Matěj Hádek a Kryštof Hádek

„Má smysl bojovat a být charakter, když máš podmínky, ale ještě větší frajeřina je, když ty podmínky nemáš a stejně rozpoznáš, co máš dělat ve svém životě správně,“ říká Matěj Hádek.

Matěj Hádek (*1975) pat­ří mezi nej­vý­znam­něj­ší talen­ty mlad­ší herec­ké gene­ra­ce. Jeho prv­ní vel­kou fil­mo­vou pří­le­ži­tos­tí byla role Tédy ve fil­mu Ivana Vojnára Cesta pus­tým lesem (1997). Vytvořil řadu výji­meč­ných cha­rak­te­rů na diva­dle i v tele­viz­ních fil­mech (Malovaný děti, Pátek čtr­nác­té­ho) a seri­á­lech (Dobrá čtvrť, Náves, Poslední sezo­na). Za svo­ji posled­ní fil­mo­vou roli ve sním­ku Vladimíra Michálka Pohádkář zís­kal nomi­na­ci na Českého lva v kate­go­rii Nejlepší muž­ský herec­ký výkon ve ved­lej­ší roli.

Kryštof Hádek (*1982) je nejmlad­ším ze tří synů doku­men­ta­rist­ky Jany Hádkové a před kame­rou se obje­vil v men­ších rolích už jako dítě. Proslavil se rolí pilo­ta Vojtíška ve sním­ku reži­sé­ra Jana Svěráka Tmavomodrý svět. Za svou roli Egona Bondyho ve sním­ku 3 sezó­ny v pekle zís­kal Českého lva v kate­go­rii Nejlepší muž­ský herec­ký výkon. V posled­ní době jej divá­ci moh­li vidět napří­klad ve sním­ku Pod kůží reži­sé­ra Jonathana Glazera, kte­rý pres­tiž­ní fil­mo­vý ser­ver Indiewire na svém blo­gu The Playlist ozna­čil za nej­lep­ší sní­mek roku 2014. S Janem Prušinovským v loň­ském roce nato­čil sní­mek z cyk­lu Nevinné lži s názvem Zrádce.

Jak jste se vůbec dosta­li k fil­mu?

Matěj: Já jsem to chtěl dělat odma­lič­ka. V prv­ní tří­dě jsem chtěl být kos­mo­naut, ve dru­hé pilot nad­zvu­ko­vé­ho leta­dla, ve tře­tí pak šašek v cir­ku­su a od čtvr­té jsem věděl, že můžu jít po osmič­ce na kon­zer­va­toř. A bylo to.

Kryštof: Vzhledem k tomu, že jsem mlad­ší, jsem to viděl u bra­t­ra a chtěl to dělat také.

Napadlo Vás někdy před­tím, že bys­te si zahrá­li někdy spo­lu, tak jako v Kobrách a Užovkách?

Matěj: Napadlo, něko­li­krát v posled­ní deká­dě, když jsem vůči své­mu mlad­ší­mu bra­t­ro­vi pře­stal být super kri­tic­ký a pocho­pil jsem, že se od něj můžu v lec­čem při­u­čit. Navíc mě začal bavit i jako herec. A Honza Prušinovský nám to koneč­ně spl­nil.

Ale něja­ké nabíd­ky při­šly už před­tím, ne?

Matěj: My jsme spo­lu už jed­nou hrá­li, v tele­viz­ním fil­mu Černý slzy, ale to jsme nehrá­li ani bra­t­ry. Spíš to byla tako­vá náho­da, ale byli jsme tam spo­lu. Když jsme se o tom s brá­chou bavi­li, tak jsme vylo­že­ně chtě­li, abychom si moh­li v pří­bě­hu, kde bude­me ztvár­ňo­vat bra­t­ry a aby to mělo hla­vu a patu. Tedy, aby to neby­la jenom tako­vá naše chtě­nost. Když to vez­me­te do detai­lů, máte dva bra­t­ry, kte­ří se mají rádi, děla­jí stej­nou pro­fe­si a ješ­tě ji můžou dělat spo­leč­ně, to nevy­jde vždyc­ky. Ale až nám bude sto, tak bude zába­va se na to dívat. Je to vlast­ně tako­vá sobec­ká zále­ži­tost.

Kryštof: Jako tře­ba brat­ři Mašínové, ti také děla­li stej­nou pro­fe­si. Ale na to už jsme sta­ří (smích).

A díva­li jste se spo­lu na fil­my, když jste byli malí?

Matěj: Ani moc ne, jsme od sebe sedm let.

Kryštof: Já jsem kou­kal, tře­ba i na doku­men­ty.

Matěj: Já taky, ale to je díky oso­bě naší mat­ky, kte­rou film celo­ži­vot­ně zají­má. Jezdili jsme i na fil­mo­vé ško­ly a podob­ně. Takže jsme vlast­ně muse­li.

Bratři ve fil­mu, a vůbec dvo­ji­ce, to je vděč­né téma. Sledovali jste něja­ké dvo­ji­ce, když jste zača­li oba hrát?

Kryštof: Třeba bra­t­ry Dlouhé, Michala a Vladimíra. Ty jsem sle­do­val já a znám i více bra­trů, kte­ří jsou her­ci. Preissovi, Baťkovi a pak je tu taky ten klan v Hollywoodu, jak na ně v Southparku spadla bom­ba. Baldwinovi.

Uvažovali jste o tom, že když spo­lu hra­je­te, při­bra­li bys­te i tře­tí­ho, tře­ba ale­spoň jako cameo, i když to není herec?

Kryštof: Toho by to neba­vi­lo.

Matěj: Byl by špat­ný, je to pře­ce dok­tor. Já jsem s ním ale jed­nou točil, to je tak pat­náct let. Dělali jsme rekla­mu na něja­ké ukra­jin­ské pivo. Celé se to toči­lo na kole­ně, ale za Uralem to fakt šlo.

Jaká byla ana­bá­ze Vašeho obsa­ze­ní do Kober a Užovek?

Kryštof: Já jsem s Honzou Prušinovským už spo­lu­pra­co­val, tak­že když mi zavo­lal, byla to pro mě oka­mži­tá záru­ka, že to nebu­de žád­ná blbost. Takže já jsem v pod­sta­tě, mož­ná ješ­tě před­tím, než jsem si pře­če­tl scé­nář, sou­hla­sil.

Matěj: Já jsem to měl podob­ně, před­tím než mi zavo­lal Honza, mi Kryštof říkal, že je to pří­běh o dvou bra­t­rech a že by to měl dělat Prušinovský. A to jsem si intu­i­tiv­ně řekl, že to bude ono a že mě to bude bavit.

A bavi­li jste se o těch rolích i nějak vy dva, sami a před­tím než jste defi­ni­tiv­ně potvr­di­li?

Matěj: Nijak.

Kryštof: Řekli jsme si ako­rát, že se těší­me. Vzali jsme to jako věc, do kte­ré půjde­me spo­leč­ně. Jednou se to už sta­lo, že nám něco, v čem bychom měli hrát tak­to spo­lu, nabíd­li, a buď­to se to nelí­bi­lo jed­no­mu nebo dru­hé­mu. A tady, úpl­ně popr­vé, jsme do toho chtě­li jít oba. Ta nabíd­ka při­šla ve správ­ný čas.

A nemě­li jste ten­den­ci do scé­ná­ře něco dopl­ňo­vat nebo v něm něco upra­vo­vat co se týče vašich bra­tr­ských rolí?

Matěj: Poté, co pro­běh­ly čte­né zkouš­ky, bylo jas­né, že si musí­me tro­chu pro­mlu­vit. Co si pama­tu­ji, tak jsme se bavi­li hlav­ně o tom, že ty situ­a­ce byly správ­ně roze­hra­né a napsa­né, ale někde jsme jenom tex­to­vě řeši­li finál­ní dia­lo­gy.

Jan Prušinovský říkal, že Vás popr­vé viděl v něja­kém praž­ském klu­bu, těs­ně nad ránem, při­čemž vy jste ho nepo­zna­li a…

Matěj: To si nevy­ba­vu­ju.

Kryštof: Ty jsi tam nebyl, to bylo tím.

…a potom byd­lel ve stej­ném čin­žá­ku jako vy, při­čemž vás mohl pozo­ro­vat.

Matěj: To je prav­da, v tom čin­žá­ku jsme se potká­va­li.

Kryštof: Já jsem o Honzovi věděl, ale netu­šil jsem, jak vypa­dá. Vždycky jsem tak viděl jenom pána, kte­rý cho­dil po chod­bě s rodi­nou a ucti­vě nám říkal dob­rý den.

V tom fil­mu máte něja­ké násil­né scé­ny, kte­rých se účast­ní­te. Jaké to pro vás bylo, něco tako­vé­ho točit?

Matěj: Všichni brá­cho­vé se odma­la mlá­tí, a když je jich víc a navíc kou­sek od sebe, tak se ješ­tě šika­nu­jí. Je to, jako když se dívá­te na smeč­ku psů. Musím říct, že Lukáš Král udě­lal skvě­lé mas­ky a není to pří­jem­né, když točíš a vidíš jak se do tvé­ho brá­chy kope. Jsme nor­mál­ní rodi­na a máme se rádi, to pros­tě není pří­jem­né, dívat se na něco tako­vé­ho.

Uvažovali jste během natá­če­ní o tom, jak bys­te se cho­va­li, kdy­by se obje­vi­la podob­ná situ­a­ce?

Kryštof: To se ti začer­ní oči a jdeš brá­nit jako pes. A co se týče toho sta­vu, tak já bych nedo­vo­lil, aby se z brá­chy sta­la něja­ká smaž­ka.

Matěj: To je tako­vý ten kla­sic­ký pří­běh, kte­rý je popsa­ný ve všech Drop In pří­ruč­kách, a to, že do posled­ní chví­le se čle­no­vé rodi­ny sna­ží jed­no­mu pomoct a když vidí, že sta­hu­je ostat­ní, tak ho musí chtě nechtě odstřih­nout. Takže asi takhle bychom se cho­va­li. Buď ta záchra­na jedin­ce vyjde, nebo ne.

Kryštof: Když selže rodi­na i ško­la, tak pomů­že sport (smích).

Jak jste se cíti­li, když jste byli prv­ní den spo­lu na natá­če­ní?

Matěj: Já jsem byl hlav­ně rád, že dělám prá­ci s těmi­to kon­krét­ní­mi lid­mi.

Kryštof: Já jsem byl tedy radě­ji, když jsem viděl na pla­ce brá­chu, než koho­ko­liv jiné­ho.

Matěj: To jsi řekl krás­ně, Kryštofe.

A nena­padlo Vás, že bys­te si ty posta­vy moh­li i pro­ho­dit, když jste dosta­li scé­nář?

Kryštof: Já už jsem s Honzou Prušinovským pro­ho­ze­ní jed­nou zažil, v Nevinných lžích, a vždyc­ky se mi líbí tako­vá­to změ­na.

Matěj: Asi jo, já jsem si říkal, že by pro mě byla schůd­něj­ší, když mě štva­la moje posta­va, ta dru­há. Říkal jsem si, proč nehra­ju to, co brá­cha.

Kryštof: Protože si to měl těž­ší.

Matěj: To si nemys­lím.

Kryštof: Měl jsi to těž­ší, pro­to­že zahrát nar­ko­ma­na je leh­ké. Zahrát ale­spoň tro­chu klad­nou posta­vu je vždyc­ky těž­ší, než zahrát nor­mál­ní svi­ni.

A co vás na těch posta­vách nej­ví­ce zau­ja­lo, když jste si pře­čet­li scé­nář? A je něco, co vám na nich vadi­lo? 

Kryštof: Lidsky mě na Kobrovi neza­u­ja­lo vůbec nic, mož­ná tako­vá jeho svo­bo­do­my­sl­nost v celé té okol­ní šedi. Pracovně to bylo tako­vé nároč­něj­ší, někdy jsem se cítil dost opi­lý.

Matěj: Já Kobry a Užovky vní­mám jako gro­tes­ku, podo­ben­ství o tom, jací bychom nemě­li být, pokud chce­me, aby se tady dalo ješ­tě dýchat, když to pře­že­nu. Víš, jak málo sta­čí k tomu, aby měl člo­věk pocit, že je ten jeho život zpac­ka­ný. Není to o tom, co žije­te, ale spí­še o tom, jak moc chce­te být v živo­tě šťast­ní. Zní to jako totál­ní frá­ze, ale když se ale­spoň tro­chu doká­žu opros­tit od toho, že jsme to hrá­li my dva a dívám se na to jako divák, tak je to smích, smích, smích a najed­nou si říkám, proč jsme tak hlou­pí. Když sta­čí tak málo.

A řeši­li jste i to, kdo z vás tam má hlav­ní roli?

Kryštof: Brácha.

Matěj: Já to takhle nebe­ru, něco tako­vé­ho jsem mož­ná řešil ako­rát, když jsem byl mlad­ší. A to ješ­tě okra­jo­vě.

O čem pod­lev Kobry a Užovky vůbec jsou?

Matěj: Je o tom, že jsme v prde­li. A o tom, proč nedo­ká­že­me být šťast­ní. Taky je to o tom, že lidé hle­da­jí štěs­tí. Každý je něja­ký jiný a je otáz­ka, co to pro kaž­dé­ho štěs­tí vůbec zna­me­ná. Třeba se nako­nec uká­že, že štěs­tí, kte­ré člo­věk původ­ně hle­dal, žád­ným štěs­tím není.

Kryštof: Je to i o tom, že ten dru­hý má něja­ký plán, chce být šťast­ný, a jde si za ním. Ale za jakou cenu? Pro mě je jed­ním z témat urči­tě i ona rodi­na, to je mož­ná základ celé­ho fil­mu.

Matěj: Je to o tom, že tou­žíš po štěs­tí, ale jsme všich­ni sob­ci, rodi­ny jsou nefunkč­ní a je to celé zka­že­né. Když si dá posta­va Kryštofa ve fil­mu laj­nu, začne hrát Země vzdá­le­ná a on jde hrát auto­ma­ty, tak je to vel­ký smu­tek. Smeješ se a říkáš si, ach jo, tako­ví jsme.

Kryštof: Což se ale vzta­hu­je k tomu, že Kobře nikdo nevy­svět­lil, že je to špat­ně. Celý tenhle svět. Je to zase o rodi­ně.

Matěj: Má smy­sl bojo­vat a být cha­rak­ter, když máš pod­mín­ky, ale ješ­tě vět­ší fra­je­ři­na je, když ty pod­mín­ky nemáš a stej­ně roz­po­znáš, co máš dělat ve svém živo­tě správ­ně. A to je pod­le mě vel­ké posel­ství.

---