Malé ženy (Little Women) – Recenze – 80%

Malé ženy jsou adap­ta­cí stej­no­jmen­né­ho ame­ric­ké­ho romá­nu z roku 1868, pojed­ná­va­jí­cí­ho o čtyřech sestrách, dospí­va­jí­cích během ame­ric­ké občan­ské vál­ky z dívek v ženy, při­čemž jejich osu­dy jsou vol­ně inspi­ro­vá­ny pří­bě­hem autor­ky kni­hy a jejích sester. Jde již o pátou adap­ta­ci téže lát­ky – nej­star­ší je film z roku 1933, po němž násle­do­va­ly sním­ky nato­če­né v letech 1949 a 1994 a v roce 2017 vznik­la i tele­viz­ní mini­sé­rie od BBC. Nejnovější ver­zi Malých žen, v sou­čas­nos­ti nomi­no­va­nou na šest Oscarů (včet­ně kate­go­rie Nejlepší film), napsa­la a nato­či­la hereč­ka, sce­nárist­ka a reži­sér­ka Greta Gerwig (jenž byla nomi­no­va­ná před dvě­ma lety na Oscara za režii fil­mu Lady Bird).

 

Zdroj fotek: falcon.cz

Příběh fil­mu je vyprá­věn ve dvou časo­vých rovi­nách, kte­ré od sebe dělí sedm let. V jed­né jsou hlav­ní hrdin­ky nác­ti­le­tý­mi díven­ka­mi byd­lí­cí­mi pod jed­nou stře­chou spo­lu s mamin­kou (Laura Dern) a slu­žeb­nou (a jejich otec je ve vál­ce), zatím­co v té dru­hé jsou už všech­ny dospě­lé, někte­ré z nich jsou dokon­ce vda­né či těs­ně před zasnou­be­ním a navíc již žijí oddě­le­ně na růz­ných mís­tech. Film se tudíž zabý­vá jak radost­mi a strast­mi dět­ství, tak nástra­ha­mi dospě­los­ti, a byť vypo­ví­dá pře­de­vším o spo­le­čen­ském kon­tex­tu teh­dej­ší doby, tak díky výraz­né eman­ci­pač­ní rovi­ně záro­veň půso­bí vel­mi sou­čas­ně, k čemuž dopo­má­há i způ­sob, jakým je nato­čen.

Greta Gerwig totiž zvo­li­la poměr­ně kom­pli­ko­va­nou vyprá­vě­cí stra­te­gii, v rám­ci níž sle­du­je obě dějo­vé rovi­ny najed­nou a neu­stá­le mezi nimi pře­stří­há­vá, což je postup vskut­ku ino­va­tiv­ní (pro­to­že romá­no­vá před­lo­ha i její star­ší fil­mo­vé adap­ta­ce jsou všech­ny vyprá­vě­ny line­ár­ně). Děj fil­mu tudíž extrém­ně čas­to ská­če tam a zpát­ky, obvykle o mno­ho let, což v kom­bi­na­ci s poměr­ně rych­lým nara­tiv­ním tem­pem a sviž­ný­mi dia­lo­gy dělá ze sním­ku podí­va­nou, u níž je potře­ba sou­stav­ně držet pozor­nost a napl­no se věno­vat dění na plát­ně, aby se divák doká­zal ori­en­to­vat, v jakém obdo­bí se zrov­na kte­rá scé­na ode­hrá­vá a na co nava­zu­je. Čtveřice hlav­ních hrdi­nek totiž vypa­dá v obou rovi­nách sko­ro stej­ně (po celou dobu je hra­jí tytéž hereč­ky – Emma Watson, Saoirse Ronan, Florence Pugh a Eliza Scanlen), tak­že je to mnoh­dy poznat tře­ba jen pod­le nená­pad­né změ­ny úče­su, šatů, barev­né­ho ladě­ní či dějo­vých sou­vis­los­tí.

Takto radi­kál­ně a odváž­ně zpra­co­va­nou struk­tu­rou fil­mu si Greta Gerwig svůj úkol výraz­ně zkom­pli­ko­va­la, leč to, že výsle­dek nevy­vo­lá­vá dojem nepře­hled­né­ho cha­o­su a nao­pak půso­bí chytře a sofis­ti­ko­va­ně, je záro­veň dokla­dem jejích režij­ních a sce­náris­tic­kých schop­nos­tí. Nelineární vyprá­vě­ní jí při­tom slou­ží k nej­růz­něj­ším expe­ri­men­tům s dáv­ko­vá­ním infor­ma­cí a sklá­dá­ním scén k sobě, násled­kem čehož pak zna­tel­ně­ji vynik­nou urči­té moti­vy, pří­pad­ně i mno­hé spo­ji­tos­ti či kon­tras­ty. Je to pozo­ru­hod­né a zábav­né ve své slo­ži­tos­ti, na dru­hou stra­nu je to ale vykou­pe­né nároč­něj­ší ori­en­ta­cí v časo­vé posloup­nos­ti, k níž se navíc při­po­ju­je i nejis­to­ta, zda někte­ré scé­ny nejsou pou­ze něčím snem či při­bar­ve­nou fik­cí, kte­rá se ve sku­teč­nos­ti hrdin­kám nikdy nesta­la.

Třešničkou na dor­tu je totiž ješ­tě jed­na změ­na a tou je pře­dě­la­ný konec, v němž jed­na z hrdi­nek napí­še pod­le své­ho živo­ta a pod­le živo­ta svých sester kni­hu, což jsou pří­mo Malé ženy. Komunikuje při­tom se svým vyda­va­te­lem, kte­rý ji nutí lpět na urči­tých klišé („žen­ská pro­ta­go­nist­ka se musí na kon­ci vždyc­ky buď vdát, nebo umřít“) a poža­du­je po ní, aby ohý­ba­la rea­li­tu přes kole­no za úče­lem toho, aby to bylo roman­tič­těj­ší a vese­lej­ší, a kni­ha se pak lépe pro­dá­va­la. Tento post­mo­der­ní krok obo­ha­cu­je Malé ženy o jakousi meta-úroveň, z níž ply­ne, že někte­ré čás­ti fil­mu se ve sku­teč­nos­ti ode­hrá­ly jinak. Nevýhoda tkví v tom, že není úpl­ně jas­né, co všech­no mezi ně spa­dá. Obávám se tudíž, že divák může klid­ně odchá­zet z kina poně­kud zma­ten (zvlášť pokud děj fil­mu pře­dem nezná). Sám se doce­la těším na dru­hé zhléd­nu­tí, pro­to­že mám pocit, že mi zejmé­na udá­los­ti z prv­ní tře­ti­ny fil­mu do sebe napo­dru­hé lépe zapad­nou.

Herecké výko­ny všech pro­ta­go­nis­tek jsou kaž­do­pád­ně bez výjim­ky úžas­né (zejmé­na Saoirse Ronan a Florence Pugh, obě nomi­no­va­né na Oscara). Řeč roz­hod­ně není jen o čtve­ři­ci hlav­ních hrdi­nek a jejich mat­ce, ale i o jejich boha­té tetě (též výbor­ná Meryl Streep), kte­ré jde hlav­ně o to, aby se dív­ky dob­ře pro­vda­ly. Motiv dobo­vé nor­my, pod­le níž je man­žel­ství pře­de­vším otáz­kou eko­no­mic­ké vol­by, se při­tom pro­pí­jí i do téma­tu eko­no­mic­kých voleb spi­so­va­te­lů a fil­ma­řů, kte­ří si jsou vědo­mi toho, že nej­ví­ce táh­nou šťast­né kon­ce, a jsou nuce­ni tomu své pří­běhy pod­ři­zo­vat.

Mužští her­ci hra­jí dle oče­ká­vá­ní dru­hé hous­le, v čemž jedi­nou výjim­ku tvo­ří Timothée Chalamet, kte­rý je také skvě­lý, leč v poz­děj­ších čás­tech pří­bě­hu půso­bí ved­le hlav­ních hrdi­nek pode­zře­le mla­dě. Paradoxně tomu tak není ve scé­nách z minu­los­ti, jež zas ale trpí urči­tou nevě­ro­hod­nos­tí ply­nou­cí z toho, že před­sta­vi­tel­ky hlav­ních rolí (kte­rým je 21-29 let) v nich hra­jí dív­ky ve věku cca 12-18 let, a byť je hra­jí skvě­le, tak ta ilu­ze pros­tě u někte­rých z nich nefun­gu­je dost dob­ře.

Co fun­gu­je nao­pak skvě­le, jsou bar­vi­té a pro­pra­co­va­né posta­vy a jejich dia­lo­gy odrá­že­jí­cí atmo­sfé­ru doby, v níž ženy zastá­va­ly ve spo­leč­nos­ti znač­ně zne­vý­hod­ně­né posta­ve­ní (což lze číst i jako vyjá­d­ře­ní k pozi­ci žen-filmařek v pře­va­žu­jí­cí muž­ské kon­ku­ren­ci). Film je v zása­dě kla­sic­kým melod­ra­ma­tem, což stvr­zu­je např. i na Oscara nomi­no­va­ný roman­tic­ký soun­d­track Alexandra Desplata, leč v jiných aspek­tech sní­mek žánr melod­ra­ma­tu nao­pak rela­ti­vi­zu­je. Natočený je vel­mi sou­čas­ně, zvý­raz­ňu­je eman­ci­pač­ní moti­vy před­lo­hy a vyzdvi­hu­je její nad­ča­so­vá téma­ta, jako je lás­ka k lite­ra­tu­ře a její ozdrav­ná moc, boj se samo­tou, tou­ha vyma­nit se ze zave­de­ných pořád­ků a vnu­ce­ných norem či síla rodin­ných a sou­ro­ze­nec­kých vazeb. Po sta­ro­mód­ní zaprá­še­né str­nu­los­ti, jež lite­rár­ní adap­ta­ce slav­ných sta­rých romá­nů sem tam posti­hu­je, není ani památ­ky – Malé ženy jsou nao­pak fil­mo­vě moder­ní, inte­li­gent­ně nápa­di­té, živel­né a svě­ží.

---

---