Polednice [65%]

V čes­kém pro­stře­dí nejsou horo­ry zase tak čas­té. Když už se něco z toho­to žán­ru dosta­ne do dis­tri­buce, vět­ši­nou se jed­ná spí­še o zále­ži­tost k smí­chu, než seri­oz­ně mra­zi­vou podí­va­nou. Proto když před něko­li­ka měsí­ci vyšel trai­ler na horo­ro­vou Polednici vol­ně inspi­ro­va­nou bás­ní Karla Jaromíra Erbena, kte­rý vypa­dal více než svě­to­vě svým vizu­á­lem a zpra­co­vá­ním, mno­ho domá­cích divá­ků zpo­zor­ně­lo. Nyní se ten­to celo­ve­čer­ní debut Jiřího Sádka dostá­vá do čes­kých kin a sli­bu­je prvotříd­ní horo­ro­vou podí­va­nou na moti­vy čes­ké­ho folklo­ru. Jak dopa­dl ten­to horor? 

Eliška (Aňa Geislerová) se svo­jí dce­rou při­jíž­dí do malé ves­ni­ce začít novou fázi své­ho živo­ta. Vrací se na ven­kov, kde její man­žel kdy­si vyrůs­tal a sna­ží se pře­kle­nou tragé­dii, kte­rá ji nedáv­no potka­la. Ne vše je ovšem ide­ál­ní a vel­ká hor­ka kte­rá zužu­jí kra­ji­nu a její oby­va­te­le cel­ko­vé nála­dě moc nepři­dá­va­jí. Zvláště když se sna­ží svo­ji dce­ru chrá­nit před rea­li­tou, ve kte­ré se nachá­ze­jí. Dříve či poz­dě­ji však prav­da vyjde naje­vo... 

Je tro­chu pro­ble­ma­tic­ké vyřknout ortel nad tím­to sním­kem. V rám­ci domá­cí pro­duk­ce se jed­ná o něco, co jen těž­ko hle­dá svý­mi řeme­sl­ný­mi kva­li­ta­mi kon­ku­ren­ci, navíc hudeb­ně se pak jed­ná o jed­nu z nej­lep­ších a nej­pů­so­bi­věj­ších pra­cí za dlou­hé roky. Ono čás­teč­né pře­vra­ce­ní typic­ké horo­ro­vé tem­no­ty a stí­nů  za par­né a všu­dypří­tom­né vedro a slun­ce při­dá­vá také body navíc. Problém ovšem je, že skvě­lá řeme­sl­ná strán­ka a půso­bi­vá atmo­sfé­ra nejsou všech­no a prá­vě na toto Polednice doplá­cí. 

Skvělé, dalo by se s klid­ným svě­do­mím říci až svě­to­vé, zpra­co­vá­ní totiž podrý­va­jí dvě doce­la zásad­ní věci. Předně je to ústřed­ní dvo­ji­ce dce­ry a mat­ky v podá­ní Ani Geislerové a Karolíny Lipowské. Zatímco u mlad­ší z dvo­ji­ce by bylo tře­ba tro­chu ráz­něj­ší­ho režij­ní­ho vede­ní, kte­ré by snad eli­mi­no­va­lo mís­ty až otrav­nou nevě­ro­hod­nost, u čes­ké herec­ké vete­rán­ky je pak tro­chu pro­blém v nekon­zis­tent­ním výko­nu, kde mnoh­dy mož­ná až pří­liš pře­hrá­vá, jin­dy nehra­je vůbec. Jistě, jsou tu momen­ty, kdy vše fun­gu­je jak má (pře­de­vším prv­ní dva­ce­ti­mi­nu­tov­ka a poté krát­ká pasáž zhru­ba ve dvou tře­ti­nách fil­mu), nicmé­ně z pohle­du celé­ho fil­mu je ona pro­měn­li­vá úro­veň výko­nů znač­ně ruši­vá a doce­la vadí. Zvláště v porov­ná­ní se vše­mi ostat­ní­mi akté­ry pří­bě­hu, mezi kte­rý­mi nena­jde­te sla­bou slož­ku. Neskutečně sil­ně poda­ný kolo­rit ves­nic­ké­ho živo­ta pak koru­nu­je míst­ní sta­ros­ta v podá­ní bez­chyb­né­ho Zdeňka Muchy,   

Druhým pro­blé­mem je poté samot­ný scé­nář fil­mu, pod­le kte­ré­ho film dik­tu­je své tem­po. Zatímco v někte­rých momen­tech film fun­gu­je jako hodin­ky, hut­ná atmo­sfé­ra by se dala krá­jet a husí kůže mezi divá­ky je samo­zřej­mos­tí, mno­hé scé­ny tuto atmo­sfé­ru uta­ha­jí a hned něko­li­krát se sta­ne, že film spí­še nudí, než aby se posu­no­val něja­kým smě­rem. Nezvládnuté tem­po sním­ku jen pod­po­ru­je závě­reč­ná půl­ho­di­nov­ka, kde film hned něko­li­krát změ­ní tem­po i atmo­sfé­ru, aby sám sebe v tom hor­ku uhnal ke zby­teč­ně uspě­cha­né­mu, nepří­liš uspo­ko­ji­vé­mu a mož­ná snad až tro­chu frustru­jí­cí­mu finá­le, kte­ré těm něko­li­ka pre­ciz­ním momen­tům z prů­bě­hu fil­mu nedě­lá zrov­na dobrou teč­ku. 

Jak tedy zhod­no­tit Polednici jako celek? Bezesporu se jed­ná o zají­ma­vou podí­va­nou, kte­rá sto­jí za vaši návště­vu kina více, než vět­ši­na tuzem­ské pro­duk­ce. Film však postrá­dá onu důsled­nost a pre­ciz­nost, jakou měla jeho mar­ke­tingo­vá kam­paň a s jakou na divá­ky vtrh­ne v prv­ních minu­tách. Díky mno­ha chy­bám a nevy­rov­na­ným výko­nům před­sta­vi­te­lek hlav­ní role je poled­ni­ce jen čes­kým sla­bým nad­prů­mě­rem se svě­to­vým audi­o­vi­zu­á­lem. Pokud vám tohle ke štěs­tí sta­čí, pak smě­le do kina.