Konec srpna v hotelu Ozon (1966)

Film, o kte­rém jsem se na těch­to strán­kách už zmi­ňo­val. Do jis­té míry se jed­ná o oje­di­ně­lý zjev v čes­ko­slo­ven­ské kine­ma­to­gra­fii, na nějž vzdá­le­ně nava­zu­je snad pou­ze Poslední pře­sun. Inspirací pro sní­mek byla jis­tě vyhro­ce­ná mezi­ná­rod­ně poli­tic­ká situ­a­ce v šede­sá­tých letech. Tehdy sku­teč­ně sta­či­lo málo a svět se mohl zmí­tat v kře­čích posta­po­ka­lyp­tic­ké­ho svě­ta. Onen pocit stra­chu se tak stal zdro­jem nápa­dů pro mno­hé uměl­ce. Režisér Schmidt - a Juráček jakož­to scé­náris­ta - (kte­rý mě uča­ro­val sním­kem Vracenky, pod­le mého názo­ru tro­chu neprá­vem opo­mí­je­ným dílem krát­ce pore­vo­luč­ní kine­ma­to­gra­fie) a jeho kolek­tiv se své­ho „úko­lu“ zhos­ti­li nad míru dob­ře. Atmosféra svě­ta situ­o­va­né­ho zhru­ba 30 let po jakési glo­bál­ní vál­ce je pře­svěd­či­vá. Na Zemi ješ­tě žijí lidé, moc jich není, ale žijí. Otázkou však je, jsou to ješ­tě vůbec lidé? Příběh se sou­stře­dí na sku­pi­nu osmi žen, kte­rá putu­je kra­ji­nou, loví (čas­to vel­mi bru­tál­ně) zvěř a hle­dá něja­ké jiné lidi (zejmé­na muže). Film je to spí­še mini­ma­lis­tic­ký, dia­lo­gů tu moc není, což může být pro lec­ko­ho tro­chu pře­káž­ka.
Film se mi líbil, mám rád tako­vé­to tajem­né a snad i tro­chu zapo­me­nu­té kou­ty čes­ko­slo­ven­ské - čes­ké kine­ma­to­gra­fie. Svoji sto­pu tu má i slav­ná Olga Scheinpflugová, kte­rá nada­bo­va­la sta­ře­nu oné sku­pi­ny mla­dých žen. Film však přes­to neměl zrov­na šťast­ný osud, teh­dej­ším odpo­věd­ným sou­dru­hům se asi moc nelí­bil (snad svým pro­ti­vá­leč­ným vyzně­ním?), tak­že puto­val (podob­ně jako jiné kous­ky „nové vlny“) do tre­zo­ru.
Má smy­sl vůbec zachra­ňo­vat lid­stvo, když to, co zby­lo, už s lid­stvím nemá sko­ro nic spo­leč­né­ho?