Neviditelné (Les Invisibles) 2018

Načítám počet zob­ra­ze­ní...

Neviditelné jsou jed­ním z těch nená­pad­ných fil­mů, kte­ré se vám doká­žou zarýt hlu­bo­ko pod kůži. Film se zamě­řu­je na jaký­si den­ní sta­ci­o­nář pro ženy bez pří­stře­ší. Katalyzátorem děje je pak moment, kdy se blí­ží zavře­ní sta­ci­o­ná­ře, ten je totiž pro mno­ho kli­en­tek klí­čo­vým bodem v jejich jinak vel­mi chudé soci­ál­ní síti. Sociální pra­cov­ni­ce tedy vez­mou rozum do hrs­ti a zku­sí to jinak. Jak? Tak na to se rad­ši běž­te podí­vat do kina. Film Neviditelné totiž asi není z těch, kte­ré by trha­ly divác­ké rekor­dy, tak­že o to lep­ší dojem může­te mít, když se na něj na stří­br­ném plát­ně mrk­ne­te .

Velkým plu­sem fil­mu je jeho auten­tič­nost, kdy si abso­lut­ně na nic nehra­je, dia­lo­gy tu nepů­so­bí umě­le a ani prvo­plá­no­vě (mož­ná s jed­nou výjim­kou). Autentičnosti nahrá­vá i obsa­ze­ní někte­rých sku­teč­ných žen bez domo­va. Ve výsled­ku se tak jed­ná o vel­mi sym­pa­tic­ký film, kte­rý sice na úvod může půso­bit tro­chu cha­o­tic­ky, nicmé­ně věřím, že u kaž­dé­ho divá­ka se to brzy vstře­bá. Jen je potře­ba neo­če­ká­vat od toho něja­kou vel­kou kome­dii (byť film je tak někdy pre­zen­to­ván). Ano, humor­né scé­ny tu jsou, nicmé­ně netvo­ří základ sním­ku. Vyčítat by snad šlo i tro­chu „hap­pyen­do­vé“ zakon­če­ní někte­rých scén, neboť sku­teč­nost bývá asi o pozná­ní více depre­siv­něj­ší. Chápu to ale jako záměr tvůr­ců pra­co­vat s nadě­jí, ta je totiž pro kli­en­ty bez domo­va někdy oprav­du klí­čo­vou.

A zná­te to, lep­ší faleš­ná nadě­je, než faleš­ná bez­na­děj.

Podívejte se na hod­no­ce­ní Neviditelné na Kinoboxu.