Rambo: Do pekla a zpět - Trocha tý krve a dvě stovky mrtvých Asiatů...

Když jsem nedáv­no vtip­ko­val: „Ikona žán­ru nežer­tu­je, a kdo jí nevě­ří, tomu Sly vydláb­ne běl­mo,“ tak jsem vlast­ně nevtip­ko­val. Jednašedesátiletý drtič se regu­lér­ně navrá­til už minu­lý rok (kopl do sebe něko­lik vajec, vybě­hl scho­dy a zato­pil dosud nepo­ra­že­né­mu šam­pi­ó­no­vi v těž­ké váze) a potvr­dil to i teď, zkra­je sezó­ny letoš­ní. Zatímco posled­ně zafun­go­va­la nos­tal­gie, Rockyho men­to­ro­vá­ní a děj polo­že­ný mimo ring, come­back čís­lo dvě upřed­nost­nil pod­le oče­ká­vá­ní akč­něj­ší noty. Kdepak, v novém Rambíkovi se pří­liš neklá­bo­sí, a když už někte­rá posta­va cosi pro­ne­se, zní to obvykle asi takhle: „Ááááárgh!“

Zkrátka, Stallone naří­dil dia­lo­gům ústup a posled­ně úspěš­nou for­ma­ci radi­kál­ně přesku­pil. Přeskupil a vyzbro­jil. Byť se zřej­mě najdou tako­ví, kte­ří to Slyovi nese­že­rou a  nemi­lo­srd­ně jej sje­dou, jed­no se musí nechat. Rambo neza­po­mněl na své koře­ny. Ohání se vlast­no­ruč­ně vyro­be­nou mače­tou na všech­ny svě­to­vé stra­ny, stí­ná při­tom hla­vy, kon­če­ti­ny a  náhod­ně pří­tom­ná stře­va. Nevadí, že je obtěž­kán něko­li­ka kilo­gra­my navíc a že by mu to bez trič­ka neslu­še­lo zda­le­ka tak dob­ře jako před dva­ce­ti lety… John mož­ná zestárl, ale por­co­vat stá­le umí.

Ostatně, v tom­to ohle­du jsou posta­ču­jí­cí slo­va hrdi­ny, vyme­zu­jí­cí zce­la jed­no­znač­ně cel­ko­vý cha­rak­ter sním­ku: „Když musíš, zabí­je­ní je stej­ně snad­né jako dýchá­ní.“

A tady je tře­ba zdů­raz­nit – Sly se tou­to hláš­kou řídí do posled­ní kap­ky krve. Kdeže náznak únos­něj­ší sto­ry, kde­že cosi jako dia­lo­gy… Vše už tady jed­nou (resp. 2x) bylo. Ať už to jsou zaja­tí civi­lis­ti, nebo zástu­py pří­ruč­ko­vých vojá­ků (posta­vit dva ved­le sebe, pět roz­dí­lů nena­jde­te). Kámen zůstal na kame­ni a veš­ke­rý děj by se dal shr­nout deva­te­nác­ti slo­vy: „Skupinka nazdár­ků si udě­lá výlet do Barmy, míst­ní „dob­rá­ci“ ji pře­táh­nou rákoskou a chudák Rambo musí zase do prá­ce.“ Jednoduché, nikterak zauz­lo­va­né a ani názna­kem nepo­zna­me­na­né „Něčím víc“. Rambo vypa­dá mož­ná k svě­tu a vizu­ál­ně obsto­jí v sou­do­bé kon­ku­ren­ci, ale pova­ho­vě se neza­pře coby tri­vi­ál­ně pří­mo­ča­rá kopie akč­ňá­ku let osm­de­sá­tých.

A upřím­ně řeče­no, pokud by někdo oče­ká­val něco jiné­ho, byl by pad­lý na hla­vu.

Rambo má na háku zámoř­ské kri­ti­ky (a ti se s ním, prav­da, rov­něž nepá­ra­li), jaké­ko­liv inte­lek­tu­ál­no a i samot­né nedu­hy spo­je­né s ratingem „R“ (zne­vý­hod­ně­né nasa­ze­ní do kin, pří­stup­nost…). Legenda se totiž nevrá­ti­la pro­to, aby byla obklo­pe­na nový­mi zájem­ci, ale pro­to, aby vyho­vě­la těm věr­ným a aby jim zpro­střed­ko­va­la to, co se dneska zkrát­ka neno­sí. Minimální roz­jezd, jed­no­znač­ně roz­vr­že­né kar­ty (Rambo = dob­ro; vše šik­mo­o­ké, do téže uni­for­my odě­né = bru­tál­ně kona­jí­cí zlo) a něko­lik scén, při nichž hrdi­na „kosí“, aniž by byl mini­mál­ně škráb­nut pro­jek­ti­lem pro­tiv­ní­ko­vým. Sly při­tom obstá­vá nejen jako věč­ně zamra­če­ná posta­va, ale rov­něž jako reži­sér, kte­rý mířil blá­ho­vě, a přes­to se tre­fil. Opomeneme-li úvod­ní půl­ho­din­ku, oklestíme-li sní­mek o všech­ny bez­du­ché roz­ho­vo­ry (zejmé­na ty navá­že­jí­cí se do „louda­jí­cí­ho se Lodníka“), zpří­stup­ní­me hle­dí akci, kte­rá neby­la nikdy tak bru­tál­ní a dlou­ho tak… ehm… str­hu­jí­cí.

Sly se s tím nepá­ral a uči­nil moud­rý krok - zavr­hl naiv­ně vyspá­ro­va­nou vál­ku a  nahra­dil ji těmi nej­o­hav­něj­ší­mi zvěr­stvy. Možná laci­ně, nicmé­ně funkč­ně. Bohatou úro­du nabí­ze­jí v této sou­vis­los­ti hned dvě pasá­že, kte­ré - jak tref­ně pozna­me­ná­vá sám imf na csfd.cz - svá­dě­jí ke vcel­ku opod­stat­ně­né sebe-reflexi. Jedná se o zhru­ba pěti­mi­nu­to­vý útok na poklid­ně žijí­cí ves­nič­ku a o  jateč­ní půl­ho­din­ku v závě­ru (Rambo se ují­má pro­ti­le­ta­dlo­vé­ho kanó­nu a dělá ze svých pro­tiv­ní­ků „cho­dí­cí ced­ní­ky“). „Vinna“ je v daném pří­pa­dě nejen for­ma, ale i obsah sestá­va­jí­cí z mno­ha útrž­ků – z útrž­ků, kte­ré se obvykle slu­ší vystřih­nout, even­tu­ál­ně zachy­tit jak­si nepří­mo, z dosta­teč­né­ho povzdá­lí. Ne však tady. Řezník Stallone dopřá­vá divá­kům mate­ri­ál v uce­le­né podo­bě. Čtvrtý Rambo defi­nu­je vál­ku tako­vou, jaká sku­teč­ně je. Rozumem nepo­sti­že­nou a coby man­ti­ne­ly neo­hra­ni­če­nou. Krev cáká všu­de oko­lo, explo­ze trha­jí vej­půl nešťast­ně roz­mís­tě­né osad­ní­ky a mimo „hru“ nezů­stá­va­jí ani děti, lido­žra­vá pra­sa­ta a vytr­že­né ohryz­ky.

Ostatně, samot­ný název mlu­ví za vše.

Někdo mož­ná namít­ne, že oče­ká­val víc. Více akce, více explo­zí a hrdi­nu, kte­rý by zašel ješ­tě dál. Ale proč? Zohledníme-li výši roz­počtu, Sylvesterův věk a  dal­ší aspek­ty, lze nabí­ze­nou vřa­vu shle­dat ade­kvát­ní. Akce je tak ako­rát a Rambo, ač řádí a eli­mi­nu­je pro­tiv­ní­ky po desít­kách, čis­tí džun­g­li poměr­ně uvě­ři­tel­ně (k čemuž mu dopo­má­há i fakt, že jej dopro­vá­zí žol­dá­ci). Potěší nejen rela­tiv­ní stříd­most, ale rov­něž Stalloneho ruko­pis v  akč­ních scé­nách („děda“ není vůbec mar­ný, obkou­kal sluš­né fine­sy) a vskut­ku milé uza­vře­ní.  Naproti tomu – jen málo­co zamr­zí. Samozřejmě, v daném žán­ru, kte­rý si nesta­no­vu­je žád­né vyš­ší cíle.

Je to jed­no­du­ché, nulo­vě ori­gi­nál­ní, leč nemo­hu jed­nat tak, jak káže rozum. Snímek by si nej­spíš zaslu­ho­val čis­tou šede­sát­ku, ale takhle kru­tý nebu­du. Sly býval mou mod­lou, jako malý jsem k němu vzhlí­žel (byť jsem od něj pochy­til jen ten citró­no­vý výraz), a tak… …pochop­te. Nebýt pro­po­jen s jeho sním­ky pupeč­ní šňůrou, byl bych mož­ná objek­tiv­něj­ší. Takhle musím zatnout zuby a štědře nadě­lit vel­mi sluš­ných sedm­de­sát bodů. Sice tím při­ži­vím pověst diváka-popcorňáka, jemuž k bla­hu posta­čí málo, ale co už…

Já to nějak roz­cho­dím…

---