Komedie tandemu Svěrák & Smoljak pod lupou

Právě vče­ra tomu bylo přes­ně půl­sto­le­tí od pre­mi­é­ry jed­né z nej­zná­měj­ších čes­kých kome­dií Jáchyme, hoď ho do stro­je!, kte­rou nato­čil teh­dy ostří­le­ný reži­sér Oldřich Lipský pod­le scé­ná­ře dvou býva­lých uči­te­lů a redak­to­rů ČS roz­hla­su Zdeňka Svěráka a Ladislava Smoljaka, kte­ří o 7 let dří­ve zalo­ži­li kul­tov­ní sou­bor Divadla Járy Cimrmana. Komedie o mla­dém auto­me­cha­ni­ko­vi Františku Koudelkovi, kte­ré­ho ztvár­nil sema­for­ský komik Luděk Sobota, byla vůbec prv­ním vstu­pem této legen­dár­ní dvo­ji­ce na stří­br­né plát­no, pro­to je skvě­lá pří­le­ži­tost si při­po­me­nout všech devět fil­mů, kte­ré z jejich vzá­jem­né spo­lu­prá­ce vze­šly, a podro­bit je roz­bo­ru „pod lupou“, jeli­kož se jed­ná o samá noto­ric­ky zná­má díla, tak je na mís­tě zmí­nit i záku­lis­ní zají­ma­vos­ti, o kte­rých jste mož­ná dosud nemě­li tuše­ní. Původně jsem uva­žo­val i o tom, že jed­not­li­vé fil­my oce­ním i bodo­vým hod­no­ce­ním (jak jsem tomu uči­nil u hexa­lo­gie Básníků nebo nedáv­no u seri­á­lu Iveta včet­ně bonu­so­vé­ho doku­men­tu Málo mě znáš), což jsem ale nako­nec zavr­hl, jeli­kož vzá­jem­ně porov­ná­vat tyto vesměs geni­ál­ní fil­my by bylo zlo­či­nem pro­ti lid­skosti.

Jáchyme, hoď ho do stroje! (1974)

Poprvé toto legen­dár­ní duo spo­leč­ně vstou­pi­lo na stří­br­né plát­no ješ­tě za tuhé nor­ma­li­za­ce, při­čemž jejich debut teh­dy v zápla­vě anga­žo­va­ných agi­tek před­sta­vo­val svě­ží vítr. Přitom téma nástu­pu mla­dé­ho auto­me­cha­ni­ka do zaměst­ná­ní pří­mo vybí­ze­lo k ten­denč­ní­mu poje­tí, Svěrákovi a Smoljakovi se však ve spo­je­ní s reži­sé­rem Oldřichem Lipským poda­řil pra­vý opak. V podo­bě kon­di­ci­o­gra­mů před­po­ví­da­jí­cích budouc­nost se doká­za­li vysmát nejen cen­t­rál­ní­mu plá­no­vá­ní, ale i soci­ál­ní­mu inže­nýr­ství obec­ně. Film je ovšem záro­veň tak nabi­tý humor­ný­mi gagy a dnes již zli­do­vě­lý­mi hláš­ka­mi, že se jeho posel­ství poda­ři­lo sofis­ti­ko­va­ně ukrýt nato­lik, aby se pře­de­šlo pro­blé­mům se schva­lo­va­cí­mi orgá­ny. V této kome­dii došlo k cel­kem uni­kát­ní­mu pro­po­je­ní svě­tů dvou dia­me­t­rál­ně odliš­ných diva­del - Semaforu, kte­rý zde repre­zen­to­val nejen Luděk Sobota, před­sta­vi­tel hlav­ní role neo­hra­ba­né­ho Františka Koudelky, ale také Josef Dvořák (Koudelkův kole­ga Béďa Hudeček) nebo Petr Nárožný (cho­le­ric­ký závod­ník Volejník), a Divadla Járy Cimrmana, z nějž se ved­le obou auto­rů v epi­zod­ních rolích obje­vi­li téměř všich­ni jeho čle­no­vé jako Jaroslav Weigel, Miloň Čepelka, Jaroslav Vozáb, Pavel Vondruška a Petr Brukner, jehož posta­va se jme­nu­je Jáchym, a přes­to­že se jed­ná o totál­ní štěk, dal název celé­mu fil­mu, což je geni­ál­ní a typic­ký cimr­ma­nov­ský vtip. Jako z jiné­ho svě­ta mezi pře­va­hou kome­di­ál­ních her­ců půso­bi­la pře­váž­ně dra­ma­tic­ká hereč­ka Marta Vančurová v roli topin­kář­ky Blanky, se Sobotou však vytvo­ři­la vel­mi kom­pakt­ní pár. Starší herec­kou gene­ra­ci zde pak zastu­po­va­la pře­de­vším prvo­re­pub­li­ko­vá komič­ka Věra Ferbasová v roli pano­vač­né tetič­ky Sýkorové roz­maz­lu­jí­cí své­ho psa Gregora. Tato nestár­nou­cí kome­die moh­la vypa­dat úpl­ně jinak, jeli­kož Smoljak Sobotu v hlav­ní roli nechtěl (původ­ním Koudelkou měl být Jan Hartl, kte­rý si nako­nec zahrál epi­zod­ní roli dal­ší­ho nové­ho zaměst­nan­ce) a dokon­ce mu řekl, že zka­zil celý film. Můžeme se jen doha­do­vat o tom, zda by Hartl byl lep­ší než Sobota, nebo ne, jis­té však je, že Koudelka při­ne­sl popu­la­ri­tu nejen Sobotovi, ale i obě­ma scé­náris­tům. Zřejmě sluš­nej oddíl.

Marečku, podejte mi pero! (1976)

O dva roky poz­dě­ji došlo opět ke spo­je­ním Lipského, Svěráka a Smoljaka, ze kte­ré­ho vznik­la jed­na z vůbec nej­lep­ších kome­dií v his­to­rii čes­ké kine­ma­to­gra­fie, kte­rou jsem mimo jiné vlo­ni zařa­dil i do Top 20 čes­kých fil­mů ze škol­ní lavi­ce. Zjevná inspi­ra­ce humo­ris­tic­kým romá­nem ame­ric­ké­ho uči­te­le Lea Rostena Pan Kaplan má stá­le tří­du rád při­nes­la kýže­né ovo­ce a z Marečka dnes doká­že­me cito­vat hláš­ky i pozpát­ku. Svěrák a Smoljak se zde opět mis­tr­ně doká­za­li vysmát děl­nic­ké tří­dě (a čás­teč­ně i úřed­nic­ké­mu sta­vu), kte­rá si potře­bu­je v pokro­či­lém věku dopl­nit vzdě­lá­ní na prů­mys­lo­vé ško­le, avšak stá­le u kaž­dé­ho z nich může­me pozo­ro­vat vlast­nos­ti typic­ké pro ško­lou povin­né děti. Zatímco kolem Soboty v Jáchymovi vznik­la kon­tro­ver­ze, s obsa­ze­ním Jiřího Sováka do hlav­ní role Jiřího Kroupy, mis­tra v továr­ně na země­děl­ské stro­je, kte­rý si potře­bu­je udě­lat matu­ri­tu, aby mohl zůstat mis­trem i po moder­ni­za­ci továr­ny, nikdo pro­blém mít nemohl, jeli­kož ten­to herec­ký bard před­ve­dl jako vždy parád­ní výkon. Stejně jako v o rok star­ším popu­lár­ním seri­á­lu Chalupáři zde Sovákovi stál po boku jeho reál­ný syn Jiří Schmitzer (zatím­co však v Chalupářích hrá­li dědeč­ka a vnu­ka, v Marečkovi byli oprav­du otcem a synem), kte­ré­ho Sovák již před tím zavr­hl kvů­li auto­ne­ho­dě, kte­rou Schmitzer pod vli­vem alko­ho­lu zavi­nil a zemřel při ní člo­věk. Protože byl však Sovák pro­fe­si­o­nál kaž­dým cou­lem, z fil­mu není vzá­jem­ná aver­ze ani tro­chu znát. Mezi ostat­ní­mi stu­den­ty najde­me celou řadu figu­rek, jaké může­me běž­ně vídat v kaž­dé škol­ní tří­dě, jaký­mi jsou věč­ně opož­dě­ný spáč Plha (Josef Kemr), povrch­ní koket­ka Eva Týfová (Iva Janžurová) nebo v nepo­sled­ní řadě Kroupův kole­ga z továr­ny, úlis­ný kon­t­ro­lor Viktor Hujer, kte­rý se stal život­ní rolí Václava Lohniského. Tento herec pře­váž­ně ved­lej­ších rolí měl výraz­nou roli psy­chi­at­ra Chocholouška už v Jáchymovi, avšak Hujer se stal tak věr­ným ztě­les­ně­ním sna­ži­vé­ho špr­ta, že jeho jmé­no se již sta­lo ozna­če­ním těch­to typů. Svěrák a Smoljak si zde střih­li role vti­pál­ků z prv­ní lavi­ce Šlajse a Tučka. Z rolí pro­fe­so­rů sto­jí za zmín­ku pře­de­vším dva. Třídního večer­ní ško­ly, mate­ma­ti­ká­ře Čeňka Jandu ztvár­nil Josef Abrhám, kte­rý se násled­ně stal vůbec nej­ob­sa­zo­va­něj­ším her­cem mimo Divadlo Járy Cimrmana ve svěráko-smoljakovských fil­mech. Životní roli češ­ti­ná­ře Hrbolka při­ne­sl Mareček teh­dy deva­de­sá­ti­le­té­mu Františku Kováříkovi, z jehož úst zazní název fil­mu. A prá­vě zde opět Svěrák a Smoljak doká­za­li svou geni­a­li­tu, jeli­kož žád­ná posta­va ve fil­mu se nejme­nu­je Mareček (jen Hrbolek tak titu­lu­je Tučka). I to je jeden z mno­ha důka­zů proč tato nestár­nou­cí kome­die pat­ří ve svém žán­ru na vrchol (jak­ko­liv expre­zi­dent Václav Klaus, kte­ré­ho ten­to film z něja­ké­ho důvo­du dráž­dí, by zřej­mě nesou­hla­sil).

Na samotě u lesa (1976)

Ve stej­ném roce jako Mareček vzni­kl ješ­tě jeden film, k němuž scé­nář napsa­li Svěrák a Smoljak a kte­rý se poslé­ze stal nesmr­tel­nou kla­si­kou. Poprvé však režij­ní tak­tov­ku nedr­žel Oldřich Lipský, ale osca­ro­vý reži­sér Jiří Menzel. Příběh rodi­ny Lavičkových, kte­ří chtě­jí výhod­ně kou­pit domek na ven­ko­vě, a tak si pro­najmou míst­nost v cha­lu­pě ves­nic­ké­ho samo­ros­ta dědy Komárka (Josef Kemr), je mno­hem více než před­cho­zí dva fil­my hoř­kou kome­dií a záro­veň ostřej­ší spo­le­čen­skou sati­rou, kte­rá na feno­mé­nu cha­lu­pa­ře­ní, kte­ré teh­dy pro lidi před­sta­vo­va­lo únik z nor­ma­li­zač­ní šedi, odzr­ca­dlu­je nej­růz­něj­ší lid­ské pova­hy, při­čemž někte­ré ved­lej­ší figur­ky pojí­má s humo­rem jako napří­klad Smoljakova inže­ný­ra Radima Zvona, kte­rý zakou­pil ven­kov­ský mlýn, ve kte­rém si hra­je na mly­ná­ře a nechá­vá se titu­lo­vat „pan otec“ (mimo­cho­dem jeho vyprá­vě­ní o vod­ní­ko­vi, kte­rý pomohl mly­ná­ři v boji pro­ti vrch­nos­ti, ze kte­ré­ho kvů­li řin­če­ní mlý­na není sly­šet ani zbla, je inspi­ro­va­ná scé­nou z cimr­ma­nov­ské hry Akt), nebo nej­lev­něj­ší­ho zed­ní­ka v kra­ji pana Lorence (František Řehák), kte­rý nevez­me do ruky cihlu a domy sta­ví pou­ze teo­re­tic­ky, jiné pova­hy nao­pak nemi­lo­srd­ně tepe, což je pře­de­vším pří­pad Ferdy Kokeše (Oldřich Vlach), kte­rý kou­pil domek i s postar­ší­mi sta­rou­sed­lí­ky (Václav Trégl a Vlasta Jelínková), pro­čež se jich sna­ží zba­vit a dělá jim nej­růz­něj­ší pří­ko­ří. Samostanou kapi­to­lou jsou pak Lavičkovi, mezi nimiž své­ráz­ný, ale dob­ro­sr­deč­ný Komárek odrá­ží pova­ho­vé roz­dí­ly. Zatímco Věra Lavičková (Daniela Kolářová) je tvr­dá prag­ma­tič­ka, kte­rá ener­gic­ky vyjed­ná­vá kou­pi cha­lu­py, avšak i s Komárem ji kou­pit odmí­tá, Svěrákův Oldřich Lavička je sub­mi­siv­ní roman­tik, kte­rý se pro Komárkovu cha­lu­pu nadchne i s jejím maji­te­lem, a když už nedo­ká­že uplat­nit auto­ri­tu vůči man­žel­ce, sna­ží se půso­bit výchov­ně aspoň na své děti (Marie a Martin Hradilkovi, jinak teta a strýc kaja­ká­ře Vavřince Hradilka). Dostáváme se tak k hlav­ní posta­vě dědy Komárka, na kte­rém je mimo jiné zají­ma­vý i fakt, jak se teh­dy čty­ři­a­pa­de­sá­ti­le­tý Kemr doká­zal mis­tr­ně převtě­lit do sedm­de­sát­ní­ka, při­čemž před­sta­vo­val jis­tý mezi­stu­peň mezi čino­ro­dým cca šede­sát­ní­kem Bohoušem Císařem z Chalupářů a mno­hem una­ve­něj­ším důchod­cem Hanouskem z koň­ské­ho seri­á­lu Dobrá Voda (1982). Filmu se nevy­hnu­la cen­zu­ra, kdy si Menzel musel Kemra do hlav­ní role vyvzdo­ro­vat, a poté, co emi­gro­val Jan Tříska (lékař Václav), byly scé­ny s ním vystři­že­ny a vrá­ti­ly se až po revo­lu­ci.

Kulový blesk (1978)

Čtvrtý spo­leč­ný film zna­me­nal pro Smoljaka jeho režij­ní debut, jak­ko­liv pod dohle­dem Zdeňka Podskalského, i když jeho dohled byl pou­ze for­mál­ní (teh­dy bylo na Barrandově zvy­kem, že začí­na­jí­cí­mu reži­sé­ro­vi u debu­tu asis­to­val zku­še­něj­ší kole­ga), Podskalský Smoljakovi do jeho vizí prak­tic­ky neza­sa­ho­val. Téma byto­vé pro­ble­ma­ti­ky a hro­mad­né­ho stě­ho­vá­ní je zde opět poja­to s humo­rem a nad­hle­dem S+S vlast­ním. Oproti před­cho­zím třem fil­mům má Kulový blesk hned dvě hlav­ní role. Vůbec popr­vé Svěrák a Smoljak oslo­vi­li ke spo­lu­prá­ci Rudolfa Hrušínského (výběr 30 zásad­ních rolí toho­to herec­ké­ho veli­ká­na včet­ně této si pře­čtě­te zde), kte­rý pod­le Svěrákových slov přes­ně pocho­pil posta­vu dok­to­ra Radosty, kte­rý celou dva­nác­ti­smě­nu orga­ni­zu­je. Druhým hlav­ním hrdi­nou je psy­cho­log Vladimír Knotek, při­čemž původ­ně byla tato role nabíd­nu­ta cimr­ma­no­lo­go­vi Miloni Čepelkovi, kte­rý ji však odmít­nul, pro­čež se ote­vře­la ces­ta pro Josefa Abrháma, kte­rý tak vytvo­řil prv­ní (a niko­liv posled­ní) hlav­ní roli ve svěráko-smojlakovských kome­di­ích. Tento intro­vert­ní vědec je sil­ně pod pan­toflem své domi­nant­ní man­žel­ky Věry, kte­rá po jme­nov­ky­ni Lavičkové a Kateřině Sovové, man­žel­ce dok­to­ra Karla Sovy mlad­ší­ho (Ladislav Frej), z legen­dár­ní­ho seri­á­lu Nemocnice na kra­ji měs­ta byla již tře­tím záře­zem Daniely Kolářové v kate­go­rii prag­ma­tic­kých žen, a ke stě­ho­vá­ní a z něj vyplý­va­jí­cí funk­ci Radostova poboč­ní­ka je prak­tic­ky donu­cen. Mezi ostat­ní­mi účast­ní­ky dva­nác­ti­smě­ny je celá řada (tragi)komických figu­rek jako napří­klad zvě­da­vá důchod­ky­ně Jechová (Milada Ježková), kte­rá kvů­li vzpo­mín­ce na man­že­la ke kon­ci celou akci zkom­pli­ku­je, neprak­tic­ký oper­ní zpě­vák Bílek (Karel Kalaš), kte­rý Radostův kolo­toč rov­něž ohro­zí svou domně­lou „smr­tí“, nebo postar­ší snou­ben­ci Flígr (Bedřich Prokoš) a Opatrná (Zita Kabátová), kte­rým Radosta pře­or­ga­ni­zu­je celou svat­bu. Mimochodem Prokoš byl sil­ný a anga­žo­va­ný komu­nis­ta, kte­rý však za Svěráka a Smoljaka čas­to žeh­lil prů­švi­hy, za což mu dáva­li ved­lej­ší a epi­zod­ní role. Oba scé­náris­té si rov­něž dvě ved­lej­ší posta­vy zahrá­li, při­čemž tro­chu výraz­něj­ší roli „čes­ké­ho Einsteina“ ing. Severína zde měl Smoljak, zatím­co Svěrák si střih­nul svo­ji stan­dard­ní roli chá­pa­vé­ho léka­ře Ječného.

Vrchní, prchni! (1980)

Při vyslo­ve­ní jmé­na Josef Abrhám se vět­ši­ně divá­ků vyba­ví dvě role, obě z kate­go­rie zálet­ní­ků. Tou prv­ní je dok­tor (a poz­dě­ji pri­mář) Arnošt Blažej z výše zmí­ně­né Dietlovy Nemocnice na kra­ji měs­ta a dru­hou knih­ku­pec Dalibor Vrána, na kte­ré­ho ženy nato­lik letí, že ze dvou man­žel­ství vyšel ošku­ba­ný, stá­le musí pla­tit ali­men­ty a mís­to pořád­né­ho auta jez­dí ve Velorexu. Jeho tře­tí žena Helena (Libuše Šafránková) je stej­ně chudá jako on. A jeli­kož má jedi­ný spo­le­čen­ský oblek, ve kte­rém si jej všich­ni ple­tou s vrch­ním, tak se roz­hod­ne, že si začne při­vy­dě­lá­vat jako faleš­ný vrch­ní. Jeho pří­běh je tak ostrou sati­ric­kou šle­hou na stav čes­ko­slo­ven­ské­ho pohos­tin­ství (mís­ty spí­še nehos­tin­ství), kdy ten­to fan­tom jeho úro­veň pozve­dá (viz. roz­ho­vor dvou hos­tů restau­ra­ce). U tvůr­čí­ho tan­de­mu popr­vé došlo k abso­lut­ní­mu roz­dě­le­ní rolí, Svěrák sám napsal scé­nář a Smoljak držel pev­ně v ruce režij­ní tak­tov­ku. Zajímavostí je, že Vránu měl pod­le Svěrákova přá­ní původ­ně hrát Petr Nárožný (kte­rý je rekord­ma­nem v počtu rolí, kte­ré měl hrát a nehrál, z dal­ších uveď­me řidi­če Karla Pávka z Vesničky stře­dis­ko­vé (1985) Jiřího Menzela nebo poš­ťá­ka Josefa Pumplmě ze seri­á­lu Vlak dět­ství a nadě­je (1986) Karla Kachyni, při­čemž tyto role po něm nako­nec „zdě­di­li“ Marián Labuda a Stanislav Zindulka, pro něž se sta­ly život­ní­mi), avšak Smoljak s jeho obsa­ze­ním nesou­hla­sil, jeli­kož Nárožný byl vní­mán jako čis­tý komik, a tak roli nabí­dl Abrhámovi, s nímž se mu již v minu­los­ti spo­lu­prá­ce osvěd­či­la. K němu vůbec popr­vé obsa­dil i Šafránkovou (výběr jejích 20 zásad­ních rolí si pře­čtě­te zde), kte­rá zde sice před­sta­vo­va­la „povo­lá­ním man­žel­ku“, přes­to zde však byla Abrhámovi abso­lut­ně vyrov­na­nou part­ner­kou. Z fil­mů dua S+S je ten­to vůbec prv­ním, v němž si Smoljak zahrál jen štěk a zahléd­nout ho může­me na horách, kde je Vrána s dět­mi ze všech tří man­žel­ství. Svěrák si zde pro změ­nu napsal na tělo zápor­nou roli závis­ti­vé­ho sou­se­da Pařízka, kte­rý Vránu (vydá­va­jí­cí­ho se před ním za své­ho ima­gi­nár­ní­ho dvoj­ní­ka inže­ný­ra Králíka) na kon­ci udá. Výraznou rolí je i brý­la­tá Libuše Douchová (Zuzana Fišerová-Svátková), kte­rá se sta­la vlaj­ko­vou lodí postav „ošk­li­vých kačá­tek“, kte­ré se v závě­ru pro­mě­ní v labuť. Titulní pís­ní fil­mu je ever­gre­en Severní vítr, kte­rý vze­šel z pera Jaroslava Uhlíře (jenž byl záro­veň i jeho inter­pre­tem), s nímž Svěrák v té době již 14 let psal pís­nič­ky pro děti (pří­běh jejich spo­lu­prá­ce si pře­čtě­te zde), a po pohád­ko­vém muzi­ká­lu Ať žijí ducho­vé (1977) Oldřicha Lipského byl Severní vítr již dru­hým pří­pa­dem, kdy své osvěd­če­né part­ner­ství zúro­či­li na stří­br­ném plát­ně.

Trhák (1980)

Ve svém šes­tém fil­mu se Smojlak vrá­til na pozi­ci scé­náris­ty, při­čemž jeho a Svěrákův scé­nář zre­a­li­zo­val Zdeněk Podskalský, s nímž se páno­vé sezná­mi­li při jeho „super­vi­zi“ na Kulovém bles­ku. Z toho­to spo­je­ní vze­šla zřej­mě nej­so­fis­ti­ko­va­něj­ší čes­ká fil­mo­vá paro­die od dob Pytlákovy scho­van­ky (1949) Martina Friče. Zatímco však tato kla­si­ka obsa­hu­je doda­teč­ně nato­če­ný dově­tek „pro blbé“ s Oldřichem Novým, Svěrák a Smoljak se s ničím tako­vým nepá­ra­li, jen ať si bys­trý divák ty per­lič­ky na dně ulo­ví. A prá­vě tato dvoj­znač­nost, kdy Podskalský byl vyhlá­še­ný reži­sér fil­mo­vých muzi­ká­lů a tele­viz­ních estrád, čili jeho zaní­ce­ní pro paro­do­va­ný žánr bylo auten­tic­ké, zatím­co inte­lek­tu­ál­ní dvo­ji­ci scé­náris­tů neby­lo nic sva­té, dohro­ma­dy činí z Trháku nej­roz­po­ru­pl­ně­ji při­ja­tý film tan­de­mu S+S. Ovšem pro divá­ky, kte­ří nepo­tře­bu­jí mlá­tit do hla­vy polo­pa­tismy, je Trhák geni­ál­ní dílo. Už jen samot­ná záplet­ka, kdy nezku­še­ný scé­náris­ta Jíša (Svěrák) při­ne­se na Barrandov svůj prv­ní scé­nář, kte­rý má být son­dou do živo­ta čes­ké ves­ni­ce, ovšem pod vede­ním mega­lo­man­ské­ho reži­sé­ra Kohoutka (Smoljak) náh­le vzni­ká vel­ko­le­pá kýčo­vi­tá muzi­ká­lo­vá show, čemuž Jíša s nevo­lí musí při­hlí­žet, mlu­ví za vše. Trhák nabí­zí celou řadu parád­ních momen­tů, jaký­mi jsou napří­klad všech­ny scé­ny s cho­le­ric­kým pro­dukč­ním Šusem, jehož parád­ně ztvár­nil Petr Čepek, kte­rý se násled­ně stal dal­ším hoj­ně obsa­zo­va­ným her­cem ve svěráko-smoljakovských kome­di­ích, tref­né vysti­že­ní podo­by (včet­ně stej­né čepi­ce) Smoljaka s Petrem Spáleným (před­se­da JZD Rambousek), píseň trak­to­ris­tů v podá­ní sku­pi­ny Apollobeat, kte­rá je futu­ris­tic­kou před­zvěs­tí boy­ban­dů, cameo Ivana Mládka coby stra­ši­dla v lese, peri­pe­tie i rozuz­le­ní kolem sta­řeč­ka Lukeše (Zdeněk Řehoř), kte­rý se omy­lem obje­ví na vlast­ní pohřbu, či různá nedo­ro­zu­mě­ní mezi scé­náris­tou a reži­sé­rem („zara­že­ný pilot“, odle­po­vá­ní od okna). Hvězdy pop music jako Hana Zagorová (uči­tel­ka Eliška), Waldemar Matuška (haj­ný Kalina) nebo Jiří Korn (pilot práš­ko­va­cí­ho leta­dla) byly vybrá­ny záměr­ně tak, aby měly herec­ký talent či smy­sl pro nad­sáz­ku. Z her­ců jim pak zdat­ně sekun­do­va­li osvěd­če­ný Josef Abrhám (pyro­tech­nik Ticháček), slo­ven­ský ele­gán Juraj Kukura („hra­bě“ Lenský), v jehož podá­ní zní dvě nej­lep­ší pís­ně muzi­ká­lu Nech brou­ka žít a Sek sem sexem, nebo „čes­ká Barbra Streisand“ Laďka Kozderková (Ticháčkova sest­ra Zuzka). Trhák byl jed­ním z posled­ních fil­mů Václava Lohniského (zed­ník Merunka), kte­rý zemřel krát­ce po začát­ku natá­če­ní (byl vidět pou­ze v jed­né scé­ně, v ostat­ních byl nahra­zen dublé­rem). Rovněž cha­risma­tic­ký rocker Jiří Schelinger (nápad­ník jed­né z Kalinových dcer) tra­gic­ky zahy­nul jen pár dní po pre­mi­é­ře. O 38 let poz­dě­ji se Trhák v muzi­ká­lo­vé podo­bě dostal na prk­na praž­ské­ho diva­dla Broadway s původ­ní hud­bou Vítězslava Hádla, avšak s novým lib­re­tem Radka Balaše.

Jára Cimrman ležící, spící (1983)

Poslední tři spo­leč­né fil­my S+S se nej­víc vzta­hu­jí k jejích diva­del­ní tvor­bě. V roce mého naro­ze­ní spat­ři­la svět­lo svě­ta bio­gra­fie fik­tiv­ní­ho veli­ká­na a vše­u­mě­la Járy Cimrmana, kte­rý je spo­leč­ně se Švejkem nej­vět­ším sym­bo­lem češ­ství. Celý film je rámo­ván pro­hlíd­kou muzea peří v Liptákově, kde Cimrman krát­ce žil a ve kte­rém postar­ší prů­vod­ky­ně (Valerie Kaplanová) vyprá­ví jeho život­ní pří­běh výpra­vě, kte­rá do Liptákova zablou­di­la omy­lem (mís­to Dvořákova Sychrova), k níž se při­dal i vědec (Josef Abrhám), kte­rý obje­vil Cimrmanovu hru a pát­rá pro­to po jeho živo­tě a díle. Vyprávění je čle­ně­no do sed­mi kapi­tol a s výjim­kou té prv­ní, kte­rá se zabý­vá mis­tro­vý­mi škol­ní­mi lety (když si ješ­tě mys­lel, že je dív­ka), ve všech ostat­ních Cimrmana ztvár­nil Svěrák. Největší pro­stor má ve fil­mu kapi­to­la na Konopišti, v níž exce­lo­val Petr Čepek ve dvoj­ro­li arci­vé­vo­dy Františka Ferdinanda d’Este a jeho dvoj­ní­ka Nývlta, bra­t­ro­vra­ha, otco­vra­ha, strý­co­vra­ha a teto­vra­ha v jed­né oso­bě, při­čemž neza­po­me­nu­tel­ná je zejmé­na scé­na Nývltova setká­ní s býva­lým spo­luvěz­něm Macháněm (Jiří Kostka), kte­rý je pro změ­nu dvoj­ní­kem císa­ře Františka Josefa I. Ale i v ostat­ních kapi­to­lách najde­me parád­ní momen­ty, zejmé­na zli­do­vě­lou repli­kou je „A není to málo, Antone Pavloviči?“, kte­rou Cimrman pro­ne­se k A.P. Čechovovi, jehož inspi­ru­je k napsá­ní Tří sester mís­to dvou, nebo celá kapi­to­la na paten­to­va­cím úřa­dě. Zkrátka ani v poz­děj­ších letech jejich spo­lu­prá­ce Svěrákovi a Smoljakovi (kte­rý se zce­la pře­su­nul za kame­ru, pou­ze pro­půj­čil hlas epi­zod­ní rolič­ce stráž­ní­ka) nedo­chá­ze­la inven­ce, o čemž svěd­čí i závě­reč­né rozuz­le­ní sou­čas­né Cimrmanovy iden­ti­ty.

Rozpuštěný a vypuštěný (1984)

V prv­ní den roku 1985 pre­mi­é­ro­va­la v kinech detek­tiv­ní kome­die, kte­rá se ode­hrá­vá za pozd­ní­ho Rakouska-Uherska a její posta­vy i někte­ré repli­ky byly pře­vza­ty z cimr­ma­nov­ské hry Vražda v salón­ním kupé. Hlavní roli komi­sa­ře Trachty se sta­la život­ní rolí dlou­ho­le­té­ho čle­na praž­ské­ho Činoherního klu­bu Jiřího Zahajského, jak­ko­liv původ­ně s tou­to rolí počí­tal Svěrák, kte­rý ji hrál v diva­dle, avšak Smoljak mu nako­nec svě­řil jen epi­zod­ní roli prů­mys­lo­vé­ho bás­ní­ka Jelínka, čímž se mezi tou­to neroz­luč­nou dvo­ji­cí zadě­la­lo na kon­flikt. V nesmě­lé­ho prak­ti­kan­ta Hlaváčka se doslo­va převtě­lil Marek Brodský, kte­rý svým roz­to­mi­le topor­ným (ne)herectvím parád­ně zapa­dal do cimr­ma­nov­ské poe­ti­ky, jeli­kož hry toho­to kul­tov­ní­ho sou­bo­ru stá­ly prá­vě na prken­ném herec­kém pro­je­vu. Tato dvo­ji­ce vyšet­řu­je pří­pad vraž­dy továr­ní­ka Bierhanzla (Jiří Kodet), kte­rá se na kon­ci uká­že být fin­go­va­nou. V obsa­ze­ní se kro­mě ústřed­ní dvo­ji­ce obje­vi­li jak osvěd­če­ní páni her­ci jako Josef Abrhám (zápor­ná role psy­chi­at­ra Žaluda), Petr Čepek (poli­cej­ní ředi­tel Evžen, kte­rý Trachtovi dává ty nej­ba­nál­něj­ší pří­pa­dy) nebo Rudolf Hrušínský (Hlaváček star­ší), tak i čle­no­vé diva­dla jako Jaroslav Weigel (okra­de­ný švec Pecháček), Jaroslav Vozáb (slu­ha Pazdera), Jan Hraběta a Jan Kašpar (Ječný a Cígler, pomoc­ní­ci vrch­ní­ho inspek­to­ra Klečky). Vůbec popr­vé nao­pak Smoljak obsa­dil Vlastimila Brodského (klo­bouč­ník Oulík), kte­rý v násle­du­jí­cích letech vytvo­řil hlav­ní role v tele­viz­ních soud­nič­kách Případ Platfus (1985) a Utopím si ho sám (1989), ke kte­rým Svěrák napsal scé­ná­ře. Tato typic­ky cimr­ma­nov­ská „detek­tiv­ka“ s při­bý­va­jí­cí­mi lety zra­je jako víno.

Nejistá sezóna (1987)

Z posled­ní­ho spo­leč­né­ho fil­mu Svěráka a Smoljaka sálá perestroj­ka jako vyši­tá a na stup­ni­ci toho, jak je kte­rá kome­die S+S hoř­ká a sati­ric­ká, tato labu­tí píseň jed­no­znač­ně vede. Jedná se o polo­fik­tiv­ní doku­ment o peri­pe­ti­ích, kte­ré Divadlo Járy Cimrmana reál­ně zaží­va­lo. Na prv­ní pohled může film půso­bit jako sestřih diva­del­ních her (kon­krét­ně Němý Bobeš, Dlouhý, Široký a Krátkozraký, Dobytí sever­ní­ho pólu a zejmé­na Posel z Liptákova), avšak sati­ric­ký tón obsa­hu­jí zejmé­na scé­ny ze záku­li­sí, kdy jsou čle­no­vé sou­bo­ru „Divadla sta­rých forem“ buze­ro­vá­ní čle­ny schva­lo­va­cí agen­tu­ry, její­hož ředi­te­le si pře­kva­pi­vě zahrál někdej­ší dlou­ho­le­tý ústřed­ní dra­ma­turg Filmového stu­dia Barrandov Ludvík Toman a mezi ostat­ní­mi čle­ny se obje­vil i věhlas­ný reži­sér Karel Kachyňa. My poz­dě­ji naro­ze­ní tak pozná­me, jak fun­go­va­la teh­dej­ší cen­zu­ra, kdy napří­klad ze hry Vizionář, dru­hé polo­vi­ny Posla z Liptákova (kte­rou ve fil­mu vidí­me de fac­to celou), musí zmi­zet cikán běha­jí­cí s nožem v zádech, kte­rý má být nahra­zen koň­ským hand­lí­řem (avšak nako­nec se tam pře­ce jen vrá­tí cikán), a komi­si vadi­la i stu­de­ná Němka, kte­rá však není hor­ší než tep­lé pivo, což obo­jí před­sta­vu­je futu­ris­tic­kou vizi sou­čas­né poli­tic­ké korekt­nos­ti. Členové sou­bo­ru zde mají vesměs změ­ně­ná pří­jme­ní, ale stej­ná křest­ní jmé­na, tedy až na Jaroslava Vozába (btw. ten­to doyen cimr­ma­no­lo­gů zemřel dva dny po pre­mi­é­ře), kte­ré­mu říka­jí „Květo“, a Miloně Čepelky (ten ve fil­mech S+S obvykle hrát odmí­tal), kte­rý zde nahra­dil Pavla Vondrušku, jenž jako jedi­ný stá­lý člen diva­dla ve fil­mu neú­čin­ko­val. Celý film se ode­hrá­vá s pro­sto­rách Divadla Solidarita, teh­dej­ší­ho reál­né­ho síd­la Cimrmanů, kte­ré se nachá­zí jen kou­sek od mého byd­liš­tě v praž­ských Strašnicích.

Možná jste si říka­li, že vám ve výbě­ru chy­bí jed­na z nej­lep­ších čes­kých kome­dií všech dob, Vesničko má stře­dis­ko­vá, kte­rou Jiří Menzel nato­čil pod­le Svěrákova scé­ná­ře. Je to pro­to, že v tom­to člán­ku jsem zmi­ňo­val pou­ze fil­my, kte­ré vznik­ly ve spo­lu­prá­ci tan­de­mu S+S, zatím­co (i moje) oblí­be­ná Vesnička je Svěrákova scé­náris­tic­ká sólov­ka stej­ně jako fil­my, kte­ré reží­ro­val jeho syn Jan Svěrák. Můžu vám však pro­zra­dit, že pří­běh (mo)mentálně zao­sta­lé­ho Otíka Rákosníka (János Bán) bude mít vel­ký pro­stor v člán­ku, kte­rý vyjde v lis­to­pa­du a bude pojed­ná­vat o zmí­ně­ném obdo­bí perestroj­ky v čes­kém fil­mu.

Tento člá­nek vychá­zí záro­veň na i blo­gu DJ Vlado’s World.

Zdroj: Wikipedie, ČSFD, Prima Ženy; Foto: © Nguyen Phuong Thao / MF Dnes, Filmové stu­dio Barrandov