Ani né rok po oscarových Chudáčcích se do světových kin vrací řecký režisér Yorgos Lanthimos se svým dalším snímkem Milé laskavosti (v originále Kinds of Kindness). Tentokrát autor sází na povídkový žánr, ale opět přichází se svými oblíbenými herci Emmou Stone (která mimochodem za Chudáčky získala Oscara) a Willem Dafoem, které nově doplňuje Jesse Plemons (toho můžeme znát např. ze Zabijáků rozkvetlého měsíce).
Yorgos Lanthimos je ve světě již poměrně uznávané jméno. Původem řecký režisér reklam a videoklipů se proslavil filmem Špičák (2009), za který získal ocenění v Cannes, přičemž následovaly filmy jako Humr (2015), Zabití posvátného jelena (2017) anebo Favoritka (2018). V posledních letech se pak Lanthimos mnohem více obrací k americkému prostředí, které mu umožňuje díky dostatku finančních prostředků naplno rozvíjet jeho svět ovlivněný magickým a sociálním realismem.
Ty, kterým se na Chudáčcích líbil vymazlený příběh, nádherná mizanscéna i celková forma, musím hned na úvod zklamat. Lanthimos se v novém snímku vrací do mnohem konvenčnějších vod, i když stále je co obdivovat. Jak už jsem zmínil, autor tentokrát sází na povídkový film, ovšem nečekejte klasický povídkový film jako Noc na zemi nebo Perličky na dně, kde má jedna povídka cca 20 minut a do dvouhodinové stopáže se jich tak vejde třeba pět. Počet povídek nám poměrně jasně ukazuje už plakát, který je laděn do tří různých barev (červená, modrá, žlutá). Povídky jsou tedy tři a to je i důvod téměř tříhodinové stopáže - délka jednotlivých příběhů se totiž pohybuje mezi 45 minutami až jednou hodinou. A pokud vám náhodou z traileru ani z anotace není jasné, cože si to pro nás Lanthimos tentokrát připravil, myslím, že nejlépe to shrnuje název. Ovšem nemyslím ten zvláštní český překlad Milé laskavosti, ten je trochu mimo. Když totiž doslova přeložíme anglický originál Kinds of Kindness, dostaneme něco jako „druhy laskavosti“. Každá z povídek tedy zkoumá, jakou laskavost jsme schopni pro druhé udělat, i přes chování okolí či osoby, které chceme laskavost věnovat. A i přes to, že náměty povídek jsou velmi absurdní, autor nám je podává neuvěřitelně civilně a přesvědčivě, pročež film nikde nesklouzne do „uměleckého bizáru“, ale vždy zůstává uvěřitelný. Tři příběhy pak ale nespojuje pouze tématika, nýbrž i herecké obsazení. Ve všech se totiž objevuje výše zmíněná herecká trojice a opakují se i herci ve vedlejších rolích. Autor tak vlastně naznačuje, že v podobné situaci se může ocitnout kdokoliv. Co se týče dalších věcí, tak v mnoha ohledech zde autor rozvijí svůj klasický styl, tzn. základem příběhu jsou mezilidské vztahy, v průběhu dostaneme hodně explicitní scény a autoři si zde hrají i s omezenou barevností obrazu i mizanscény, která je laděna do třech ústředních barev.
Upřímně řečeno, tím, jak brzo tento snímek přichází po Chudáčcích, samozřejmě svádí ke srovnávání. Dle mého názoru jsou Chudáčci trochu lepší, protože jsou mnohem více propracovaní a asi i zábavnější na sledování (tady jsem měl trochu pocit, že se jednotlivé povídky neuvěřitelně vlečou). Nicméně ve finále jsem vlastně dostal přesně to, co jsem po zhlédnutí traileru od Lanthimose očekával, a nemohu vyloučit, že bych si tento snímek někdy v budoucnu pustil znova.
