Matrix Resurrections (The Matrix Resurrections) – Recenze – 60 %

Původní Matrix z roku 1999 se stal jed­ním z nej­vliv­něj­ších fil­mů moder­ní kine­ma­to­gra­fie, při­šel do kin v době nej­vět­ší­ho roz­kvě­tu digi­tál­ních tech­no­lo­gií a ote­vřel dve­ře 21. sto­le­tí, éře počí­ta­čů a inter­ne­tu. Uchvátil teh­dy nejen svou revo­luč­ní for­mou, kom­bi­nu­jí­cí řadu fil­mař­ských sty­lů, ale i pro­gre­siv­ním pří­bě­hem, v němž se celý svět a kaž­do­den­ní rea­li­ta uká­za­ly být pou­hou počí­ta­čem gene­ro­va­nou vir­tu­ál­ní ilu­zí, což se dočka­lo nej­růz­něj­ších ana­ly­tic­kých výkla­dů.

Photo © Warner Bros.

 

Osud hlav­ní­ho hrdi­ny Thomase Andersona ali­as Nea byl již mno­hý­mi inter­pre­to­ván mimo jiné jako nábo­žen­ská meta­fo­ra o vyvo­le­ném spa­si­te­li, jako anti­sys­té­mo­vé posel­ství o nut­nos­ti odpo­jit se od ste­re­o­typ­ní­ho a ubí­je­jí­cí­ho kon­zum­ní­ho živo­ta, i jako varo­vá­ní, že i my žije­me uza­vře­ni v Matrixu, ať už ve smys­lu kon­spi­rač­ním (rea­li­ta oko­lo nás není sku­teč­ná) nebo duchov­ním (sami se ome­zu­je­me ve vlast­ním roz­vo­ji naši­mi myš­len­ka­mi, stra­chy a před­sud­ky). Kromě filo­so­fic­kých pře­sa­hů byla podrob­ně roze­bí­rá­na také jiná díla, kte­rá reži­sé­ry a sce­náris­ty Matrixu, sou­ro­zen­ce Wachowské, inspi­ro­va­la k jeho nato­če­ní, od kyber­pun­ko­vých japon­ských ani­me po hon­g­kon­gské bojo­vé akč­ní fil­my.

Dvojice pokra­čo­vá­ní Matrix Reloaded (2003) a Matrix Revolutions(2003) pak sice nadá­le roz­ví­je­la myto­lo­gii fikč­ní­ho svě­ta Matrixu a dokon­či­la hrdi­no­vu sym­bo­lic­kou pouť za urči­tou for­mou mesi­áš­ské­ho pře­ro­du, leč opro­ti své­mu zlo­mo­vé­mu před­chůd­ci půso­bi­la již poně­kud těž­ko­pád­ně, vypra­věč­sky méně sevře­ně, po dia­lo­go­vé strán­ce blá­bo­li­vě a v důsled­ku vyš­ší­ho roz­počtu a zna­tel­něj­ší­ho množ­ství digi­tál­ních tri­ků i dost sty­lo­vě odliš­ně. Čtvrtý díl s názvem Matrix Resurrections při­chá­zí do kin 18 let po pre­mi­é­ře dílu tře­tí­ho, při­čemž je sty­lo­vě opět hod­ně odliš­ný, nicmé­ně i tak pokra­ču­je v roz­ví­je­ní myto­lo­gic­ké­ho záze­mí celé ságy.

 

Thomase Andersona (Keanu Reeves) ten­to­krát zasti­hu­je­me coby osla­vo­va­né­ho her­ní­ho vývo­já­ře, jehož nej­vět­ším úspě­chem je prá­vě tri­lo­gie Matrix, tak jak ji zná­me. V kavár­ně Thomas dlou­há léta poku­ku­je po nezná­mé ženě se dvě­ma dět­mi (Carrie-Anne Moss) a dochá­zí za tera­pe­u­tem (Neil Patrick Harris), jemuž se svě­řu­je se svý­mi poci­ty o nere­ál­nos­ti okol­ní­ho svě­ta, a kte­rý mu na to pře­de­pi­su­je mod­ré pilul­ky. Pak se ale z Thomasova expe­ri­men­tál­ní­ho her­ní­ho modu­lu vyloup­ne nový Morpheus (Yahya Abdul-Mateen II) s tím, že Thomas sku­teč­ně žije v ilu­zi. A dá mu nao­pak čer­ve­nou pilul­ku, aby mohl svou mysl koneč­ně otevřít a pro­zřít.

Stejně jako před lety u Matrix Reloaded a Matrix Revolutions se nyní mohou i u toho­to pokra­čo­vá­ní vést dlou­hé dis­ku­ze nad tím, jest­li bylo jeho nato­če­ní oprav­du nezbyt­né a nako­lik se jed­ná o vyda­ře­ný počin. Čtvrtý Matrixbude beze­spo­ru při­jí­mán roz­po­ru­pl­ně, neb jeho poten­ci­ál­ní kva­li­ty a důvo­dy ospra­vedl­ňu­jí­cí jeho exis­ten­ci vychá­ze­jí pře­de­vším z toho, že jde o film vypra­věč­sky pozo­ru­hod­ný, fil­mař­sky odváž­ný, v kon­tex­tu seque­lů slav­ných fil­mo­vých sérií hod­ně netra­dič­ní a svým pří­stu­pem k sobě samot­né­mu a k celé­mu mat­ri­xov­ské­mu feno­mé­nu, v jehož sto­pách se veze, prak­tic­ky oje­di­ně­lý. Smíšené reak­ce lze oče­ká­vat i s ohle­dem na to, že Matrix Resurrections nepů­so­bí moc jako napl­ně­ní od začát­ku do kon­ce detail­ně pro­myš­le­né autor­ské vize, ale spíš jako tak tro­chu natruc sesmo­le­ný film, kte­rý se mís­ty sna­ží být chyt­rý a sofis­ti­ko­va­ný, jen aby se neřeklo.

 

První zhru­ba tře­ti­na sním­ku při­tom půso­bí vel­mi svě­že a ino­va­tiv­ně – reži­sér­ka Lana Wachowski (kte­rá film napsa­la a nato­či­la sama, bez své sest­ry) v ní mimo jiné reflek­tu­je i samot­ný vznik fil­mu, a sice ve scé­ně, kdy je Thomas Anderson kon­fron­to­ván svým šéfem s tím, že bude nut­né pra­co­vat na dal­ším dílu jeho slav­né video­her­ní série, ať už se mu to líbí, nebo ne. Matrix Resurrections v důsled­ku toho při­stu­pu­je k sobě samé­mu jako k urči­té for­mě zábav­ní­ho média a stá­vá se tak de fac­to pod­vrat­ným meta-filmem, kte­rý tema­ti­zu­je a iro­ni­zu­je sám sebe i své před­cho­zí díly a záro­veň nechá­vá své posta­vy pro­mlou­vat o poci­tech a oče­ká­vá­ních vlast­ních divá­ků.

Po pří­cho­du Morphea však tato rovi­na pří­bě­hu vez­me za své a z fil­mu se sta­ne více­mé­ně stan­dard­ní, tuc­to­vý a dějo­vě nijak zvlášť zají­ma­vý sequel, kte­rý navíc trpí na spous­tu vypra­věč­ských děr, vnitř­ních nesrov­na­los­tí a nejas­nos­tí. Nejprve jsou s jis­tou dáv­kou nos­tal­gie zno­vu pře­hrá­vá­ny, recyklo­vá­ny a vari­o­vá­ny pasá­že zná­mé z prv­ní­ho Matrixu, načež se děj pře­klo­pí do kli­šo­vi­té sci-fi roman­ce, o nic méně nos­tal­gic­ké. Je při­tom zřej­mé, že tato vzta­ho­vá linie s hlav­ní­mi hrdi­ny původ­ní tri­lo­gie, byť emoč­ně pře­kva­pi­vě poně­kud vyprázd­ně­ná, byla reži­sé­r­ce osob­ně bliž­ší než dal­ší vynu­ce­ný ponor do fikč­ní myto­lo­gie Matrixu, jehož dal­ší roz­ví­je­ní půso­bí roz­klí­že­ně a nedo­pe­če­ně. Spousta scén je uto­pe­na v předlou­hých vysvět­lo­va­cích mono­lo­zích a zapla­ve­na sle­pý­mi ulič­ka­mi, ve kte­rých posta­vy kupří­kla­du začnou najed­nou kdo­ví­proč deba­to­vat o pěs­to­vá­ní jahod nebo bojo­vat s jakousi náhod­nou sku­pi­nou vyvrhe­lů, a během nichž jsou zbůh­dar­ma před­sta­vo­vá­ny vše­li­ja­ké ved­lej­ší posta­vy, kte­ré ale v pří­bě­hu více­mé­ně nese­hra­jí žád­nou význam­nou roli a zno­vu se již nikdy neob­je­ví.

Nejslabší slož­kou fil­mu jsou však jeho žalost­né akč­ní scé­ny, kte­ré půso­bí jako z toho nej­ru­tin­něj­ší­ho akč­ní­ho fil­mu, a jimž kro­mě efekt­nos­ti a pře­hled­nos­ti schá­zí i jaká­ko­li výraz­něj­ší cho­re­o­gra­fie, díky níž bys­te si je ale­spoň zapa­ma­to­va­li. Z toho­to hle­dis­ka dojde v celém fil­mu asi tak na pou­hé dva nebo tři dob­ré nápa­dy, jinak ale úro­veň akč­ních sek­ven­cí odpo­ví­dá tomu, že Matrix Resurrections je svým způ­so­bem zdvi­že­ným pro­střed­níč­kem vůči Hollywoodu a kon­zum­ní­mu zábav­ní­mu prů­mys­lu i divác­kým oče­ká­vá­ním. Zároveň se ale při­nejmen­ším ve své dru­hé polo­vi­ně stá­vá přes­ně tím, čím sám opo­vr­hu­je, čímž pádem by mu v zása­dě pro­spě­lo víc, kdy­by zůstal po celou dobu v oné sebe­re­flek­tu­jí­cí, komor­ní, hra­vé a myš­len­ko­vě pod­nět­né meta-rovině, nakous­nu­té v prv­ní tře­ti­ně.

 

V rám­ci digi­tál­ní pod­sta­ty celé série více­mé­ně dává smy­sl pojmout její nový čtvr­tý díl jako „restart sys­té­mu“ a dopl­nit jej o moder­ní upgra­de, kte­rý film zásad­ně odli­šu­je od těch před­cho­zích, a to jak atmo­sfé­rou, tak i for­mál­ní strán­kou (např. už se nepra­cu­je se zele­ný­mi fil­try). Výsledná rea­li­za­ce nicmé­ně přes­to plo­dí řadu pochyb. Za plně uspo­ko­ji­vý a ade­kvát­ně zda­ři­lý počin, srov­na­tel­ný s tro­ji­cí před­chůd­ců, bude film Matrix Resurrections pova­žo­vat asi jen málo­kdo. A spíš než po akci lač­né divá­ky, odko­je­né sou­čas­ný­mi bloc­kbus­te­ry, má sní­mek poten­ci­ál oslo­vit pře­mýš­li­věj­ší fanouš­ky, kte­ří Matrix oce­ňu­jí více pro jeho myš­len­ko­vou hloub­ku než pro revo­luč­ní tech­nic­ké zpra­co­vá­ní (při­čemž pro ori­en­ta­ci v ději je nezbyt­ně nut­né vidět všech­ny tři před­cho­zí díly).

Nejlépe lze totiž Matrix Resurrections ospra­ve­dl­nit jako kon­cep­tu­ál­ní film, jenž postup­ně pre­zen­tu­je růz­né a sty­lo­vě odliš­né beta-verze toho, jakým způ­so­bem by se dalo na tri­lo­gii Matrixu navá­zat, a spo­ju­je je do jed­no­ho vypra­věč­ské­ho cel­ku. Doporučit jej tak lze ne nut­ně pro jeho veskr­ze pro­měn­li­vé a dis­ku­ta­bil­ní kva­li­ty, ale pro jeho pozo­ru­hod­nou, netra­dič­ní a pod­nět­nou nara­tiv­ní for­mu.

 

---

Photo © Warner Bros.

---

---