Hodnocení článku
(zatím nehodnoceno)
Loading...Za vznikem amerického hororu Nenávistje původně japonská hororová série Džuon(jejíž první díl vyšel v roce 2000), na kterou Američané celkem záhy zareagovali prostřednictvím několika předělávek, z nichž první dva díly byly v letech 2005 a 2007 uvedeny pod tituly Nenávist a Smrtící nenávist 2i v českých kinech. Po třinácti letech se nyní Nenávist do našich kin vrací v modernějším kabátě, ve zřejmém pokusu o restart, který ale prakticky nepřináší nic nového a jen recykluje starý, okoukaný a již několikrát přežvýkaný materiál.
 |
| © Sony Pictures |
Opět jde o jakýsi dům, v němž sídlí prokletí, které sedne na každého, kdo do toho domu vejde, a pak ho i s jeho blízkými ohrožuje na životě, zatímco se dotyčnému zjevují mrtvolné říhající přízraky. Tentokrát je hlavní hrdinkou ovdovělá policistka (Andrea Riseborough), která se na stopu onoho domu dostane v souvislosti s vyšetřováním jistého záhadného úmrtí, čímž uvrhne do nebezpečí sebe i svého malého synka (který ale ve filmu téměř nevystupuje). Souběžně s jejím pátráním nicméně sledujeme i osudy třech jiných rodin, předchozích obyvatel téhož domu, což činí z Nenávisti téměř povídkový film.
Nelineární vyprávění obsahující obrovské množství flashbacků je na snímku tím zdaleka nejzajímavějším, nicméně i tak jde pouze o ozvláštnění, které filmu nepřidává žádnou pointu, pouze trochu zamotává jeho příběh (v němž se zřejmě zamotali i sami tvůrci – pokud jsem to správně pochopil, tak jedna žena musela stát v kuchyni s uříznutými prsty a krvácející rukou nejméně několik týdnů, než byla v tomto stavu nalezena).
 |
| © Sony Pictures |
Největším prohřeškem je nicméně to, že režisér a scenárista Nicolas Pesce (původně nezávislý tvůrce hororů) v Nenávistitéměř nijak nepracuje s napětím a většinu hororových scén staví na lekačkách (ticho a tma a najednou nějaký bubák hlasitě zařve do kamery), které jsou nicméně poměrně funkční a celkem hezky budované, takže pokud si v hororech ujíždíte právě na tomhle, pak vás Nenávistv tomto ohledu pravděpodobně uspokojí. Zároveň je vidět, že Nicolas Pesce ctil původní materiál a sem tam na něj odkazuje (ať už úvodem, zasazeným do Japonska, nebo prostřednictvím určitých rekvizit), což mu slouží ke cti, byť by ale bylo mnohem lepší, kdyby třeba přišel kromě toho i s něčím inovativním.
Nelze se tudíž ubránit pocitu, že nová Nenávistpůsobí jako vyčpělý odvar z odvaru, u něhož se dá dobře lekat, leč o strachu v něm nemůže být příliš řeč – ten nebudete cítit ani z obav o nezajímavé postavy, ani z přítomnosti neznámého (a pramálo využitého) prokletého zla, nýbrž pouze z té nejistoty, ve kterém okamžiku se leknete příště.
(4,91 z 5)