Vzhledem k tomu, že se kalendář překlopil do nového roku, všichni jsme tak trochu tušili, co nás v kinech čeká. Ano, bylo zapotřebí dostat další životopisné drama o nějaké polozapomenuté hudební hvězdičce z minulého století. A tentokrát padla volba na folkovou hvězdu Boba Dylana.
Když jsem si před filmem pročítal jeho stránku na čsfd, trochu mě zarazilo jméno režiséra Jamese Mangolda, o kterém sice vím, že na začátku své kariéry točil docela dobré a oceňované filmy, ale taky vím, že je to autor nepříliš oceňovaného Wolverina. A co mě vyděsilo nejvíc bylo to, že už jsem jeden jeho film viděl! Protože to je ten James Mangold, který se před dvěma lety pokusil oživit ságu Indiana Jonese, přičemž jí úplně zmrvil a postavil na hlavu všechno, co jsme na příbězích slavného archeologa kdy milovali (a trochu mě děsí, že na čsfd je zmínka i o nějakém jeho připravovaném pokračování Star Wars). Očekávání od dvouhodinového životopisu tak nebyla velká a jestli teď čekáte, že mě ten film příjemně překvapil, tak bohužel.
Zdálo by se, že na tak banálním žánru, kterým je životopisné drama se nedá nic zkazit. Naopak, když si jej vezme do ruky šikovný autor, je možné z toho vytřískat i nějakého toho Oscara (viz třeba Oppenheimer, že). Zrovna u tohoto snímku, ale vidím problém už ve volbě hlavní postavy a názvu. V originále se ten film jmenuje pouze „Úplně neznámý“ (jméno je přidáno až v českém názvu) a člověk by tak čekal, že mu tedy film bude odhalovat něco z Dylanova soukromí a pomůže nám pochopit jeho komplikovanou osobnost. Jenže toto očekávaní je již z principu dost liché, protože se o toto pokoušelo již mnoho autorů a nikomu se to úplně nepodařilo (takže zas tak úplně neznámý, asi nebude, když knihy, které o něm vyšly jenom v češtině mají přes 2000 stran!). Dylan je prostě zvláštní člověk, kterému se hlavou honí spousta myšlenek a ústy jich vypouští jen minimum. Komplexně a srozumitelně ho popsat, se tak prostě úplně nedá. A to se o to pokusil i slavný Martin Scorsese, který na to spotřeboval více než čtyři (!) hodiny (No direction home: Bob Dylan, M. Scorsese, 2005). A po zhlédnutí musím říci, že se to nepodařilo ani tady. Problém ale je, že o postavě, které bychom potřebovali vidět spíš do hlavy než do očí, se fakt blbě píše smysluplný scénář. Celkově tak z toho vypadává slušné řemeslně natočená dvouhodinová freska, která Vám ale dokáže Boba Dylana akorát totálně znechutit. Protože ano, vy tak nějak tušíte, že chce asi rebelovat a chce být svůj, ale on v tom filmu k tomu nemá doslova žádný rozumný důvod a akorát tím štve všechny postavy kolem sebe. Prakticky řečeno se celou dobu buď chová jako idiot, anebo si tajemně brnká na kytaru. A já nevím, jestli je to to, co bych od portrétu folkové legendy chtěl. Může vás napadnout, že to alespoň zachrání těch osm nominací na Oscara, v čele s Timothée Chalametem za hlavní roli, jenže dle mého názoru to nespraví ani to. Protože jeho výkon mi přijde v kontextu ostatních herců zoufale průměrný a jediný důvod, proč v tom filmu hraje, je podle mě ten, že producenti potřebovali jeho fanouškovskou základnu přitáhnout k filmu o jinak nezajímavém americkém folku. Jestli bych měl ale nějakého herce vyzdvihnout, tak jednoznačně Monicu Barbaro ve vedlejší roli písničkářky Joan Baez.
Ano, můžeme se bavit o tom, že ten film jakžtakž hezky vypadá, můžeme se bavit o tom, že to pro někoho může být přínosné a můžeme zmínit, že fanynky Timothée Chalameta ten film asi budou milovat. Ale pokud budete čekat, že vám film odhalí nějakou skrytou a „neznámou“ tvář Boba Dylana, udělejte si radši volné odpoledne a zkuste toho Scorseseho, protože to se tady fakt nestane. Zasloužilo by si to výrazně prostříhat, aby to chytlo jiskru, protože jinak nám tady zbývá sice monumentální, ale ve výsledku spíše nudný a průměrně nezajímavý film, ze kterého Bob Dylan vychází úplně stejně neznámý jako předtím. Tak proč to kdokoliv točil…
