John Wyndham - Kukly (1955)

Foto: 1992, Odeon

 Před mno­ha lety jsem četl slav­ný Wyndhamův román „Den tri­fi­dů“, bavil mě hod­ně a dodnes jej pova­žu­ji za jed­nu z nej­lep­ších knih, kte­ré jsem kdy četl. Doma pra­cov­ně někte­rých zvláš­tě buj­ným rost­li­nám na zahra­dě pře­zdí­vá­me „tri­fi­di“ :).

Vím, že autor ješ­tě při­šel se zná­mou kni­hou Midwichské kukač­ky (zná­mé i z fil­mo­vé­ho plát­na jako Městečko pro­kle­tých) a že tře­ti­ci jeho patr­ně nej­lep­ších knih dopl­ňu­jí prá­vě Kukly. Neváhal jsem tedy a v knihov­ně po tom­to svaz­ku sáhl.

Příběh nás při­vá­dí kam­si do rela­tiv­ně vzdá­le­né budouc­nos­ti. Od živo­ta tak, jak jej zná­me dnes (nebo jak jej Wyndham viděl v 50. a 60. letech) uply­nu­lo už něko­lik sta­le­tí. Lidé žijí jen na čás­ti pla­ne­ty (o kte­ré vědí, že je patr­ně kula­tá), zby­tek úze­mí je pod­le nich plný nehos­tin­né pus­ti­ny, kte­rá není k živo­tu, což nepla­tí jen o úzkém pásu úze­mí zva­ném divo­či­na, kde žije vše „nelid­ské“. To je tře­ba upřes­nit, tam­ní spo­leč­nost se drží gene­tic­ké­ho puris­mu, kdy jakou­ko­li odchyl­ku od nor­má­lu tvr­dě tres­tá. Zmutovanou úro­du spá­lí, zmu­to­va­né lidi (sta­čí mít o prst navíc) vyže­ne do divo­či­ny, kde je pone­chá své­mu osu­du. Společnost je navíc sil­ně fun­da­men­tál­ně nábo­žen­sky zalo­že­na a moc se s něja­kým huma­nis­mem a odů­vod­ňo­vá­ním svých činů nepá­rá. Do této situ­a­ce vstu­pu­je Wyndhamův hrdi­na - David. David je tro­chu jiný, více o věcech pře­mýš­lí a nebe­re vše jako nábo­žen­ské dogma. A také je tro­chu jiný, což se ale uká­že v kni­ze až o něco poz­dě­ji.

No a s tím se také pojí můj postoj ke kni­ze. První polo­vi­na, kde se více­mé­ně sezna­mu­je­te se situ­a­cí a s Davidem, mě dost bavi­la. Od oka­mži­ku, kdy jsou „kar­ty roz­dá­ny“ je to ale pod­le mě o dost hor­ší. Ne že by mě neza­jí­mal dal­ší osud postav, nicmé­ně bylo to poně­kud nud­něj­ší a sché­ma­tič­těj­ší čte­ní. Podle pozná­mek z doslo­vu je navíc také dob­ré číst Wyndhama oči­ma potla­če­né sexu­a­li­ty. Strach ze svě­ta posti­že­né­ho glo­bál­ní kata­stro­fou je z čás­ti také stra­chem z auto­ro­va vlast­ní­ho selhá­ní ve svě­tě, kte­rý je tvr­dě darwi­nis­tic­ký. Wyndham neměl děti, s žena­mi to kulant­ně řeče­no moc neu­měl - nelze se tedy moc divit jeho úzkos­tem.

I tak je ale kni­ha urči­tě dob­rá a autor obec­ně ve svém díle mno­ho­krát potvr­dil, že doká­že být nad­ča­so­vý, nebo mini­mál­ně inspi­ra­tiv­ní - ať už si o moti­vech jeho knih může­me mys­let coko­liv.