Když jsem nedávno vtipkoval: „Ikona žánru nežertuje, a kdo jí nevěří, tomu Sly vydlábne bělmo,“ tak jsem vlastně nevtipkoval. Jednašedesátiletý drtič se regulérně navrátil už minulý rok (kopl do sebe několik vajec, vyběhl schody a zatopil dosud neporaženému šampiónovi v těžké váze) a potvrdil to i teď, zkraje sezóny letošní. Zatímco posledně zafungovala nostalgie, Rockyho mentorování a děj položený mimo ring, comeback číslo dvě upřednostnil podle očekávání akčnější noty. Kdepak, v novém Rambíkovi se příliš neklábosí, a když už některá postava cosi pronese, zní to obvykle asi takhle: „Ááááárgh!“
Zkrátka, Stallone nařídil dialogům ústup a posledně úspěšnou formaci radikálně přeskupil. Přeskupil a vyzbrojil. Byť se zřejmě najdou takoví, kteří to Slyovi nesežerou a nemilosrdně jej sjedou, jedno se musí nechat. Rambo nezapomněl na své kořeny. Ohání se vlastnoručně vyrobenou mačetou na všechny světové strany, stíná přitom hlavy, končetiny a náhodně přítomná střeva. Nevadí, že je obtěžkán několika kilogramy navíc a že by mu to bez trička neslušelo zdaleka tak dobře jako před dvaceti lety… John možná zestárl, ale porcovat stále umí.
Ostatně, v tomto ohledu jsou postačující slova hrdiny, vymezující zcela jednoznačně celkový charakter snímku: „Když musíš, zabíjení je stejně snadné jako dýchání.“
A tady je třeba zdůraznit – Sly se touto hláškou řídí do poslední kapky krve. Kdeže náznak únosnější story, kdeže cosi jako dialogy… Vše už tady jednou (resp. 2x) bylo. Ať už to jsou zajatí civilisti, nebo zástupy příručkových vojáků (postavit dva vedle sebe, pět rozdílů nenajdete). Kámen zůstal na kameni a veškerý děj by se dal shrnout devatenácti slovy: „Skupinka nazdárků si udělá výlet do Barmy, místní „dobráci“ ji přetáhnou rákoskou a chudák Rambo musí zase do práce.“ Jednoduché, nikterak zauzlované a ani náznakem nepoznamenané „Něčím víc“. Rambo vypadá možná k světu a vizuálně obstojí v soudobé konkurenci, ale povahově se nezapře coby triviálně přímočará kopie akčňáku let osmdesátých.
A upřímně řečeno, pokud by někdo očekával něco jiného, byl by padlý na hlavu.
Rambo má na háku zámořské kritiky (a ti se s ním, pravda, rovněž nepárali), jakékoliv intelektuálno a i samotné neduhy spojené s ratingem „R“ (znevýhodněné nasazení do kin, přístupnost…). Legenda se totiž nevrátila proto, aby byla obklopena novými zájemci, ale proto, aby vyhověla těm věrným a aby jim zprostředkovala to, co se dneska zkrátka nenosí. Minimální rozjezd, jednoznačně rozvržené karty (Rambo = dobro; vše šikmooké, do téže uniformy oděné = brutálně konající zlo) a několik scén, při nichž hrdina „kosí“, aniž by byl minimálně škrábnut projektilem protivníkovým. Sly přitom obstává nejen jako věčně zamračená postava, ale rovněž jako režisér, který mířil bláhově, a přesto se trefil. Opomeneme-li úvodní půlhodinku, oklestíme-li snímek o všechny bezduché rozhovory (zejména ty navážející se do „loudajícího se Lodníka“), zpřístupníme hledí akci, která nebyla nikdy tak brutální a dlouho tak… ehm… strhující.
Sly se s tím nepáral a učinil moudrý krok - zavrhl naivně vyspárovanou válku a nahradil ji těmi nejohavnějšími zvěrstvy. Možná lacině, nicméně funkčně. Bohatou úrodu nabízejí v této souvislosti hned dvě pasáže, které - jak trefně poznamenává sám imf na csfd.cz - svádějí ke vcelku opodstatněné sebe-reflexi. Jedná se o zhruba pětiminutový útok na poklidně žijící vesničku a o jateční půlhodinku v závěru (Rambo se ujímá protiletadlového kanónu a dělá ze svých protivníků „chodící cedníky“). „Vinna“ je v daném případě nejen forma, ale i obsah sestávající z mnoha útržků – z útržků, které se obvykle sluší vystřihnout, eventuálně zachytit jaksi nepřímo, z dostatečného povzdálí. Ne však tady. Řezník Stallone dopřává divákům materiál v ucelené podobě. Čtvrtý Rambo definuje válku takovou, jaká skutečně je. Rozumem nepostiženou a coby mantinely neohraničenou. Krev cáká všude okolo, exploze trhají vejpůl nešťastně rozmístěné osadníky a mimo „hru“ nezůstávají ani děti, lidožravá prasata a vytržené ohryzky.
Ostatně, samotný název mluví za vše.
Někdo možná namítne, že očekával víc. Více akce, více explozí a hrdinu, který by zašel ještě dál. Ale proč? Zohledníme-li výši rozpočtu, Sylvesterův věk a další aspekty, lze nabízenou vřavu shledat adekvátní. Akce je tak akorát a Rambo, ač řádí a eliminuje protivníky po desítkách, čistí džungli poměrně uvěřitelně (k čemuž mu dopomáhá i fakt, že jej doprovází žoldáci). Potěší nejen relativní střídmost, ale rovněž Stalloneho rukopis v akčních scénách („děda“ není vůbec marný, obkoukal slušné finesy) a vskutku milé uzavření. Naproti tomu – jen máloco zamrzí. Samozřejmě, v daném žánru, který si nestanovuje žádné vyšší cíle.
Je to jednoduché, nulově originální, leč nemohu jednat tak, jak káže rozum. Snímek by si nejspíš zasluhoval čistou šedesátku, ale takhle krutý nebudu. Sly býval mou modlou, jako malý jsem k němu vzhlížel (byť jsem od něj pochytil jen ten citrónový výraz), a tak… …pochopte. Nebýt propojen s jeho snímky pupeční šňůrou, byl bych možná objektivnější. Takhle musím zatnout zuby a štědře nadělit velmi slušných sedmdesát bodů. Sice tím přiživím pověst diváka-popcorňáka, jemuž k blahu postačí málo, ale co už…
Já to nějak rozchodím…
Nejnovější komentáře