Představte si, že zůstanete na chladném, větrném ostrově náhle sami. Vhodný leda tak pro tučňáky a oko romantika by tu vidělo i neposkvrněnou panenskou přírodu. Ta má ovšem v této chladné podobě jednu velkou nevýhodu – není tady toho mnoho k snědku. Zatímco Robinson měl prostřený stůl, tady Louisa a Ludovic musí napůl zdivočet, aby zvládli jíst ptáky, zapáchající maso z tučňáků a vyvařené kůže a kosti v horké vodě.
Náhle sami není nic pro vegetariány a troufnu si říci, že i otrlému člověku tohle zahýbe žaludkem.
„Oškubat ptáky je dobrodružství samo o sobě. Nejde je ponořit do vroucí vody, jak to Louisa zná z babiččina vyprávění. Jak se snaží peří vyrvat, trhá se kůže a zbytky per se jim pak při jídle lepí na patro. Nakonec se je naučí z kůže stahovat, ale litují, že při tom přicházejí o tuk, který k ní přilíná. Ale ani tučňák královský navzdory své velikosti neskýtá úžasnou hostinu. Jakmile ho stáhnou, zůstanou z každé strany prsní kosti dva úpony křídel, které se podobají rybinou silně páchnoucím kuřecím prsům. Aby maso osolili, uvaří ho napůl ve sladké a napůl v mořské vodě a předstírají, že je baví dávat této stravě vznešená jména: Jemné plátky kuřecího bez omáčky, Vývar z kostry se zbytky masa.“
Sami proti přírodě, sami proti sobě
Tento podtitul je přesným vyjádřením dvou dějových a psychologických linií, které budete neustále vnímat. Louisa a Ludovic jsou vystaveni drsné přírodě, nadcházející zimě a vědomí, že nejspíš nikdo nepřijede dřív než na jaře, kdy se na ostrov vrací vědci na základnu pro výzkum tučňáků a místních zvířat. Jenže i ta základna je za horami, přes které se nyní, v tomto počasí, nemají šanci dostat. A navíc, kdoví, jestli tam ta základna opravdu je.
Až drsné mrazivé dny ukáží, jakou roli tato základna bude hrát. Ale větší polovina knihy je věnována tématu, ve kterém den za dnem budete unaveni věčnou zimou, hladem a jídlem, které by za normálních okolností žaludek nestrávil. Budete proti přírodě. A také proti sobě, protože taková situace velmi ovlivní i do té doby bezstarostný vztah dvou mladých lidí zvyklých na teplo kanceláře a práci u počítače. Kreativci bez znalostí přežití v drsné přírodě. Za peníze si tady nic nekoupíte… Na dřeň poznáváte víc a víc tu vyhublou kostru toho druhého, a v hlavě se honí otázky o tom, jestli tohle je skutečně on, nebo je to už jen karikatura vyhnaná do extrému právě podmínkami, ve kterých jste nuceni žít.
Čtenář má nad čím přemýšlet. Stále. A druhá, menší polovina knihy je o tom, jak se Louisa vyrovnávala se záchranou, jak najednou všechno bylo jiné… Vzhledem k závěru jejich pobytu na ostrově se dají velmi dobře pochopit i její důvody proč věci vnímala tímto způsobem.
To dělá z této knihy uvěřitelný příběh, který by se pravděpodobně stal právě tak, jak Isabelle Autissierová napsala. Mimo jiné vycházela i z vlastních zkušeností se ztroskotáním, takže tu beznaděj zná velmi dobře na vlastní kůži.
O autorce:
Isabelle Autissierová je francouzská mořeplavkyně a spisovatelka. Vyrůstala poblíž Paříže, ale jejím životem je moře a město La Rochelle. Vystudovala zemědělské inženýrství, obor rybářství, v roce 1991 jako první žena obeplula svět. O tři roky později během sólové plavby ztroskotala a od té doby závodila už jen jako člen posádky. V 90. letech 20. století své mořeplavecké zážitky popisovala v kratších reportážích, později začala psát romány. Její knihy jsou úspěšné u čtenářů, získaly i literární ceny. Tento román Náhle sami byl v širší nominaci na prestižní francouzskou literární cenu – Prix Goncourt. Je předsedkyní francouzské pobočky Světového fondu na ochranu přírody (WWF).
Vydalo nakladatelství Argo, 2017, www.argo.cz
Nejnovější komentáře