LAMBERT, Karine. Dům žen bez mužů. Aneb když se ztratí láska, pověs na hřebík otevřené nůžky!

(zatím nehodnoceno)

Loading...

Název románu svádí k představě, že by se mohlo jednat o feministický výkřik zhrzených žen. Prvoplánově to tak i vypadá. Je zde však jedno velké ALE. Osudy pěti žen v domě, kam kromě čtyřnohého Jean-Pierra nesmí vstoupit žádný mužský prvek, instalatéra nevyjímaje, postupně rozkrývají více vrstev a z původně černobílé představy o rozděleném mužském a ženském světě začne vystupovat jiný obraz, který hraje všemi barvami duhy.

Stárnoucí baletka v podkroví a její oddané poddané se střídají ve vyprávění životních příběhů, příběhů, ve kterých jsou to výhradně muži, kteří všechno pokazili, zničili a pokud ne, tak to určitě udělají, pokud dostanou nějakou šanci. Všechno zavedené se však nenápadně mění, když se do domu na přechodnou dobu nastěhuje Juliette. Ta se zde cítí ze začátku stísněně. „Zvláštní dům. Královna, nadšená obdivovatelka Bacha. Prapodivné setkání s hlavami bez tváří. Juliette stále nevěděla, jak vypadají ostatní nájemnice.“

Příběhy se navzájem proplétají, jako červená nit se v nich opakuje křížkovým stehem vyšívaný vzoreček zrady, zklamání a osamocení. A také touha se chránit, najít něco, třeba kousek čokolády, když se začne stmívat a zvenku klepe na dveře strach z opuštění. „Šlo by nakoupit si do zásoby stejně jako sladkosti i lásku?“

Hlavním hrdinou, o kterého nikdo nestojí, je Minulost. Prosakuje pořád na povrch současnosti, objevuje se v myšlenkách od rána až do noci. Pronásleduje všechny obyvatelky beze zbytku, v tomto je spravedlivá a nikoho nešetří.

Popisy toho veskrze špatného, co se stalo, se prolínají s přítomností, které se však nepřikládá velká důležitost. Rozhovory o pití čaje, cvičení jógy, nebo pěstování bambusů připomínají „čisté radosti života“, nicméně jakoby ta radost stejně chyběla. Návody, jak nahradit lásku, nepomáhají, protože: „Láska se nedá nahradit. Iluze, očekávání, bouřlivost, závislost, zklamání, partnerské terapie nebo prázdnota, to všechno se dá nahradit příjemnými věcmi, co jsou na dosah ruky a nezmizí při prvním závanu větru nebo při probuzení mízy na jaře.“

A Láska sama tohle moc dobře ví a připomíná se všemi možnými způsoby, například když nepřijde domů Kocour: „Lehne si. Noc bez Jean-Pierrova teplého kožichu, tíže jeho těla, když se k ní přitulí, to se nikdy nestává. Simone se posadí na lůžku ve střehu, jestli se neozve zvuk jeho tlapek na podlaze nebo neobjeví vousatý čenich či ocas vztyčený do chocholu…“ Rosalie, jedna z pětice obrněných žen, má po ruce vždy nějaký čaj, zaříkávadlo nebo kouzlo, jak přivolat, to, co se ztratilo a její rada zní: „Pověs na hřebík otevřené nůžky.“ Její další rada taky nemusí být k zahození: „A jestli si doma něco zapomeneš, nevracej se. Za tebou jde anděl. A když se vrátíš domů, opustí tě.“

Děj překypuje návody, poučkami, kouzly. Celá kniha je určitě návodem, jak na to… Na co? No, na přivolání lásky a partnera, se kterým stojí za to být. Je třeba se vydat na cestu a opustit přístav jistoty, který zaneslo bahno nečinnosti. Dům žen bez mužů je lyrické, poetické, mantrami a poučkami naplněné vyprávění, čtení pro ženy, variace na Dívčí válku, obraz, připomínající krajinu s úzkou cestičkou, která mizí kdesi v dálce u růžového domu ponořeného v lehké mlze. Že je to příliš růžové? Možná ano a možná taky ne…

Karine Lambert je belgická fotografka. Vždycky snila o tom, že jednou napíše knihu. Její prvotina (2014), kterou vydalo v letošním roce nakladatelství Motto, je stejně jako její fotografie plná emocí, radosti, křehkosti a pravdivosti. A světlo světa spatřila letos její druhá kniha, „Tak a nyní se pusťme do tance!“

LAMBERT, Karine. Dům žen bez mužů. Přeložila Šárka BELISOVÁ. Praha: Motto, 2016. Román (Motto). ISBN 978-80-267-0651-9.

Odebírat

Přihlášení

Upozornit na

nové navazující komentáře nové odpovědi ne mé komentáře

Label

{} [+]

Jméno*

E-mail*

Webová stránka

Label

{} [+]

Jméno*

E-mail*

Webová stránka

0 Komentáře

Nejstarší

Nejnovější Nejlépe hodnocené

Inline Feedbacks

Zobrazit všechny komentáře