Na příběh celovečerního debutu režiséra Davida Wnendta Bojovnice (Die Kriegerin), jednoho ze snímků letošního Das Filmfestu, se dá nahlížet ze dvou úhlů pohledu. Jeden z nich přitakává pozornosti, kterou na sebe strhává dvacetiletá neonacistka Marisa, co se nakonec obrátí proti ideologii, jež ji „vychovala“. Její morální dospívání fascinuje pouze částečně, neboť si divák-chladný intelektuál po chvilce řekne, že mohla dostat rozum už mnohem dřív, a v tom, že jej nedostala včas, koneckonců spočívá její tragédie. Druhá, podle mě zajímavější linie vyprávění, spočívá v zobrazení života dnešních „nácků“, kteří si nacistickou doktrínu aktualizují v současných podmínkách multikulturalismu.
Bojovnice je příběhem dvacetileté Marisy, která má na prsou vytetovaný okřídlený hákový kříž a vypadá, že nenávidí všechno, co se hýbe (jediným člověkem, kterého opravdu miluje, je totiž její umírající dědeček). Pracuje u matky v obchodě, ale není tam spokojená, protože jí do krámu chodí snědí přistěhovalci. S averzním postojem ke světu a neschopná normálně fungovat v multikulturní německé společnosti se zařazuje do kolektivu náckovských povalečů, kteří mají rádi rychlá auta, metalovou hudbu a divoké večírky, kde si pouštějí propagandistické filmy ze 30. let, pak se ožerou a euforicky zdemolují zařízení bytu.
Hlavní hrdinka, zahraná talentovanou Alinou Levshin, nepůsobí jako vyloženě zprofanovaná bytost, ale spíše jako holka, která jedná rychleji, než myslí. Prolog upomíná na její dětství, kdy se pro zálibu svého dědečka nejspíš hodně nadřela. Je postavou ze stejného těsta jako třeba Mia z filmu Fish Tank: naštvaná a aktivní, její jednání může být jak světu prospěšné, tak i naprostá katastrofa. Marisinu minulost odhalujeme též prostřednictvím její mladší verze, středoškolačky Svenji – dívky s naprosto chladným vztahem k perfekcionistickým rodičům, která je asi mezi spolužáky považována za šprtku a možná proto chce vyniknout mimo mainstream. Zatímco Marisa je od dětství trénována k zarputilosti a vzdoru, Svenja se snaží všechno dohnat dodatečným studiem dokumentů DNVP (Deutschnationale Volkspartei, předchůdkyně NSDAP), čili abych použil politickou zkratku, „studuje na Hitlera“.
Zápletka se odvíjí od situace, kdy Marisa nasedne do auta a plna vzteku vytlačí ze silnice dvojici afghánských imigrantů na motorce. Jelikož pak musí čelit následkům svého činu, otočí Marisa o sto osmdesát stupňů a začne vedle pouhého nenávidění i pomáhat. Je Bojovnice psychologickým profilem bývalé neonacistky nebo vylíčením současné fáze vývoje hnutí blyštivých lebek? Řekl bych, že kvůli jakési nedotaženosti obojího vlastně obojí. S neonacisty se pojící rekvizity (tetování na různých částech těla, vyřvávající metal), které David Wnendt používá, skutečně předznamenávají sociální studii, která s divákem obdařeným selským rozumem nebude mít slitování. Zatímco třeba populární německý thriller Náš vůdce (Die Welle, 2008) odhaluje skutečnost, že v každém z nás dřímá fašista, Bojovnice zase ukazuje, jak se sympatizanti současných neonacistických hnutí nezmohou na víc než na manifestaci nenávistných postojů. Za jejich jednáním už nestojí vypracovaná ideologie, ale jen a pouze nekontrolované pudy. Příběh Marisy a Svenji zase může poučit o tom, jak nepřítomnost rodičovské lásky nebo naopak absolutní oddanost jediné blízké bytosti nahání člověka do prostředí, v němž je jediným autentickým citem nenávist. Že kamarádství s pravicovými radikály neznamená vyhnout se všudypřítomným lžím, si ovšem individualistka Marisa uvědomí příliš pozdě.
Linii filmů o pravicovém extremismu v současné společnosti ale Bojovnice završuje poněkud školometně. Nebo jinak: jaký jiný výstup asi může následovat po sérii dekadentních antidemokratických jevů než konstatování, že demokracie je to nejlepší, co kdy Německo potkalo…?
