Křižovatka smrti 2 - Černožlutá dvojka má divákům stále co říct...

Po tří­le­té odml­ce se Křižovatka smr­ti navra­cí na plát­na kin. Nejedná se samo­zřej­mě o vzkří­še­ní jed­nič­ky, nýbrž o uve­de­ní dvoj­ky. A ačko­liv byla dru­há Křižovatka smr­ti natá­če­na ryze z komerč­ních důvo­dů, neboť její před­chůd­ky­ně vydě­la­la obstoj­ný balík peněz, mohu s klid­ným svě­do­mím kon­sta­to­vat, že nemá­me nic co do čině­ní s fraš­kou typu Hannibala. Tvůrci zkrát­ka „zahrá­li zno­vu to samé, ale jinak“. Příběh nava­zu­je vol­ně na konec prv­ní­ho dílu, kdy čín­ský inspek­tor Lee a losan­gel­ský poli­cis­ta James Carter „odkrá­glo­va­li“ ústřed­ní­ho zápo­rá­ka Juntaa a s vidi­nou poklid­né dovo­le­né nased­li do leted­la míří­cí­ho do Hongkongu. A tak se i sta­lo. Po úvod­ní explo­zi, pro­běh­nuvší na půdě ame­ric­ké amba­sády, se kame­ra rych­lým stři­hem pře­sou­vá na před­ní kapo­tu vozi­dla, v němž míjí uli­ce zná­má černo­žlu­tá dvo­ji­ce za dopro­vo­du sta­rých hitů sku­pi­ny Beach Boys. Zdánlivá idyl­ka je však záhy pře­ru­še­na při běž­né poli­cej­ní inspek­ci jis­té­ho hon­g­kon­gské­ho baru. Lee při­jí­má nový pří­pad týka­jí­cí se zmí­ně­né­ho výbuchu a Carter, kte­rý pře­le­těl tisí­ce mil, aby si řád­ně „zave­ge­to­val“, oku­sil mushu a zažil neza­po­me­nu­tel­nou noc v poko­ji Ticha, se jen veli­ce těž­ko smi­řu­je s tím, že všech­no výše uve­de­né bude muset ustou­pit pra­cov­ním povin­nos­tem. Při kla­sic­kém poli­cej­ním postu­pu, zahr­nu­jí­cím akro­ba­tic­ké eska­pá­dy na bam­bu­so­vém leše­ní, neza­vi­ně­nou bit­ku v masáž­ním  saló­nu a nuda­plá­žo­vý mara­tón skr­ze zalid­ně­né hon­g­kon­gské uli­ce, se nesou­ro­dá dvo­ji­ce poli­cis­tů dostá­vá na sto­pu čín­ské Triády, v jejímž popře­dí nesto­jí nikdo jiný než samot­ný Ricky Tan - čili ten, jehož výraz­ným při­či­ně­ním zahy­nul Leeův otec. Motivace dostat padou­chy za mří­že (či ješ­tě lépe pod drn) a zatrh­nout jejich kšef­ty s padě­la­ný­mi ban­kov­ka­mi v lasve­gaském kasi­nu je tak pro ústřed­ní hrdi­ny dvoj­ná­sob­ně veli­ká... Brett Ratner doká­zal nato­čit veskr­ze zábav­nou podí­va­nou, kte­rá se sice nemů­že srov­ná­vat s napě­cho­va­ný­mi fil­my Jamese Camerona a jejíž sto­páž nemů­že kon­ku­ro­vat tří­ho­di­no­vé­mu Tanci s vlky, ale svou sviž­nos­tí, rych­lým spá­dem a leh­kým humo­rem před­sta­vu­je plno­hod­not­né pokra­čo­vá­ní, kte­ré v mno­hých ohle­dech pře­ko­ná­vá stín vrže­ný prv­ním dílem. Jackie Chan před­vá­dí na plát­ně opět neu­vě­ři­tel­né kous­ky, jenž ve vás vzbu­dí pochy­by o fyzic­ké kon­di­ci pade­sá­ti­le­té­ho her­ce - a to zejmé­na při scé­nách ode­hrá­va­jí­cích se v čín­ském masáž­ním saló­nu, kde se to efekt­ní­mi chva­ty a ori­gi­nál­ní­mi akč­ní­mi vlož­ka­mi jen hemží. Kdežto Chris Tucker neu­stá­le mele hubou, při­ta­hu­je na sebe potřeb­nou pozor­nost a v urči­tých situ­a­cích je dokon­ce i nápo­mo­cen při mýce­ní šik­mo­o­ké Triády. Oba dva se tak skvě­le dopl­ňu­jí a tvo­ří jakousi novo­do­bou obdo­bu poli­cej­ní­ho dua Riggs & Murtaugh ze Smrtonosné zbra­ně, kdy ten jeden před­vá­dí výko­ny na hra­ni­ci uvě­ři­tel­nos­ti a dru­hý odří­ká­vá neko­neč­né tex­ty uve­de­né ve scé­ná­ři a občas vysek­ne něja­ké ty taneč­ní kre­a­ce z reper­toá­ru Michaela Jacksona. Scénář,  ač je znač­ně plo­chý, je napsán přes­ně pod­le gusta obou hlav­ních hrdi­nů a nut­no dodat, že jim pasu­je jako uši­tý. Stejně jako v pří­pa­dě prv­ní Křižovatky smr­ti, se divák stře­tá­vá s rela­tiv­ně jed­no­du­chou záplet­kou, jež výraz­ně neza­měst­ná­vá jeho mozko­vé závi­ty, a podob­né je to i s prů­bě­hem a vyhro­ce­ním jed­not­li­vých akč­ních scén (hádej­te, jakým způ­so­bem zahy­ne hlav­ní padouch? – pozn. auto­ra). Nepřehlédnutelný je též herec­ký výkon mla­dič­ké Zhang Ziyi, kte­rou jsme moh­li spat­řit např. v Tygrovi a dra­ko­vi. V Křižovatce smr­ti však zau­jí­má zce­la roz­díl­nou pozi­ci. Coby mršt­ná a bojo­vé­ho umě­ní zna­lá Hu Li zosob­ňu­je takřka stej­nou posta­vu jako Jet Li ve čtvr­té Smrtonosné zbra­ni, a přes­to­že jejím schop­nos­tem není věno­ván na plát­ně tako­vý pro­stor jako v pří­pa­dě Jackieho Chana, její pro­jev půso­bí sym­pa­tic­ky (ne-li věro­hod­ně­ji než ten od Johna Lonea). Zatímco v pří­pa­dě prv­ní Křižovatky smr­ti jsem si počkal, až byl titul uve­den do video­půj­čo­ven, tak u dvoj­ky jsem již neza­vá­hal a líst­ky si radě­ji rezer­vo­val, abych se vyhnul pří­pad­né koli­zi s nespou­ta­ným davem. Nakonec jsem poně­kud draž­ší kou­pě neli­to­val, a ačko­liv se neřa­dím mezi čle­ny feno­mé­nu Jackieho Chana a vol­ná mís­ta na zdech mého poko­je neza­u­jí­má pla­kát Chrise Tuckera, už nyní, krát­ce po pre­mi­é­ře dru­hé­ho dílu, se nemo­hu dočkat, až do čes­kých kin dora­zí tře­tí pokra­čo­vá­ní. Jsem si jis­tý, že vám snad nemu­sím při­po­mí­nat, jak moc bych si to přál...