Masaryk - 60 %

Hodnocení článku

(zatím nehod­no­ce­no)

Loading...

Málokomu se poda­ří dělat v živo­tě to, co ho baví. Většinou má člo­věk urči­té před­sta­vy, kte­ré postup­ně mění vli­vem okol­nos­tí. Podobně to měl i Jan Masaryk, syn prv­ní­ho čes­ko­slo­ven­ské­ho pre­zi­den­ta. Stal se VIP osob­nos­tí, aniž by o to stál. Umělecká kari­é­ra byla sice láka­vá, ale neby­la žádou­cí. Podle otce byla nej­vhod­něj­ší prá­ce v diplo­ma­tic­kých služ­bách, kde mohl uplat­nit jazy­ko­vé schop­nos­ti i oso­bi­tý spo­le­čen­ský šarm. I když je Jan pro prá­ci úřed­ní­ka a poli­tic­ké vyjed­ná­vá­ní pří­liš pří­mo­ča­rý a bohém­sky roze­vlá­tý, půso­bí v pře­dm­ni­chov­ském obdo­bí ve funk­ci vel­vy­slan­ce v Londýně. Doba při­sou­di­la Československu špat­nou kar­tu. Mnichovská doho­da byla pro vět­ši­nu oby­va­tel vel­kým zkla­má­ním, ale pro Jana Masaryka to byla těž­ká pro­fes­ní i lid­ská pro­hra. Můžeme se jen doha­do­vat, jak obtíž­ně bylo obdo­bí, než začal opět spo­lu­pra­co­vat se zahra­nič­ním odbo­jem a s Eduardem Benešem. Je doce­la mož­né, že mu pomohl pobyt v sana­to­riu a roz­ho­vo­ry s psy­chi­at­rem Dr. Steinem. Ten má s hlav­ním hrdi­nou spo­leč­ný rys, zod­po­věd­ný pří­stup k prá­ci, ale půso­bí kon­trast­ně svým pří­stu­pem k živo­tu.

Osobnost Jana Masaryka zau­ja­la reži­sé­ra Julia Ševčíka, kte­ré­ho zna­jí divá­ci nej­spíš pod­le jeho fil­mu Norma, tem­né dra­ma nato­če­né pod­le sku­teč­né­ho pří­pa­du maso­vých vražd. I ten­to­krát se sou­stře­dil na sil­nou osob­nost v našich ději­nách, kte­rým Jan Masaryk beze­spo­ru je. Na scé­ná­ři začal v roce 2013 pra­co­vat zku­še­ný Alex Königsmark, autor mno­ha scé­ná­řů k tele­viz­ním insce­na­cím a fil­mům. Spolu s ním na scé­ná­ři pra­cu­je i scé­náris­ta Petr Kolečko, kte­rý je zná­mý kome­di­ál­ní­mi TV seri­á­ly. V led­nu 2013 však Alex Königsmark zemřel a scé­nář dokon­ču­je Petr Kolečko spo­lu s Juliusem Ševčíkem. Místo živo­to­pis­né­ho fil­mu zvo­li­li fik­tiv­ní pří­běh, kte­rý zachy­cu­je hrdi­nu v obdo­bí po pode­psá­ní Mnichovské doho­dy. Kdesi v ame­ric­kém sana­to­riu, se zou­fa­lé­mu hrdi­no­vi vra­cí vzpo­mín­ky z před­cho­zích let. Je v nich vášeň, lás­ky, prá­ce i zra­da. V rám­ci his­to­ric­kých udá­los­tí se pro­je­vu­je pova­ha hlav­ní­ho hrdi­ny i jeho úlo­ha v mezi­ná­rod­ních sou­vis­los­tech.

Hlavní posta­vu, Jana Masaryka, skvě­le hra­je Karel Roden. Dodal posta­vě sil­né emo­ce a vyba­vil ji množ­stvím drob­ných detai­lů, kte­ré sou­vi­sí s emo­tiv­ním jed­ná­ním. Postava Jan Masaryk půso­bí jako kotel plný ener­gie, kte­rou jed­nou osl­ňu­je spo­leč­nost, ženy a jin­dy je moto­rem při diplo­ma­tic­kém jed­ná­ní. Výborným pro­ti­hrá­čem hlav­ní posta­vy je psy­chi­atr Dr. Stein, kte­ré­ho hra­je němec­ký herec a spi­so­va­tel Hanns Zischler, jeden z herec­kých před­sta­vi­te­lů slav­né­ho Spielbergova dra­ma­tu Mnichov. Zichler drží svou posta­vu v roz­váž­ném kli­du s pro­myš­le­ným jed­ná­ním. Dalším zají­ma­vým herec­kým výko­nem pře­kva­pil Oldřich Kaiser, kte­rý v roli pre­zi­den­ta Eduarda Beneše půso­bí při­ro­ze­ně a sou­čas­ně neztrá­cí důstoj­nost s vědo­mím odpo­věd­nos­ti své funk­ce. Také něko­lik žen­ských postav dopl­ňu­je svět kolem Jana Masaryka. Spisovatelku a Masarykovu poz­děj­ší snou­ben­ku Marcii Davenportovou vytvo­ři­la špa­něl­ská hereč­ka Arly Joverová (Blade, Muži, kte­ří nená­vi­dí ženy). Emília Vašáryová hra­je usta­ra­nou sekre­tář­ku na vel­vy­sla­nec­tví v Londýně a Eva Herzigová zařá­dí jako zpě­vač­ka a jed­na z Masarykových mile­nek. V kon­tras­tu k herec­ké­mu nasa­ze­ní jme­no­va­ných her­ců půso­bí jako bez živo­ta scé­ny s kom­par­zem nebo scé­ny krát­kých diplo­ma­tic­kých roz­ho­vo­rů.

Filmu pomá­há výbor­ná kame­ra zku­še­né­ho kame­ra­ma­na Martina Štrby (Je tře­ba zabít Sekala, Hořící keř, atd). Poradí si s kaž­dým pro­sto­rem a vyu­ží­vá šikov­ně svět­la, což vychá­zí dob­ře ve scé­nách, kde je potře­ba zvý­raz­nit aktu­ál­ní atmo­sfé­ru. Škoda, že ve fil­mu je i mno­ho scén, kte­ré zachy­cu­jí fik­tiv­ní  dia­lo­gy v neu­r­či­tých pro­stře­dích, kte­ré sice dokres­lu­jí his­to­ric­ký rámec, ale nepů­so­bí věro­hod­ně. Je otáz­kou, kde se sta­la chy­ba? Možná je to kom­bi­na­ce scé­ná­ře, stři­hu i režij­ní­ho vede­ní. Škoda! Záběry na moř­skou hla­di­nu, kte­ré se občas do pří­bě­hu vlou­dí, je v žád­ném pří­pa­dě nena­hra­dí.

Film vyža­du­je od čes­ké­ho divá­ka jis­tou dáv­ku pocho­pe­ní a postřeh, neboť čes­ké titul­ky pro­vá­zí vět­ši­nu scén. Příběh se tvá­ří auten­tic­ky a vět­ši­na dia­lo­gů je vede­ná v ang­lič­ti­ně. Může to však být výho­da pro zahra­nič­ní i fes­ti­va­lo­vé pub­li­kum.

Ve fil­mu se hlav­ní hrdi­na vra­cí ve vzpo­mín­kách do let 1937-1938, a přes­to­že jsou časo­vá obdo­bí uve­de­na men­ším pís­mem při v levém kra­ji obra­zu, občas jsem se v ději i čase ztra­ti­la. Ale to urči­tě nebyl záměr tvůr­ců.

Film mě zau­jal téma­tem i kva­li­tou herec­kých výko­nů, a přes­to­že se jed­ná o fik­tiv­ní pří­běh, akcep­tu­ji ho jako oso­bi­té zob­ra­ze­ní význam­né osob­nos­ti i tem­né obdo­bí našich dějin. Co si sku­teč­ný Jan Masaryk mys­lel a co dělal v sou­kro­mí, to už se dnes těž­ko dozví­me.

Doporučuji podí­vat se na ten­to 113 minut dlou­hý fil­mo­vý pří­běh, oprášit škol­ní zna­los­ti a pře­číst si tře­ba kni­hu Jan Masaryk - Pravdivý pří­běh od Pavla Kosatíka.

Photo © Bioscop