Místo zlo­či­nu Ostrava

Třináctidílný seri­ál inspi­ro­va­ný sku­teč­ný­mi pří­pa­dy

Série před­sta­ví dvo­ji­ci zdán­li­vě vel­mi odliš­ných kri­mi­na­lis­tů Emu a Honzu. Ona je pří­mo­ča­rá, raci­o­nál­ní, pro­to­že ženám se v této pro­fe­si vyčí­tá, že všech­no řeší emo­ce­mi, on ve služ­bě bere vše osob­ně, neú­spě­chy pova­žu­je za své osob­ní selhá­ní. Ema je sou­tě­ži­vá, Honza výbuš­ný a nála­do­vý. Ema je při­zvá­na, aby jako spe­ci­a­lis­ta na komu­ni­ka­ci s nezle­ti­lou mlá­de­ží pomoh­la s vyšet­řo­vá­ním zmi­ze­ní dív­ky. I za její­ho vel­ké­ho při­spě­ní je pří­pad úspěš­ně vyře­šen. Ředitel kraj­ské kri­mi­nál­ky ji ale odmít­ne při­jmout. Ema se roz­hod­ne zúčast­nit se výbě­ro­vé­ho říze­ní na šéfa mor­d­par­ty a k vel­ké­mu údi­vu svých kole­gů výbě­ro­vé říze­ní vyhra­je. Jediný váž­ný kan­di­dát Honza totiž začí­ná být vyšet­řo­ván za postře­le­ní únos­ce. Obtížná role mat­ky a prá­ce v oddě­le­ní vražd Emě při­pra­ví těž­ký začá­tek. Honza je jed­ním z těch, kte­ří novou šéfo­vou berou od začát­ku s rezer­vou. Nevadí mu, že ho pře­sko­čil někdo jiný, ale že je to někdo, kdo na tu prá­ci pod­le něj nemá – pro­to­že je žen­ská. Během dal­ších pří­pa­dů se z nich sta­ne dvo­ji­ce, kte­rá se pro­fe­si­o­nál­ně dopl­ňu­je a postup­ně v sobě nachá­zí dokon­ce mož­ná víc než kole­gi­ál­ní náklon­nost.

Jednotlivé díly jsou inspi­ro­vá­ny pří­pa­dy, kte­ré poli­cie vyšet­řo­va­la na Ostravsku v prů­bě­hu něko­li­ka uply­nu­lých let.

Z Moravské gale­rie zmi­zí ceně­né dílo holand­ské­ho malí­ře Petra Paula Rubense Hlava med­ú­zy. Případ dosta­ne na sta­rost vedou­cí brněn­ských kri­mi­na­lis­tů v podá­ní Jitky Čvančarové. Její posta­va Karin je eman­ci­po­va­ná žena, kte­rá vyni­ká empa­tií a sil­nou intu­i­cí, díky čemuž si zís­ka­la u svých kole­gů respekt.

Seriál divá­ky zave­de do pro­stře­dí Jihomoravského kra­je. „Vybrali jsme si podo­bu med­ú­zy jako sym­bol našich kri­mi­nál­ních pří­bě­hů. Co jeden jedo­va­tý had v její hla­vě, to jeden pří­běh, jeden zlo­čin, jed­no zlo,“ říká reži­sér Filip Renč a dodá­vá: „Je pro nás vel­kou výzvou při­jít v dneš­ní boha­té pro­duk­ci detek­ti­vek a kri­mi­ná­lek s ori­gi­nál­ním rea­li­zač­ním řeše­ním. Jednotlivé pří­běhy jsou tedy kom­bi­na­cí sku­teč­ných kri­mi­nál­ních pří­pa­dů a fik­ce auto­rů. Co se týká sty­lu vyprá­vě­ní i hudeb­ní dra­ma­tur­gie, rád bych obno­vil atmo­sfé­ru čes­kých kri­mi­ná­lek ze šede­sá­tých let. Jednoduchá napí­na­vá hud­ba, napě­tí, účel­né dia­lo­gy, tajem­ná atmo­sfé­ra a mini­mál­ní barev­nost obra­zu.“