvořilo energii, kdy jsem ani na vteřinu nepochyboval o autentičnosti.
Musím ale zmínit to, co mě osobně dojem ze hry trošku zhoršilo – prostor. Sál v Rock café samozřejmě není standardním divadelním sálem, jako spíš sál určený pro pořádání komornějších koncertů. Hra se navíc rozprostírá mimo jeviště téměř až do půlky místnosti. Nepochybuji, že hercům tato práce s prostorem vyhovuje o dost víc, než tísnit se celou dobu na miniaturním pódiu. Ve chvíli, kdy jste ale jako já přišli až pár chvil před začátkem inscenace a nezbyla na vás tak místa ve předu, se místy stávalo, že pokud se scéna odehrávala v popředí na zemi, některé momenty jste bohužel neviděli. Doporučuji proto inscenaci navštívit s větším předstihem a posadit se do co nejpřednějších řad.
Závěrem se sluší představit tvůrčí tým. Režijní, potažmo dramaturgický dozor zastávala Viktore Mellešová, nicméně tvůrčí proces inscenace byl spíše kolektivní. Zásluhy za úpravu textu patří představiteli Joa Vladimíru Bastlovi. Pro inscenaci také složil hudbu Václav Tvrdek, kterou musím, jak už je mým zvykem, opět vyzdvihnout, protože atmosféru (zejména závěrečné scény) podtrhává tak výjimečně, že mi bez ostychu ukápla slza.
Jess a Joe navždy je hra, kterou mohu vřele doporučit každému, koho jako mě láká žánr coming of age, což samozřejmě nemusí být pro každého. Není totiž lehké vžít se do dětského světa. Byť jen na moment. Pokud to ale dokážete a zvládnete vnímat svět, nebo alespoň jeho kousek, dětskýma očima, inscenace vám řekne možná víc, než byste si byli ochotní připustit.
Nejnovější komentáře