Půlnoční míle

Ačkoli to na prv­ní pohled vypa­dá spíš jako svat­ba, tak úvod­ní zábě­ry Půlnoční míle nás při­vá­dí na pohřeb. Na pohřeb mla­dé ženy Diane, snou­ben­ky Joea (Jake Gyllenhaal), kte­rá byla zastře­le­na v baru jakým­si šílen­cem. Kromě Joea nad její smr­tí truch­lí a základ­ní tro­ji­ci hlav­ních postav vytvá­ří její rodi­če Jojo (Susan Sarandon) a Ben (Dustin Hoffman).

Jak už tomu po smr­ti blíz­ké oso­by bývá, nikdo moc neví, co si po tra­gic­ké ztrá­tě počít. Manželství stár­nou­cích man­že­lů se bez dce­ry poma­lu mění v jakési kře­čo­vi­té sou­ži­tí, z něhož vypa­dl důvod jejich spo­leč­né­ho živo­ta. Jojo ztrá­cí chuť do psa­ní, Ben se nao­pak bez­hla­vě vrhá do pod­ni­ká­ní s „budou­cím“ zetěm, aniž by se ptal na jeho názor.

Zmatený Joe pro mno­hé nepo­cho­pi­tel­ně zůstá­vá i po Dianině smr­ti byd­let u jejích rodi­čů. Funguje jako posled­ní pojít­ko s jejich dosa­vad­ním živo­tem a spíš než by truch­lil po Diane si hojí pošra­mo­ce­né svě­do­mí. Dozví se totiž, že ta se ocit­la na mís­tě střel­by v pod­sta­tě kvů­li jejich nedáv­né­mu roz­cho­du. Možná prá­vě pro­to Joe dál byd­lí u Bena a Jojo a sna­ží se jim ztrá­tu dce­ry ale­spoň nějak uleh­čit. Hledá při­tom ale vhod­ný oka­mžik k vysvět­le­ní, že k žád­né svat­bě se vlast­ně neschy­lo­va­lo…

Příležitost uzavřít minu­lost, vše si vysvět­lit a začít pro všech­ny nový život, při­chá­zí v podo­bě posmut­ně­lé pošt­mis­tro­vé Bertie (Ellen Pompeo), do kte­ré se Joe zakou­ká. Scénář již pak není nikterak slo­ži­tý. Všichni se nějak smí­ří s Dianinou smr­tí a začnou postup­ně zno­vu žít. Joe si s rodi­či vše vysvět­lí a zís­ká­vá „morál­ní svo­bo­du“ pro nový život s Bertie.

Co dodat? Upřímně řeče­no, moc jsem nepo­cho­pi­la význam názvu fil­mu. Ani proč půl­noč­ní ani proč míle. Samotný film pak zřej­mě měl hrát na divá­ko­vu cit­li­vou stru­nu. A neu­pí­rám mu, že roz­hod­ně zvo­lil smut­né téma. Vzhledem k tomu, že ale divák vůbec nemá mož­nost Diane za její­ho živo­ta poznat a zjis­tit, jaký vlast­ně byl její vztah s Joem a rodi­či, těž­ko se nad ní a nad vším násle­du­jí­cím truch­lí. Nevím, mož­ná nejsem dosta­teč­ně cit­li­vý divák… Pokud bych měla zmí­nit něco pozi­tiv­ní­ho, pak je to sym­pa­tic­ký před­sta­vi­tel Joea, Jake Gyllenhaal, kte­rý mi hod­ně při­po­mí­nal nestár­nou­cí­ho Štěpánka Šafránka z „Básníků…“. Nejen nevin­ným zje­vem, ale i drže­ním těla, pova­hou, ucu­lo­vá­ním. Moc toho nena­mlu­ví a víc než slo­vy hra­je obli­če­jem. Je to tako­vý ostý­cha­vý méďa.

To je asi taky to jedi­né, co mi z toho fil­mu utkví ale­spoň pár dní v hla­vě. Už teď, nece­lý týden po jeho shléd­nu­tí, vlast­ně pořád­ně nedo­ká­žu shro­máž­dit své dojmy a nějak vám je pře­dat….

O filmu:

Rok: 2002
Scénář a režie: Brad Silberling
V hlav­ních rolích: Dustin Hoffman, Susan Sarandon, Jake Gyllenhaal, Ellen Pompeo
Délka: 117 minut