Kniha „Moje upřímná POSEDLOST jménem anorexie“ od autorky Petry Lukešové je velmi upřímnou a dosti drsnou zpovědí samotné autorky o tom, jak se sama v minulosti potýkala s největším strašákem dnešní doby, a to anorexií, kterou navíc familiárně nazývá Anna či Anča.
Vzhledem k tomu, že autorka vychází ze své vlastní osobní zkušenosti, je tato publikace o to cennější a věrohodnější, neboť autorka moc dobře ví, čím si takový „nemocný“ člověk prochází, jak se cítí, jakým vnitřním démonům musí sám čelit, a také jak moc složitá a trnitá cesta vede ven k uzdravení se, a ne vždycky se to podaří hned na první pokus.
A právě toto vše dokázala Petra dokonale promítnout do této upřímné zpovědi bez jakýchkoliv příkras, jež vás místy doženou až k samotným slzám, neboť je to velmi emotivní a silný příběh mladé slečny hledající své skutečné místo v životě napříč všem těm kopancům, co ji život nachystal....
V samotné knize je velmi věrohodně popsáno, jakým peklem si procházejí všichni, jež do svých spárů chytí právě Anna, což ve mně vyvolávalo dosti rozporuplné pocity. V jednu chvíli jsem spolu s Petrou cítila jakousi beznaděj, bolest, zklamání, možná i tak trochu ztrátu vlastní sebe hodnoty, a na straně druhé naopak naději v lepší zítřky, schopnost vzchopit se a pracovat konečně na sobě, na svém lepším JÁ.....
„Moje upřímná posedlost“ je příběh napsaný dle skutečné události, není nijak necenzurovaný ani nijak přikrášlený, skutečně napsaný tak, jak Petře osud „ne zrovna moc dobře“ nadělil, ale Petra se tomu všemu snaží čelit. Jsem moc ráda, že i když ta cesta byla náročná a trnitá, a jedna posedlost nahrazena jinou, možná ještě hrozivější, se nakonec z těchto spárů vymanila a našla ono pomyslné štěstí a naději na smysluplnější život.
Kniha je napsaná spíše jako zpověď, či jakési ohlédnutí se za svým „ne zrovna šťastným“ životem, kdy jedinou oporu měla v nejlepší kamarádce Sáře, jež si prošla něčím obdobným a mohla tak nejlépe pomoci ukázat jí ten správný směr, jak se vymanit postupně ze všech toxických závislostí.
Mě osobně nejvíce asi zasáhl vzájemný vztah mezi maminkou a Petrou, kde maminka již po x měsících beznadějného boje s anorexií prostě a jednoduše rezignovala a svým způsobem Petru hodila přes palubu, aby se s nemocí poprala sama, a pokud možno přehodila výhybku ve své hlavě. Pro mě dosti drsné a smutné....
Bohužel si její maminka neuvědomila, že to může mít za následek právě spuštění další spirály nešťastných okolností, jež se postupně budou nabalovat a její dceru doslova ničit zaživa.
V samotném textu máme možnost nahlédnout do autorčiných myšlenek, a na vlastní kůži pocítit její emoce a zhoubné závislosti, neboť dokonale dokázala vystihnout, jakým způsobem je nastavená mysl a tělo člověka, kterému zrcadlo nastavuje právě Anna.
Oceňuji Petru, že dokázala s takto velmi intimní zpovědí, včetně fotografií z vlastního archivu vyjít navenek a podělit se svojí trpkou zkušeností veřejnosti a hlavně tak dát naději dívkám, že pokud člověk má sílu a odhodlání, může paradoxně s Annou doslova zatočit..... jenom chtít, snažit se a vytrvat.....
Za mě moc hezky napsané, trefné a velmi čtivé. A určitě by si toto měly přečíst všechny náctileté dívky, aby se právě ony vyvarovaly těmto toxickým posedlostem....
MOJE UPŘÍMNÁ POSEDLOST JMÉNEM ANOREXIE
Napsala: Petra Lukešová
vydalo nakladatelství CPress v Brně roku 2023 ve společnosti Albatros Media a.s.
1. vydání
Počet stran: 183
ISBN: 978-80-264-4641-5
