Máme začátek osmdesátých let, zdánlivě nezničitelný komunismus je právě v posledním desetiletí své existence, ale pranic tomu nenasvědčuje. Džíny nosí jen ti, co sehnali bony a honem s nimi utíkali do Tuzexu, na banány se stojí stometrové fronty a dovolená v Jugoslávii je pro většinu obyčejných smrtelníků vrcholem blaha a moderních cestovatelských možností. V době, která kritikům režimu přinášela pracovní uplatnění hlavně v kotelnách sledujeme rodiny sochaře na volné noze Bedřicha Máry (Bolek Polívka) a ředitele místní základní školy Míly Břečky (Jaroslav Dušek). Mára je kritikem režimu a jako takový samozřejmě nemá v tehdejší lidově-demokratické kultuře své místo. Proto svůj veliký a nevyužitý talent utápí v alkoholu a se svou ženou Alenou (Eva Holubová) dělají v jeho ateliéru odporně kýčovitá keramická prasátka, aby měli alespoň na jídlo a nájem. Své dva syny ale vychovávají s láskou a na svém kamarádovi Břečkovi si vyprosí umístění staršího neslyšícího syna do normální základní školy. S ním se totiž znají díky Magdě Břečkové (Vilma Cibulková), která byla, jako teď její dcera, Márovou žačkou. Když jednou Bedřich přivede manželce natruc domů bezdomovce (Jiří Pecha), ze kterého se vyklube zneuznaný kunsthistorik, začíná se odvíjet zvláštní příběh o přátelství, starých i nových bolestech, lásce a (ne)veselé době.
Jan Hřebejk vsadil na téměř totožný pelíškovský tým, v čele se scénáristou Petrem Jarchovským, který již prokázal obrovský cit pro komiku i tragiku a při tom dokáže respektovat literární předlohu, což je v této „kameňákové době“ českého filmu o to cennější. V další, neméně důležité řadě, stojí v šiku seřazení herci, kteří jednou budou legendami našeho filmu. Ostatně Bolek Polívka a Eva Holubová jimi už jsou, Jaroslav Dušek, ačkoliv dalo by se říci nováček na filmovém plátně, si stačil v pár rolích vybudovat slušný základ pro „legendizaci“ a Vilma Cibulková si rolí Magdy rovnou bez ostychu řekla o zařazení mezi naše nejuznávanější herečky. Nesmím opomenout Pavla Lišku, jehož Vláďa je kouzelná figurka, balancující ve své hlouposti mezi groteskností a soucitem. Například jeho scéna s hrací džínovou bundou vejde myslím do dějin české komedie. Další takovou nezapomenutelnou, ale vedlejší postavou je kunsthistorik Fábera Jiřího Pechy. Tenhle podivný, hodný človíček, s pohledem věrného baseta se vám tak dostane pod kůži, že po cestě z kina dáte prvnímu bezdomovci pětku na pivo, inu co kdyby. Kamera Jana Malíře je malebná a zůstává přitom stejně civilní a nepodbízivá, jako v Musíme si pomáhat.
Ale zpět k hercům, které Hřebejk dovedl k ojedinělým výkonům. Už jsme si zvykli, že Bolek Polívka zahraje de-facto cokoliv a kohokoliv, ale tady předvádí svůj vysoce nadstandardní výkon. S minimem prostředků tu vytvořil postavu složitou, zmítanou v mlýnici existenciálních problémů, tlačenou z jedné strany do „kolaborace“ s režimem a z druhé sennou zůstat rovný a neponížený, když chudý. Výbornou spoluhráčkou je mu Eva Holubová, která například ve scéně s pojišťovací úřednicí sama bere do rukou tah tohoto hereckého tandemu. Druhý pár na plátně, tvořený Jaroslavem Duškem a Vilmou Cibulkovou dostává méně prostoru, ale i ten bez potíží stačí k podání bravurního výkonu obou. Dušek je svým herectvím až překvapivě civilní a po šílených moderátorských kreacích nedělá divákovi jediný problém mu uvěřit, že je až paranoidním ředitelem školy, který zároveň chce zůstat přes členství v partaji i slušným člověkem. Věta, „Já jsem komunista, ale jinej!“ z jeho úst zní v první vteřině směšně, ale pak se dostaví mrazení v zádech. Aby Vilma Cibulková vedle Duška nezapadla, musela ze sebe dostat to nejlepší a to se jí, podle mě opravdu podařilo. Její výkony ve vypjatých scénách jsou tak expresivní, že jednoduše berou dech a její postava (filmová) pro mě znamenala třešničku na pupendovském dortu.
Ale abych nemluvil jen v superlativech. Na každém filmu se najde nějaký kaz. V první řadě mě mrzela kvalita obrazu, kde je až příliš patrný proces převedení z digitální kamery na celuloid. Tomu by měli technici a Hřebejk příště jistě věnovat zvýšenou pozornost, protože je to škoda. Dalším kazem (aspoň pro mě) byla ze začátku přílišná doslovnost, která si myslím je až na škodu a na některé věci nenechá diváka přijít samotného. Ale tím můj výčet kazů končí, takže to s nimi zase tak hrozné nebylo.
Hřebejk natočil skvělý film, ne tolik legrační jako Pelíšky a ne tolik vážný jako Musíme si pomáhat. Nečiší z něj sentiment a naopak připomíná pravdivě a nezlehčeně, jaké to tehdy 80. letech bylo. Skvělé herecké obsazení a výkony. Film, na který jen tak nezapomenete. O tom, jak je těžké být úspěšný a nestat se při tom ve vlastních očích mizerou.
Za mě je Pupendo vo třídu větší prdel než Pelíšky, hlavně Liška je luxusní 🙂
Vyzdvihuji scény:
Hádka - kdy se hlavní hrdinové dozví, že jsou jmenováni na Hlasu Ameriky - úžasně sofistikované.
Fyzikální měření výšky školního okna - místo předmětu letí dolů stopky
Něžné obrazy zamilované začínající sochařky do hlavního hrdiny a její vystřízlivění
Vojenské historky v podání Lišky, to bylo naprosto přesné, živě si vzpomínám jak se chovali kluci, kteří šli do civilu ...
Pojišťovačka Gabalová příjde prověřovat pojistnou událost (poté následuje asi nejkrásnější obraz celého filmu - mistr Polívka s Paní Holubovou sedí vedle sebe v ateliéru)
A závěrem chci podtrhnout geniální výkon učitelky v podání Hany Seidlové, které jsem uvěřil každé gesto, pohled, pohyb... socialistické učitelky.
Hned v úvodu nesmysly o nějakém komunismu, který ve skutečnosti nikdy anikde neexistoval. Zbytek raději ani nečtu. Co čekat od někoho, kdo je zmanipulovaný nesmyslnou propagandou a tupě opakuje historické výmysly ?!
se dement?