Mezi nimi-Příběh žen tří generací o traumatech i touhách, kterým nelze utéct

A10150F0014684 Mezi nimi 2d

Hodnocení článku

(zatím nehod­no­ce­no)

Loading...

Hledáte zají­ma­vý román více gene­ra­cí? Chcete se dozvě­dět, jak žije jed­na prů­měr­ná rodi­na a co vše zají­ma­vé­ho pro­ží­va­jí? Máte rádi romá­ny Veroniky González? Tak prá­vě vám je urče­na novin­ka s názvem Mezi nimi. Jedná se o pří­běh čtyř žen, kte­rá vám pood­ha­lí svá tajem­ství i tou­hy. 

Zpověď sester Magdy, Ivy, Kristýny a jejich mamin­ky Milady, jak se jejich živo­ty postup­ně pro­plé­ta­jí, jak doká­že David zamí­chat se vše­mi vzta­hy a co se nako­nec sta­ne? Na povrch se dostá­va­jí růz­né křiv­dy, neprav­dy i tajem­ství, kte­ré před sebou všech­ny skrý­va­jí a jejich roz­hod­nu­tí nebý­va­jí vždy nej­jed­no­duš­ší. Jak to nako­nec vše dopad­ne? Tak to už vám roz­hod­ně nepro­zra­dím. Čeká vás vel­mi emo­tiv­ní pří­běh jed­né rodi­ny, kte­rý na prv­ní pohled vypa­dá idy­lic­ký, ale věř­te, roz­hod­ně tomu tak není.

Kniha se mně moc líbi­la čte­ní toho­to romá­nu jsem si moc uži­la. Na autor­ku Veroniku Gonzáles jsem čet­la samé pozi­tiv­ní recen­ze, a tak jsem si tuto kni­hu chtě­la pře­číst. Rozhodně to není posled­ní kni­ha, jeli­kož se mně vel­mi líbil styl vyprá­vě­ní autor­ky i její oso­bi­tý humor, kte­rý v kni­ze pou­ži­la. Kapitoly stří­da­vě vyprá­vě­ní jed­na z dcer i jejich mamin­ka. Zpočátku jsem měla pro­blém se zori­en­to­vat, co kte­rá dce­ra dělá, ale nako­nec všech­ny ty vyprá­vě­ní bez­vad­ně zapa­da­ly do děje a vytvá­ře­ly tak mozai­ku celé­ho pří­bě­hu. Ne vždy to měla mamin­ka Milada se svý­mi dce­ra­mi jed­no­du­ché a musím říci, že by člo­věk neměl sou­dit niko­ho dru­hé­ho, jeli­kož nikdy neví­te, co on pro­ží­vá a proč se vlast­ně tak cho­vá. Čeká vás pří­běh žen tří gene­ra­cí, kte­rý postup­ně odha­lu­je jed­not­li­vá tajem­ství, trau­ma­ta, tou­hy, i jejich lás­ky. A ne vždy je to pro všech­ny pří­jem­né a musí se s tím umět vyrov­nat. Tento román by se měla pře­číst kaž­dý dce­ra, mamin­ka i sest­ra, aby pocho­pi­la sple­ti­tost vzta­hů, nau­čit se, jak se vcí­tit do cho­vá­ní dru­hé­ho a nau­čit se jej chá­pat.

Ukázka z kni­hy:

„To se mi nad jen zdá!“ zasy­če­la. „Snad se to Jirka nikdy nedo­zví. To by jí zni­či­lo život.“

„A nepa­t­ři­lo by jí to?“

Máma se podí­va­la někam za mě a nic mi na to neřek­la.

Nad něčím usi­lov­ně pře­mýš­le­la, až se jí pro­hlou­bi­la vrás­ka na čele. Na svůj věk vypa­da­la dob­ře. Nosila tro­chu nemo­der­ní účes, na módě obec­ně jí taky moc nešlo, ale měla pěk­nou pleť i posta­vu. Jednou takhle budou stár­nout Iva s Magdou. Jsou jí podob­né. I pod­le mámi­ných foto­gra­fií z mlá­dí. Já jsem se vyve­dl po táto­vi. A po babič­ce z jeho stra­ny, po kte­ré jsem prý podě­di­la „pra­vý slo­van­ský pod­vo­zek“. To je váž­ně výhra.

„Kristýn, kyt­ka,“ vyru­ši­la mě z pře­mýš­le­ní Alena.

„Co s kyt­kou?“ divi­la jsem se.

„Házet pře­ce! Musím ji chy­tit!“ pitvo­ři­la se, ale vědě­la jsem, že to mys­lí váž­ně, pro­to­že vdát se tou­ži­la dob­rých deset let. S Mirkem měla už tři děti, ale on se k žádosti o ruku neměl. „Tak nale­vo, jo?“ dlou­bl do mě a zača­la svo­lá­vat svo­bod­né ženy do hlouč­ku.

A tak jsem hodi­la. Co nej­dál. Chtěla jsem, aby ji nechy­ti­la žád­ná z nich. Měla jsem vztek na celý svět. Nechtěla jsem vidět něčí radost a poslou­chat juchá­ní při­o­pi­lých husi­ček. Kytice sku­teč­ně pře­le­tě­la hlou­ček natě­še­ných svo­bod­ných dam.

„Tak to je osud!“ pís­kal Hubert na prs­ty a všich­ni tles­ka­li Magdě, kte­rá stá­la u sweet baru s pito­mouč­kým, rádo­by nechá­pa­vým výra­zem a kyti­cí loso­so­vých růží v ruce. Zrovna růže mi roz­mlou­va­la, že jsou nemo­der­ní. Laciné. Lepší by byly pivoň­ky z lokál­ní pro­duk­ce, pro­to­že nema­jí tak vel­kou uhlí­ko­vou sto­pu. A zvlášť když vez­mu v úva­hu Martinovo pří­jme­ní. Pche. Osud se mi váž­ně vysmí­val pří­mo do tvá­ře. Ale ne, nebyl to osud, ale Magda. Magda, kte­rá tenhle a jiné zvy­ky pova­žo­va­la za trap­nos­ti, kte­rých se roz­hod­ně nebu­de účast­nit. Ani nemu­se­la.

Několik slov o autor­ce:

Veronika González (*1988) vystu­do­va­la kni­hov­nic­tví a infor­mač­ní vědu na Filozofické fakul­tě Masarykovy uni­ver­zi­ty v Brně, ale její srd­ce si ukradla por­trét­ní foto­gra­fie. Když zrov­na lidi nefo­tí, tak o nich píše. S psa­ním zača­la už v sed­mi letech, kdy dosta­la vysně­ný psa­cí stroj. Miluje (ne)obyčejné lid­ské pří­běhy, knih­ku­pec­tví, brněn­ské kavár­ny a kori­an­dr.

Autorka: Veronika González

Žánr: čte­ní pro ženy, belet­rie pro dospě­lé, čes­ká pró­za, roman­ti­ka

Vydáno: Vydalo Nakladatelství Motto, ve spo­leč­nos­ti Albatros Media, a.s., Praha, 2025, 2.vydání

Počet stran: 376

Vazba kni­hy: váza­ná s lami­no­va­ným pota­hem

ISBN: 978-80-267-2821-4

Knihu může­te kou­pit zde:

Mezi nimi | Albatrosmedia.cz