Ačkoliv jsem nebyl na poslední Ji.hlavě, postupně nakoukávám filmy, které tam měly největší ohlas a přicházejí do běžné distribuce. Včera jsem viděl snímek, který tam měl dle toho, co jsem zaznamenal, mnohem menší ohlas, než by si podle mě zasloužil. Jedná se o dokumentární portrét malíře a výtvarníka Jana Merty.
Autorem filmu je malířův syn Tomáš Merta a vzhledem k tomu, že v titulcích se u kreativních profesí moc jiných příjmení nevyskytuje, mohlo by se zdát, že se jedná o jeden z těch klasických nudných sebestředných filmů. V loňském roce jsme z podobného žánru viděli třeba film Janžurka, který natočila Theodora Remundová o své matce Ivě Janžurové a který byl uveden na KVIFF, případně z těch lepších můžeme jmenovat třeba skvělý absolventský film FAMU Pochcánek, kde autor Jan Hušek natáčel sám o sobě. Pravdou ale zůstává, že ačkoliv je Tomáš Merta autorem kamery, režie, scénáře a mnoha dalšího, má kolem sebe malý kruh spolupracovníků, kteří se na filmu podíleli. A to, co dokázali vytvořit, to se jen tak nevidí.
Jediné, co mi po projekci filmu běželo hlavou bylo: jak to, že se o tomto filmu nemluví víc? Jak to, že si nepřivezl z Ji.hlavy žádnou cenu?! Dlouho jsem si myslel, že za nejlepší dokumentární film letoška budu označovat Architektura ČSSR 58-89, ale Echt u mě architekturu sesadil na druhé místo. Již dlouho jsem neviděl tak dobře fungující a při tom jednoduchý, nenásilný film, který pracuje ve jménu hesla: v jednoduchosti je krása. To, že zde natáčí o sobě členové jedné rodiny vůbec není na škodu, ale přesně naopak. Zatímco Remundová se při portrétování své matky vydala klasickou cestou, kdy chtěla obsáhnout co nejvíce z jejího života, Merta na to jde z úplně druhé strany. Odprošťuje se od klasických postupů dokumentárních portrétů, ale přesně naopak - místo rozhovorů o životě, všechno staví na dobře promyšlených situacích, do toho přidává hravé, postprodukčně upravené záběry a celé to střihovou skladbou spojuje do dobře promyšleného konceptu, který ačkoliv to nečekáte, vypovídá o Mertovi starším mnoho zajímavého. Myslím, že toho, že film natáčí o svém vlastním otci režisér skvěle využívá, protože do filmu se mu kromě otcových myšlenek povedlo přenést i něco z jeho poetiky, což je dle mého názoru ten nejlepší postup, jak se má dělat doku portrét. Inspirovat se dílem, přidat zajímavé situace a dobře to sestříhat a né budovat pomníček. Navíc jak jsem zmínil v úvodu, film nám vše sděluje velmi nenásilnou a jednoduchou formou, skoro bych až řekl, že tvoří kvalitní umění tak, aby tomu každý rozuměl. Z celého osobitéhou stylu pak zaslouží vypíchnout zejména hudba, která krásně a vkusně doplňuje scény tak, že si ani nevšimnete, že tam nějaká hudba je. Tak by to prostě mělo fungovat. Uvažoval jsem, jestli filmu nevytknout zvláštně dlouhý název, ale ve výsledku si myslím, že on je vlastně velmi vypovídající. To není dokumentární portrét v klasickém slova smyslu. To je film o malíři Janu Mertovi, který se jmenuje Echt.
Jestli máte rádi ve kině nevšední dokumenty, upalujte pro vstupenky! Ten film je výjimečný v mnoha ohledech, navíc má příjemných 70 minut, které ale utečou jako voda. Zvláště bych pak tento snímek doporučil všem, kteří se chystají nějaký doku portrét natáčet. Běžte se podívat, jak se to má dělat!
