Kritiky.cz > Profily osob > Madeleine Albrightová
Profily osob

Madeleine Albrightová

— 23. března 2022 0 comment
Secalbright
Secalbright
1 hvězda2 hvězdy3 hvězdy4 hvězdy5 hvězd (zatím nehodnoceno)
Loading...

Madeleine Jana Korbelová Albrightová (rodným jménem Marie Jana Korbelová; 15. května 1937 – 23. března 2022) byla americká diplomatka, která v letech 1997-2001 zastávala funkci 64. ministryně zahraničí Spojených států za prezidenta Billa Clintona. Byla první ženou na postu ministryně zahraničí v historii USA.

Albrightová se s rodinou přistěhovala do Spojených států v roce 1948 z Československa. Její otec, diplomat Josef Korbel, rodinu usadil v Denveru, Koloradu, a ona se v roce 1957 stala americkou občankou. Albrightová absolvovala Wellesley College v roce 1959 a v roce 1975 získala doktorát na Columbia University, kde napsala diplomovou práci na téma Pražské jaro. Pracovala jako asistentka senátora Edmunda Muskieho, než nastoupila pod Zbigniewem Brzezinskim do Rady národní bezpečnosti. V této funkci působila až do roku 1981, kdy prezident Jimmy Carter opustil svůj úřad.

Po odchodu z Rady národní bezpečnosti nastoupila Albrightová na akademickou půdu Georgetownské univerzity a radila Demokratické strany ohledně zahraniční politiky. Po Clintonově vítězství v prezidentských volbách v roce 1992 pomáhala Albrightová sestavit jeho Radu národní bezpečnosti. V roce 1993 ji Clinton jmenoval do funkce velvyslankyně USA při OSN. Tuto funkci zastávala až do roku 1997, kdy vystřídala Warrena Christophera na postu ministra zahraničí. V této funkci Albrightová působila až do Clintonova odchodu z funkce v roce 2001.

Albrightová působila jako předsedkyně Albright Stonebridge Group a byla Michael and Virginia Mortara Endowed Distinguished Professor in the Practice of Diplomacy na School of Foreign Service Georgetown University. V květnu 2012 jí americký prezident Prezidentská medaile svobody udělil Barack Obama. Albrightová působila v představenstvu Rady pro zahraniční vztahy.

Raný život a kariéra

Albrightová se narodila jako Marie Jana Korbelová v roce 1937 ve Smíchově, Praha, Československo. Byla dcerou Josefa Korbela, českého diplomata, a Anny Korbelové (rozené Spieglové). V době jejího narození bylo Československo samostatné necelých 20 let, nezávislost na Rakousku-Uhersku získalo po první světové válce. Její otec byl stoupencem prvních českých demokratů, Tomáše Garrigua Masaryka a Edvarda Beneše. Marie Jana měla mladší sestru Kateřinu a mladšího bratra Jana (tyto verze jejich jmen jsou Angličtina).

Když se Marie Jana narodila, její otec působil jako tiskový atašé na československém velvyslanectví v Bělehradě. Podpis Mnichovské dohody v září 1938 a německá okupace Československa do Vojska Adolfa Hitlera přinutila rodinu kvůli jejím vazbám na Beneše odejít do exilu.

V roce 1941 Josef a Anna konvertovali ze židovství ke katolicismu. Marie Jana a její sourozenci byli vychováváni v římskokatolické víře. V roce 1997 Albrightová uvedla, že rodiče jí ani jejím dvěma sourozencům nikdy neřekli o jejich židovském původu a dědictví.

Rodina se v květnu 1939 přestěhovala do Velké Británie. Zde její otec pracoval pro Benešovu československou exilovou vládu. Její rodina nejprve žila na Kensington Park Road v Notting Hill, Londýně – kde přečkala nejhorší Blitz – ale později se přestěhovali do Beaconsfieldu, poté Walton-on-Thames, na okraji Londýna. V domě měli velký kovový stůl, který měl rodinu chránit před opakující se hrozbou německých náletů. Během pobytu v Anglii byla Marie Jana jedním z dětí, které se objevily v dokumentárním filmu, jehož cílem bylo podpořit sympatie k válečným uprchlíkům v Londýně.

Po porážce nacistů v Evropském divadle druhé světové války a zhroucení Nacistické Německo a Protektorát Čechy a Morava, se Korbelovi vrátili do Prahy. Korbel byl jmenován tiskovým atašé na československém velvyslanectví v Jugoslávii a rodina se přestěhovala do Bělehradu, tehdy součásti Jugoslávie, které vládla Komunistická strana, a Korbel se obával, že jeho dcera bude v jugoslávské škole vystavena marxismu. Byla vyučována soukromě vychovatelkou a později poslána do Prealpina Institut pour Jeunes Filles dokončovací škola v Chexbres, na Ženevském jezeře v Švýcarsku. Během pobytu ve Švýcarsku se naučila mluvit francouzsky a změnila si jméno z „Marie Jana“ na „Madeleine“.

Na Komunistická strana Československa se ujala vlády v roce 1948 s podporou Sovětského svazu. Jako odpůrce komunismu byl Korbel nucen odstoupit ze své funkce. Později získal místo v delegaci OSN do Kašmíru. Svou rodinu poslal přes Londýn do Spojených států, aby na něj čekala, až přijede předat svou zprávu do ústředí OSN, které tehdy sídlilo v Lake Success, New York.

Mládí a mladá dospělost ve Spojených státech

Korbelova rodina emigrovala z Velké Británie na lodi SS America, odplouvající Southampton 5. listopadu 1948 a 11. listopadu 1948 dorazili na Ellis Island v New York Harbor. Rodina se zpočátku usadila v Great Neck na North Shore ostrova Long Island. Korbel požádal o politický azyl s odůvodněním, že jako odpůrce komunismu je v Praze ohrožen. Korbel uvedl: „Do komunistického Československa se samozřejmě vrátit nemohu, protože bych byl za své věrné vyznávání ideálů demokracie zatčen. Byl bych Vám velmi zavázán, kdybyste laskavě vyřídil Jeho Excelenci panu ministrovi zahraničí, že ho prosím, aby mi bylo uděleno právo zůstat ve Spojených státech, totéž právo aby bylo uděleno mé ženě a třem dětem.“

S pomocí Philipa Moseleyho, profesora ruského jazyka na Columbia University v New York City, získal Korbel místo na katedře politologie na University of Denver v Coloradu. Stal se děkanem univerzitní školy mezinárodních vztahů a později vyučoval budoucí americkou ministryni zahraničí Condoleezzu Riceovou. V roce 2008 byla škola na jeho počest pojmenována jako Josef Korbel School of International Studies.

Madeline Korbelová strávila svá teenagerská léta v Denveru a v roce 1955 absolvovala Kent Denver School v Cherry Hills Village, předměstí Denveru. Na škole založila klub mezinárodních vztahů a byla jeho první prezidentkou. Navštěvovala Wellesley College, ve Wellesley, Massachusetts, na plné stipendium, obor politické vědy, a promovala v roce 1959. Tématem její diplomové práce byl Zdeněk Fierlinger, bývalý československý premiér. V roce 1957 se stala naturalizovanou občankou USA a vstoupila do College Democrats of America.

Když byla Korbelová doma v Denveru z Wellesley, pracovala jako stážistka pro The Denver Post. Tam se seznámila s Josephem Medillem Pattersonem Albrightem. Byl to synovec Alicie Pattersonové, majitelky Newsday a manželky filantropa Harryho Franka Guggenheima. Korbelová v době sňatku konvertovala k Episkopální církvi. Manželé se vzali ve Wellesley v roce 1959, krátce po její promoci. Nejprve žili v Rolla, Missouri, zatímco její manžel absolvoval vojenskou službu na nedaleké Fort Leonard Wood. Během této doby Albrightová pracovala v The Rolla Daily News.

V lednu 1960 se manželé přestěhovali do manželova rodného města Chicago, Illinois. Joseph pracoval v Chicago Sun-Times jako novinář a Albrightová pracovala jako obrazová redaktorka pro Encyclopædia Britannica. V následujícím roce začal Joseph Albright pracovat v Newsday v New Yorku a manželé se přestěhovali do Garden City na Long Islandu. V témže roce se jí narodila dvojčata Alice Patterson Albrightová a Anne Korbel Albrightová. Dvojčata se narodila o šest týdnů dříve a vyžádala si dlouhý pobyt v nemocnici. Jako rozptýlení začala Albrightová navštěvovat kurzy ruštiny na Hofstra University v Village of Hempstead nedaleko.

V roce 1962 se rodina přestěhovala do Washingtonu, kde žila ve Georgetownu. Albrightová studovala mezinárodní vztahy a pokračovala v ruském jazyce na Škole pokročilých mezinárodních studií Paula H. Nitzeho, divizi Johns Hopkins University v hlavním městě.

V roce 1963 zemřela Josephova teta Alicia Pattersonová a Albrightovi se vrátili na Long Island s představou, že Joseph převezme rodinný novinový podnik. V roce 1967 se Albrightové narodila další dcera, Katherine Medill Albrightová. Pokračovala ve studiu na Kolumbijské univerzitě na katedře veřejného práva a státní správy. (Ta byla později přejmenována na politických věd a nachází se v rámci School of International and Public Affairs). Získala certifikát z ruštiny, magisterský titul a doktorský titul , přičemž magisterskou práci psala na téma Sovětský diplomatický sbor a doktorskou disertaci o roli novinářů v Pražském jaru roku 1968. Absolvovala také postgraduální kurz vedený Zbigniewem Brzezinskim, který se později stal jejím šéfem v Radě národní bezpečnosti USA.

Kariéra

Raná kariéra

Albrightová se v roce 1968 vrátila do Washingtonu, D.C., a dojížděla do Columbia pro svůj doktorát filozofie, který získala v roce 1975. Začala shánět finanční prostředky pro školu svých dcer, což ji přivedlo k několika funkcím ve školských radách. Nakonec byla přizvána, aby zorganizovala večeři na získání finančních prostředků pro prezidentskou kampaň amerického senátora Eda Muskieho z Maine v roce 1972. Toto spojení s Muskiem vedlo v roce 1976 k pozici jeho hlavní asistentky pro legislativu. Po prezidentských volbách v USA v roce 1976 však byl Jimmy Carter jmenován bývalý profesor Albrightové Brzezinski.org/wiki/National_Security_Advisor_(United_States)“ \o „poradce pro národní bezpečnost (Spojené státy)“>poradce pro národní bezpečnost a v roce 1978 získal Albrightovou od Muskieho pro práci v Západní křídlo jako Rada pro národní bezpečnost styčný důstojník pro Kongres. Po Carterově prohře v roce 1980 s Ronaldem Reaganem přešla Albrightová do Mezinárodního centra Woodrowa Wilsona pro vědce při Smithsonian Institution ve Washingtonu, kde získala grant na výzkumný projekt. Rozhodla se psát o disidentských novinářích zapojených do Polska hnutí Solidarity, které bylo tehdy v plenkách, ale získávalo si mezinárodní pozornost. Kvůli svému výzkumu odcestovala do Polska, kde dělala rozhovory s disidenty v Gdaňsku, Varšavě a Krakově. Po návratu do Washingtonu jí manžel oznámil, že se s ní hodlá rozvést, aby mohl navázat vztah s jinou ženou.

Albrightová nastoupila v roce 1982 jako akademická pracovnice na Georgetown University ve Washingtonu, D.C., kde se specializovala na východoevropská studia. Vedla také univerzitní program o ženách v globální politice. Působila jako hlavní Demokratické strany, informovala kandidátku na viceprezidentku Geraldine Ferraro v roce 1984 a kandidáta na prezidenta Michaela Dukakise v roce 1988 (obě kampaně skončily porážkou). V roce 1992 Bill Clinton vrátil Bílý dům Demokratické straně a Albrightová byla zaměstnána v Radě národní bezpečnosti, aby se postarala o přechod k nové administrativě. V lednu 1993 ji Clinton jmenoval velvyslankyní USA při OSN, což byl její první diplomatický post.

Velvyslankyně USA při OSN

Albrightová byla jmenována velvyslankyní při OSN krátce po Clintonově inauguraci, pověřovací listiny předložila 9. února 1993. Během svého působení v OSN měla bouřlivé vztahy s generálním tajemníkem OSN, Boutrosem Boutrosem-Ghalim, kterého kritizovala jako „neangažovaného“ a „zanedbávajícího“ genocidu ve Rwandě. Albrightová napsala: „Nejhlubší lítost, kterou jsem za léta svého působení ve veřejné službě projevila, je neschopnost Spojených států a mezinárodního společenství jednat dříve, aby tyto zločiny zastavily.“

V Podejte si ruce s ďáblem, Roméo Dallaire píše, že v roce 1994 se Albrightová v roli americké stálé představitelky při OSN vyhýbala popisu vraždění ve Rwandě jako „genocidy“, dokud ji nepřemohly důkazy o ní; takto nyní popisuje tyto masakry ve svých pamětech. Byla pověřena, aby podpořila omezení nebo stažení (k čemuž nikdy nedošlo) pomocné mise OSN pro Rwandu, ale později dostala větší volnost. Albrightová později v dokumentu televize PBS Ghosts of Rwanda poznamenala, že „to byla velmi, velmi těžká doba a situace byla nejasná. Víte, při zpětném pohledu to všechno vypadá velmi jasně. Ale když jste [tam] v té době byli, bylo nejasné, co se ve Rwandě děje.“

Také v roce 1996, poté co kubánští vojenští piloti sestřelili dvě malá civilní letadla pilotovaná kubánsko-americkou exilovou skupinou Brothers to the Rescue nad mezinárodními vodami, prohlásila: „Tohle není cojones. Tohle je zbabělost.“ Tato věta si ji oblíbil prezident Clinton, který ji označil za „pravděpodobně nejúčinnější jednovětou větu v celé zahraniční politice administrativy“.

V roce 1996 Albrightová uzavřela tajnou dohodu s Richardem Clarkem, Michaelem Sheehanem a James Rubin, aby svrhli generálního tajemníka OSN Boutrose Boutrose-Ghálího, který se ve volbě v roce 1996 ucházel o druhé funkční období. Poté, co v roce 1993 při neúspěšné razii v Somálsku zahynulo 15 amerických mírových sil, stal se Boutros-Ghálí ve Spojených státech politickým obětním beránkem. Pakt nazvaly „Operace Orient Express“, aby vyjádřily svou naději, že se ke Spojeným státům připojí další země. Přestože všichni ostatní členové Rady bezpečnosti OSN hlasovali pro Boutrose-Ghálího, Spojené státy se odmítly podvolit mezinárodnímu tlaku a vzdát se svého jediného práva veta. Po čtyřech zablokovaných zasedáních Rady bezpečnosti Boutros-Ghálí pozastavil svou kandidaturu a stal se jediným generálním tajemníkem OSN, kterému bylo odmítnuto druhé funkční období. Spojené státy poté svedly čtyřkolový souboj o právo veta s Francií, čímž ji donutily ustoupit a přijmout Kofiho Annana jako příštího generálního tajemníka. Clarke ve svých pamětech uvedl, že „celá operace posílila Albrightové ruku v soutěži o post ministryně zahraničí v druhé Clintonově administrativě.“

Státní tajemník

Hlavní články: Vítězství Albrightové nad Annanem: Zahraniční politika administrativy Billa Clintona a Seznam zahraničních cest Madeleine Albrightové ve funkci ministryně zahraničí Spojených států

Nejvyšší úroveň Clintonovy administrativy byla při výběru nové zahraniční politiky rozdělena na dva tábory. Odcházející šéf úřadu Leon Panetta upřednostňoval Albrightovou, ale samostatná frakce tvrdila: „kohokoli, jen ne Albrightovou“, přičemž Sam Nunn byl její první volbou. Albrightová zorganizovala kampaň ve svůj prospěch, která se ukázala jako úspěšná. Když se Albrightová 23. ledna 1997 ujala funkce 64. ministryně zahraničí USA, stala se první ženou na postu ministra zahraničí USA a v době svého jmenování nejvýše postavenou ženou v historii americké vlády. Protože nebyla rodilou občankou USA, nemohla být nástupkyní amerického prezidenta.

Během svého působení Albrightová výrazně ovlivnila americkou zahraniční politiku v Bosně a Hercegovině a na Blízkém východě. Podle Albrightové pamětí se jednou hádala s Colinem Powellem o použití vojenské síly otázkou: „Jaký má smysl, že zachraňujete tuto vynikající armádu, Coline, když ji nemůžeme použít?“

Jako ministryně zahraničí zastupovala USA při předání suverenity nad Hongkongem 1. července 1997. Spolu s britskými kontingenty bojkotovala slavnostní přísahu Čínou jmenované Hongkongské legislativní rady, která nahradila tu volenou. V říjnu 1997 vyjádřila souhlas s výjimkami z národní bezpečnosti v rámci Kjótského protokolu s odůvodněním, že operace NATO by měly být omezeny kontrolou emisí skleníkových plynů, a doufala, že výjimky podpoří i ostatní členové NATO na Třetí konference smluvních stran v japonském Kjótu.

Podle několika zpráv Prudence Bushnell, velvyslankyně USA v Keni, opakovaně žádala Washington o dodatečné zajištění bezpečnosti na velvyslanectví v Nairobi, včetně dopisu adresovaného přímo Albrightové v dubnu 1998. Bushnell byl ignorován. Později uvedla, že když s Albrightovou o dopise mluvila, Albrightová jí řekla, že jí nebyl ukázán. V knize Against All Enemies píše Richard Clarke o výměně názorů s Albrightovou několik měsíců po bombardování amerických velvyslanectví v Keni a Tanzanii v srpnu 1998. „Co si myslíte, že se stane, když přijdete o další velvyslanectví?“ „Ano,“ odpověděla Albrightová. Clarke se zeptal. „Republikáni v Kongresu po vás půjdou.“ „Za prvé, já jsem o tyto dvě ambasády nepřišla,“ odpálila Albrightová. „Zdědila jsem je ve stavu, v jakém byly.“

V roce 1998 na summitu NATO Albrightová formulovala to, co se stalo známým jako „tři D“ NATO, „což je žádné zmenšování NATO, žádná diskriminace a žádná duplicita – protože si myslím, že nepotřebujeme, aby se některé z těchto tří „D“ stalo“.

V únoru 1998 se Albrightová zúčastnila setkání ve stylu městské haly v St. John Areně v Columbusu, kde se ona, William Cohen a Sandy Berger pokusili obhájit vojenskou akci v Iráku. Dav byl rušivý a opakovaně přehlušoval diskusi bučením a protiválečným skandováním. James Rubin rušivé projevy bagatelizoval a tvrdil, že dav podporoval válečnou politiku. Později téhož roku Bill Clinton i Albrightová trvali na tom, že útok na Saddáma Husajna lze zastavit pouze v případě, že Husajn odvolá své rozhodnutí zastavit zbrojní inspekce.

V roce 2000 se Albrightová stala jedním z nejvýše postavených západních diplomatů, kteří se kdy setkali s Kim Čong-ilem, tehdejším vůdcem komunistické Severní Koreje, během oficiální státní návštěvy této země.

8. ledna 2001, v jednom ze svých posledních aktů ve funkci ministryně zahraničí, Albrightová zavolala na rozloučenou Kofi Annanovi a prohlásila, že USA budou i nadále tlačit na Irák, aby zničil všechny své zbraně hromadného ničení jako podmínku zrušení ekonomických sankcí, a to i po skončení Clintonovy administrativy 20. ledna 2001.

V roce 2001 Albrightová přijala amerického senátora H. A. Clintona. Johna Heinze III cenu za největší službu veřejnosti ze strany zvoleného nebo jmenovaného úředníka, kterou každoročně uděluje Jefferson Awards Foundation.

Po skončení Clintonovy vlády

Po skončení působení Albrightové ve funkci ministryně zahraničí český prezident Václav Havel, otevřeně hovořil o možnosti, že by Albrightovou nahradil. Albrightové to údajně lichotilo, ale popřela, že by kdy vážně uvažovala o možnosti kandidovat v zemi svého původu.

V roce 2001 byla Albrightová zvolena členkou Americké akademie umění a věd. V roce 2001 Albrightová rovněž založila Albright Group, mezinárodní strategickou poradenskou firmu se sídlem ve Washingtonu, D.C., která se později stala Albright Stonebridge Group. S touto firmou je spojena společnost Albright Capital Management, která byla založena v roce 2005 a zabývá se správou soukromých fondů souvisejících s rozvíjejícími se trhy.

V roce 2003 Albright přijal funkci v představenstvu New York Stock Exchange (NYSE). V roce 2005 se odmítla ucházet o znovuzvolení do správní rady v důsledku skandálu s odměnami Richarda Grassa, kdy Grasso, předseda správní rady NYSE, získal odměny ve výši 187,5 milionu dolarů, přičemž správní rada, v níž Albrightová zasedala, měla jen malé pravomoci. Během působení prozatímního předsedy Johna S. Reeda působila Albrightová jako předsedkyně výboru pro nominace a řízení správní rady NYSE. Krátce po jmenování stálého předsedy správní rady NYSE v roce 2005 Albrightová podala rezignaci.

Albrightová působila ve správní radě Rady pro zahraniční vztahy a v mezinárodním poradním výboru Brookings Doha Center. Od roku 2016 byla Mortara Distinguished Professor of Diplomacy na Georgetown University School of Foreign Service ve Washingtonu, D.C. Albrightová působila jako předsedkyně National Democratic Institute for International Affairs a jako prezidentka Truman Scholarship Foundation. Byla také spolupředsedkyní Komise pro právní posílení postavení chudých a předsedkyní Council of Women World Leaders Ženské ministerské iniciativy až do 16. listopadu 2007, kdy ji vystřídala Margot Wallström.

Dne 25. října 2005 Albrightová hostovala v televizním seriálu Gilmorova děvčata v roli sebe sama. Hostovala také v seriálu Parks and Recreation, a to v osmé epizodě sedmé série.

Na National Press Club ve Washingtonu, D.C., 13. listopadu 2007 Albrightová prohlásila, že bude spolu s Williamem Cohenem předsedat novému „Pracovní skupina pro prevenci genocidy“, kterou vytvořily Muzeum památníku holocaustu Spojených států, Americká akademie diplomacie a Mírový institut Spojených států. Jejich jmenování kritizovali Harut Sassounian a Arménský národní výbor Ameriky, neboť Albrightová i Cohen se vyslovili proti rezoluci Kongresu o Arménská genocida.

Albrightová podpořila a podpořila Hillary Clintonovou v její prezidentské kampani v roce 2008. Albrightová byla blízkou přítelkyní Clintonové a působila jako neformální poradkyně v zahraničněpolitických otázkách. Dne 1. prosince 2008 tehdejší zvolený prezident Barack Obama nominoval tehdejší senátorku Clintonovou na bývalý post ministryně zahraničí Albrightové.

V září 2009 Albrightová otevřela výstavu své osobní sbírky šperků v Muzeu umění a designu v New Yorku, která trvala do ledna 2010. V roce 2009 Albrightová také vydala knihu Read My Pins:

V srpnu 2012 při svém projevu na akci Obamovy kampaně v Highlands Ranch, Colorado, byla Albrightové položena otázka: „Jak dlouho budete ze všech problémů vinit tu předchozí administrativu?“, na kterou odpověděla: „Navždy“. V říjnu 2012 se Albrightová objevila ve videu na oficiálním twitterovém kanálu Demokratické strany, kde reagovala na tvrzení tehdejšího kandidáta Republikánské strany Mitta Romneyho, že Rusko je „geopolitickým nepřítelem číslo jedna“ Spojených států. Podle Albrightové byl Romneyho výrok důkazem, že „málo rozumí tomu, co se ve skutečnosti děje v 21. století [a] není v obraze, a to je velmi nebezpečný aspekt [jeho kandidatury].“

Albrightová označila Donalda Trumpa za „nej un-American, anti-democratic leader“ v historii USA. Kritizovala také Trumpovu administrativu za její zpoždění při obsazování některých diplomatických postů jako projev „pohrdání diplomacií“.

Po roce 2016 Albrightová působila jako předsedkyně Albright Stonebridge Group, poradenské firmy, a předsedkyně poradního sboru The Hague Institute for Global Justice, který byl založen v roce 2011 v Haagu. Působí také jako čestná předsedkyně World Justice Project. Projekt World Justice Project pracuje na vedení celosvětového, multidisciplinárního úsilí o posílení právního řádu pro rozvoj společenství příležitostí a rovnosti.

Investice

Albrightová byla spoluinvestorkou Jacoba Rothschilda, 4. barona Rothschilda, a George Soros v investičním nástroji s názvem Helios Towers Africa v hodnotě 350 milionů dolarů, který hodlá koupit nebo postavit tisíce věže mobilních telefonů v Africe.

Kontroverzní

Sankce proti Iráku

Dvanáctého května 1996 Albrightová obhajovala Sankce OSN proti Iráku v 60 Minutes segmentu, ve kterém se jí Lesley Stahl zeptala: „Slyšeli jsme, že zemřelo půl milionu dětí. To je přece víc dětí, než kolik jich zemřelo v Hirošimě. A víte, stojí ta cena za to?“ A Albrightová odpověděla: „Myslíme si, že ta cena za to stojí.“ „A co za to?“ zeptal se Stahl. Albrightová později kritizovala Stahlovu část jako „rovnající se irácké propagandě“ a uvedla, že její otázka byla nabitá otázka. Napsala: „Chytila jsem se do pasti a řekla jsem něco, co jsem nechtěla“, a litovala, že působila „chladnokrevně a krutě“. Kritici sankcí považovali to, že Albrightová otázku nepřeformulovala, za potvrzení statistiky. Segment získal cenu Emmy.

V souvislosti s kampaní v Iráku v roce 1998 Albrightová vyjádřila další ospravedlnění: „Ale pokud musíme použít sílu, je to proto, že jsme Amerika; jsme nepostradatelný národ. Stojíme vysoko a vidíme dál než jiné země do budoucnosti a vidíme, že tu hrozí nebezpečí nám všem.“

Válka v Iráku v roce 2003

Podle PolitiFact, Albrightová byla proti invazi do Iráku v roce 2003, ačkoli poté, co se USA k válce zavázaly, uvedla, že prezidenta podpoří.

Soudní spor o vlastnictví uměleckých děl

Po profilování Albrightové v Michael Dobbs, zahájil Rakušan Philipp Harmer proti Albrightové soudní řízení, v němž tvrdil, že její otec neoprávněně převzal umělecká díla, která patřila jeho pradědečkovi Karlu Nebrichovi. Nebrich, německy mluvící pražský průmyslník, byl nucen opustit část svého majetku, když byli etničtí Němci po druhé světové válce na základě Benešových dekretů vyhnáni ze země. Jeho byt v Hradčanské ulici 11 v Praze byl následně přidělen Korbelovi a jeho rodině, kteří jej obývali, než byli rovněž nuceni uprchnout do Spojených států. Harmer se domníval, že Korbel ukradl umělecká díla jeho pradědečka, která v bytě zůstala. Záležitost řešil Albrightův bratr John Korbel.

Obvinění z nenávistných projevů vůči Srbům a z válečného ziskuchtivství

Na konci října 2012, během autogramiády v pražském knihkupectví Palác Knih Luxor, navštívila Albrightovou skupina aktivistů z české organizace Přátelé Srbů na Kosovu. Byla natočena, jak říká: „Odporní Srbové, vypadněte!“ české skupině, která na autogramiádu přinesla válečné fotografie, z nichž některé zobrazovaly srbské oběti kosovské války v roce 1999. Protestující byli po příjezdu policie z akce vykázáni. Dvě videa z incidentu později skupina zveřejnila na svém kanálu na YouTube. Filmař Emir Kusturica vyjádřil poděkování českému režisérovi Václavu Dvořákovi za organizaci a účast na demonstraci. Spolu s dalšími protestujícími Dvořák také nahlásil Albrightovou na policii s tím, že šíří etnickou nenávist a neúctu k obětem války.

Albrightová se zapojila do Bombardování Srbska ze strany NATO bylo hlavní příčinou demonstrací – citlivé téma, které se stalo ještě kontroverznějším, když vyšlo najevo, že její investiční firma Albright Capital Management se chystá podat nabídku v navrhovaném privatizace kosovské státní telekomunikační a poštovní společnosti Post and Telecom of Kosovo. V článku, který zveřejnil newyorský časopis Bloomberg Businessweek, se odhaduje, že by transakce mohla dosáhnout až 600 milionů eur. Srbsko se proti prodeji postavilo a hodlalo podat žalobu na jeho zablokování s tím, že nebyla respektována práva bývalých srbských zaměstnanců.

Komentář ke kampani Clintonové

Albrightová podpořila Hillary Clintonovou během její prezidentské kampaně v roce 2016. Při představování Clintonové na předvolební akci v New Hampshire před před primárkami v tomto státě Albrightová řekla: „V pekle je zvláštní místo pro ženy, které si navzájem nepomáhají“ (tuto větu Albrightová použila již několikrát v jiných souvislostech). Tato poznámka byla vnímána jako výtka mladším ženám, které podpořily Clintonové primační volby soupeře, senátora Bernieho Sanderse, což mnoho žen považovalo za „překvapivé a urážlivé“. V New York Times op-edu zveřejněném několik dní po této poznámce Albrightová uvedla: „Naprosto věřím tomu, co jsem řekla, že by si ženy měly navzájem pomáhat, ale tohle byl špatný kontext a špatný čas na použití této věty. Nechtěla jsem tvrdit, že by ženy měly podporovat určitého kandidáta pouze na základě pohlaví.“

Podpora společnosti Herbalife

V roce 2010 začala Albrightová propagovat kontroverzní multi-level marketing společnosti Herbalife. Někteří pozorovatelé ji za tento podnik kritizovali a veřejně napomínali.

Smrt

Zemřela v Washingtonu D.C 23. března 2022

Čestné tituly a ocenění

Albrightová získala čestné tituly na Brandeis University (1996), University of Washington (2002), Smith College (2003), Washington University in St. Louis (2003), University of Winnipeg (2005), University of North Carolina at Chapel Hill (2007), Knox College (2008), Dickinson College (2014) a Tufts University (2015).

V roce 1998 byla Albrightová uvedena do National Women’s Hall of Fame. Albrightová se stala druhou držitelkou Ceny Hanna R. Ellenbogena za občanství, kterou uděluje Pražská společnost pro mezinárodní spolupráci. V březnu 2000 obdržela Albrightová na slavnostním ceremoniálu v Praze sponzorovaném Nadací Bohemian Foundation a Ministerstvem zahraničních věcí ČR čestnou stříbrnou medaili Jana Masaryka. V roce 2010 byla uvedena do Colorado Women’s Hall of Fame.

Albrightová byla vybrána do inauguračního žebříčku 2021 Forbes 50 Over 50; tvoří jej podnikatelé, lídři, vědci a tvůrci, kteří jsou starší 50 let.

Bibliografie

Madam Secretary (2003) – memoáry Albrightové, vydané po jejím odchodu do důchodu
Mocná a všemocná: Úvahy o Americe, Bohu a světových záležitostech (2006)
Paměť zvolenému prezidentovi: Jak můžeme obnovit reputaci a vedoucí postavení Ameriky (2008)
Přečtěte si mé vývody (2009)
Pražská zima: Osobní příběh paměti a války, 1937-1948 (2012); recenze Paula Wilsona v The New York Review of Books, 7. června 2012, s. 35-37.
Fašismus: Varování (2018)

Osobní život

Albrightová se v roce 1959 provdala za Josepha Medilla Pattersona Albrighta. Manželé měli tři dcery, než se v roce 1982 rozvedli. Byla vychována jako římská katolička, ale v době sňatku v roce 1959 konvertovala k Episkopální církvi. Její rodiče konvertovali z judaismu na katolicismus v roce 1941, v jejím raném dětství, ještě v Československu, ve snaze vyhnout se protižidovskému pronásledování předtím, než emigrovali do USA. O svém židovském původu s ní později nikdy nehovořili.

Když The Washington Post krátce poté, co se v roce 1997 stala ministryní zahraničí, informoval o Albrightové židovském původu, Albrightová uvedla, že tato zpráva byla pro ni „velkým překvapením“. Albrightová uvedla, že se až v 59 letech dozvěděla, že se oba její rodiče narodili a vyrůstali v židovských rodinách. Až desítka jejích příbuzných v Československu – včetně tří jejích prarodičů – byla zavražděna během holocaustu.

Kromě angličtiny, ruštiny a češtiny Albrightová hovořila francouzština, němčina, polština a Serbochorvatština.

Albrightová se v několika rozhovorech zmínila o své fyzické kondici a cvičebním režimu. V roce 2006 uvedla, že je schopna vytlačit nohama 400 liber (180 kg). V březnu 2013 byla Albrightová zařazena na seznam padesáti nejlépe oblékaných osob nad 50 let podle The Guardian.

Albrightová zemřela na rakovinu ve Washingtonu 23. března 2022 ve věku 84 let.

  • Zdroj: Anglická Wikipedie
  • Foto: Volné dílo; Wikimedia Commons
Jak bude reklama vypadat?
-
Nechceš zde reklamu napořád jen za 50 Kč?
Zobrazit formulář pro nákup
Odebírat
Upozornit na
guest
0 Komentáře
Nejstarší
Nejnovější Nejlépe hodnocené
Inline Feedbacks
Zobrazit všechny komentáře
Opravdu si myslíte, že umíte psát lépe, častěji a čtiveji?  Tak své komentáře, články, recenze… pište pro nás!

|

0
Budeme rádi za vaše názory, zanechte prosím komentář.x
Stránka načtena za 3,66031 s | počet dotazů: 246 | paměť: 57173 KB. | 19.10.2024 - 19:45:29