Kritiky.cz > Recenze knih > LAMBERT, Karine. Dům žen bez mužů. Aneb když se ztratí láska, pověs na hřebík otevřené nůžky!

LAMBERT, Karine. Dům žen bez mužů. Aneb když se ztratí láska, pověs na hřebík otevřené nůžky!

dům žen
dům žen
1 hvězda2 hvězdy3 hvězdy4 hvězdy5 hvězd (zatím nehodnoceno)
Loading...

Název romá­nu svá­dí k před­sta­vě, že by se moh­lo jed­nat o femi­nis­tic­ký výkřik zhr­ze­ných žen. Prvoplánově to tak i vypa­dá. Je zde však jed­no vel­ké ALE. Osudy pěti žen v domě, kam kro­mě čtyř­no­hé­ho Jean-Pierra nesmí vstou­pit žád­ný muž­ský prvek, insta­la­té­ra nevy­jí­ma­je, postup­ně roz­krý­va­jí více vrs­tev a z původ­ně čer­no­bí­lé před­sta­vy o roz­dě­le­ném muž­ském a žen­ském svě­tě začne vystu­po­vat jiný obraz, kte­rý hra­je vše­mi barva­mi duhy.

Stárnoucí balet­ka v pod­kro­ví a její odda­né pod­da­né se stří­da­jí ve vyprá­vě­ní život­ních pří­bě­hů, pří­bě­hů, ve kte­rých jsou to výhrad­ně muži, kte­ří všech­no poka­zi­li, zni­či­li a pokud ne, tak to urči­tě udě­la­jí, pokud dosta­nou něja­kou šan­ci. Všechno zave­de­né se však nená­pad­ně mění, když se do domu na pře­chod­nou dobu nastě­hu­je Juliette. Ta se zde cítí ze začát­ku stís­ně­ně. „Zvláštní dům. Královna, nad­še­ná obdi­vo­va­tel­ka Bacha. Prapodivné setká­ní s hla­va­mi bez tvá­ří. Juliette stá­le nevě­dě­la, jak vypa­da­jí ostat­ní nájem­ni­ce.“

Příběhy se navzá­jem pro­plé­ta­jí, jako čer­ve­ná nit se v nich opa­ku­je kříž­ko­vým ste­hem vyší­va­ný vzo­re­ček zra­dy, zkla­má­ní a osa­mo­ce­ní. A také tou­ha se chrá­nit, najít něco, tře­ba kou­sek čoko­lá­dy, když se začne stmí­vat a zven­ku kle­pe na dve­ře strach z opuš­tě­ní. „Šlo by nakou­pit si do záso­by stej­ně jako slad­kos­ti i lás­ku?“

Hlavním hrdi­nou, o kte­ré­ho nikdo nesto­jí, je Minulost. Prosakuje pořád na povrch sou­čas­nos­ti, obje­vu­je se v myš­len­kách od rána až do noci. Pronásleduje všech­ny oby­va­tel­ky beze zbyt­ku, v tom­to je spra­ved­li­vá a niko­ho nešet­ří.

Popisy toho veskr­ze špat­né­ho, co se sta­lo, se pro­lí­na­jí s pří­tom­nos­tí, kte­ré se však nepři­klá­dá vel­ká důle­ži­tost. Rozhovory o pití čaje, cvi­če­ní jógy, nebo pěs­to­vá­ní bam­bu­sů při­po­mí­na­jí „čis­té rados­ti živo­ta“, nicmé­ně jako­by ta radost stej­ně chy­bě­la. Návody, jak nahra­dit lás­ku, nepo­má­ha­jí, pro­to­že: „Láska se nedá nahra­dit. Iluze, oče­ká­vá­ní, bouř­li­vost, závis­lost, zkla­má­ní, part­ner­ské tera­pie nebo prázd­no­ta, to všech­no se dá nahra­dit pří­jem­ný­mi věc­mi, co jsou na dosah ruky a nezmi­zí při prv­ním záva­nu vět­ru nebo při pro­bu­ze­ní mízy na jaře.“

A Láska sama tohle moc dob­ře ví a při­po­mí­ná se vše­mi mož­ný­mi způ­so­by, napří­klad když nepři­jde domů Kocour: „Lehne si. Noc bez Jean-Pierrova tep­lé­ho koži­chu, tíže jeho těla, když se k ní při­tu­lí, to se nikdy nestá­vá. Simone se posa­dí na lůž­ku ve stře­hu, jest­li se neo­zve zvuk jeho tla­pek na pod­la­ze nebo neob­je­ví vou­sa­tý čenich či ocas vzty­če­ný do cho­cho­lu…“ Rosalie, jed­na z pěti­ce obr­ně­ných žen, má po ruce vždy něja­ký čaj, zaří­ká­va­dlo nebo kouz­lo, jak při­vo­lat, to, co se ztra­ti­lo a její rada zní: „Pověs na hře­bík ote­vře­né nůž­ky.“ Její dal­ší rada taky nemu­sí být k zaho­ze­ní: „A jest­li si doma něco zapo­me­neš, nevra­cej se. Za tebou jde anděl. A když se vrá­tíš domů, opus­tí tě.“

Děj pře­ky­pu­je návo­dy, pouč­ka­mi, kouz­ly. Celá kni­ha je urči­tě návo­dem, jak na to… Na co? No, na při­vo­lá­ní lás­ky a part­ne­ra, se kte­rým sto­jí za to být. Je tře­ba se vydat na ces­tu a opus­tit pří­stav jis­to­ty, kte­rý zanes­lo bahno nečin­nos­ti. Dům žen bez mužů je lyric­ké, poe­tic­ké, man­tra­mi a pouč­ka­mi napl­ně­né vyprá­vě­ní, čte­ní pro ženy, vari­a­ce na Dívčí vál­ku, obraz, při­po­mí­na­jí­cí kra­ji­nu s úzkou ces­tič­kou, kte­rá mizí kde­si v dál­ce u růžo­vé­ho domu pono­ře­né­ho v leh­ké mlze. Že je to pří­liš růžo­vé? Možná ano a mož­ná taky ne…

Karine Lambert je bel­gic­ká foto­gra­f­ka. Vždycky sni­la o tom, že jed­nou napí­še kni­hu. Její prvo­ti­na (2014), kte­rou vyda­lo v letoš­ním roce nakla­da­tel­ství Motto, je stej­ně jako její foto­gra­fie plná emo­cí, rados­ti, křeh­kos­ti a prav­di­vos­ti. A svět­lo svě­ta spat­ři­la letos její dru­há kni­ha, „Tak a nyní se pusť­me do tan­ce!“

LAMBERT, Karine. Dům žen bez mužů. Přeložila Šárka BELISOVÁ. Praha: Motto, 2016. Román (Motto). ISBN 978-80-267-0651-9.


Jak bude rekla­ma vypa­dat?
-
Nechceš zde rekla­mu napo­řád jen za 50 Kč?
Zobrazit for­mu­lář pro nákup
Odebírat
Upozornit na
guest
0 Komentáře
Inline Feedbacks
Zobrazit všechny komentáře

Překládám. Tlumočím. Blogguju. Píšu básničky. Čtu...

Opravdu si myslíte, že umíte psát lépe, častěji a čtiveji?  Tak své komentáře, články, recenze… pište pro nás!

|

0
Budeme rádi za vaše názory, zanechte prosím komentář.x
Stránka načtena za 3,23127 s | počet dotazů: 261 | paměť: 72300 KB. | 21.05.2024 - 22:57:52