PUSINKY

Hodnocení článku

(zatím nehod­no­ce­no)

Loading...

Konečně čes­ký film s mla­dý­mi hrdin­ka­mi, kte­rý se necho­vá jako paro­die na sebe sama.

První zamyš­le­ní nad tím­to fil­mem bych asi věno­va­la jeho pří­stup­nos­ti, kte­rá je označ­na dvě­ma pé, tedy PP – plně pří­stup­no. No při vší úctě, nevím nako­lik s tím­to sou­hla­si­li rodi­če, kte­ří vza­li na film své děti (pře­kva­pi­vě pře­váž­ně dce­ry), kte­rým bylo při dob­ré vůli tak kolem desí­ti let. Snímek se nese na vel­mi ote­vře­né (rozu­měj bez-zábran) vlně. Jistěže řeší vzta­hy, roz­krý­vá pova­hy, baví i šoku­je, ale stej­ně je jed­no­tí­cím pod­tó­nem toho­to vše­ho sex. Ať už sex chtě­ný, vyko­na­ný, nedo­ko­na­ný, vynu­ce­ný, lesbic­ký. A pro­pos mělo by být toto PP? Hrdinky napá­je­jí­cí se alko­ho­lem, řeza­jí­cí si žíly, močí­cí v kuchy­ni, hrdin­ky v mari­hu­a­no­vém dýmu? Skutečně PP? Nechť posou­dí kaž­dý divák sám.

I přes ten­to úvod musím ovšem kon­sta­to­vat, že u mne ten­to sní­mek sku­teč­ně zabo­do­val. Možná pro onu syro­vost s jakou je děj popi­so­vám (až na poně­kud „nesy­ro­vý závěr“), mož­ná pro pěk­ně zpra­co­va­nou kame­ru, mož­ná pros­tě pro to, že jsem se s chu­tí koneč­ně podí­va­la na film, kte­rý měl (lido­vě řeče­no) hla­vu a patu a zau­jal obyčejným-příběhem. Bez his­to­ric­kých kos­tý­mů, cákan­ců krve či exo­tic­ké­ho pro­stře­dí plné­ho vnad­ných děv. Po Pravidlech lži se jed­ná o dru­hý pove­de­ný čes­ký film v rela­tiv­ně krát­ké době.

Příběh Venduly, Karolíny, Išky (a v nepo­sled­ní řadě Vojtěcha) je sku­teč­ně pros­tě putov­ní podí­va­nou, byť troš­ku netra­dič­ní. Pravda. Ono se v něm totiž nena­jde moc vtip­ných scén jak bychom od road-movie ‚jak je film ozna­čo­ván, oče­ká­va­li. Spíš nao­pak se divák nemů­že ve spostě scén ubrá­nit zamra­ze­ní (za chichotu/burácivého smí­chu mlá­de­že – umís­tě­ní na šká­le závi­sí na věku) a jako­by ztuhlé­mu výra­zu v oče­ká­vá­ní dal­ší rány. A že se sku­teč­ně pár pořád­ných ran dočká (a já je samo­zřej­mě nepro­zra­dím;) vpod­sta­tě od kaž­dé hrdin­ky.

Je fakt, že z někte­rých scén nebu­de­te pří­liš moud­ří. Ať už se jed­ná o sou­vis­los­ti, návaz­nost, nebo samot­né jed­ná­ní hrdi­nek. Pravdou je, že někdy jsou jis­té sko­ky v ději sku­teč­ně násil­né a jako­by nesro­zu­mi­tel­né, ale váž­ně to sním­ku neu­bí­rá na vyzně­ní a ladě­ní. Ovšem - nedá se vylou­čit, že tím chtě­ly autor­ky nechat pro­stor divá­ko­vě fan­ta­zii a zapo­jit tak i jeho mysl do utvá­ře­ní a vyzně­ní pří­bě­hu. Což nemu­sí být u fil­mů prá­vě na ško­du.

Ještě bych se ráda na chví­li zasta­vi­la u samot­ných před­sta­vi­te­lek (a před­sta­vi­te­le) hlav­ních rolí. Musím říct, že jejich výko­ny hod­no­tím vel­mi vyso­ko, odved­li totiž sku­teč­ně dobrou prá­ci. Zvláště str­hu­jí­cí je výkon Ondřeje Hajlika, kte­rý hra­je Iščina bra­t­ra. Není zane­dba­tel­né, že se jed­ná o nejmlad­ší­ho čle­na sku­pi­ny, kte­rý ovšem napros­to neza­ni­ká mezi star­ší­mi kole­gy­ně­mi. A to je dal­ší vel­ké plus toho­to fil­mu. Žádné pitvo­ře­ní, pře­hrá­vá­ní, trap­nost.

Jestli si říká­te, že mlčím o ději, pak je to prav­da. On je totiž dost jed­no­du­chý a mys­lím, že ani ne pří­liš důle­ži­tý pro nav­na­ze­ní ke shléd­nu­tí. Takže ber­te tuto recen­zi jako popo­str­če­ní k návštěvě kina. A věř­te – pokud se opros­tí­te od vidi­ny „letní-pohodové-road-movie“, nebu­de­te této návštěvy lito­vat!