Poslední dny na Marsu | The Last Days on Mars [55%]

Dobrých sci-fi není níkdy dost. Škoda jen, že se jich v dis­tri­buci obje­vu­je tak po skrom­nu. Loni jsme se dočka­li poměr­ně zají­ma­vé­ho ale ve výsled­ku doce­la prů­měr­né­ho Europa Report, nicmé­ně loň­ský rok nabí­dl také dal­ší sci­fi, kte­ré se také pokou­še­lo svézt na vlně atmos­fe­ric­kých sci­fi, ve kte­rých někdo zkrát­ka zemře. Tím fil­mem jsou Poslední dny na Marsu reži­sé­ra Ruairi Robinsona, kte­rý byl nomi­no­va­ný na Oscara za krát­ko­me­tráž­ní ani­mo­va­ný sní­mek  Fifty Percent Grey. Jak se mu pove­dl celo­ve­čer­ní debut? 

Posádka základ­ny Tantalus na povrchu Marsu už má jen posled­ních pár hodin do doby, než je po šes­ti­mě­síč­ní misi vyzved­ne jejich loď a dopra­ví zpět domů. Během posled­ních úprav a oprav na sta­ni­ci však jeden z věd­ců obje­ví mik­ro­or­ga­nic­kou ano­má­lii a vydá­vá se ji pota­jí pro­zkou­mat. Když na jeho plán při­jde zby­tek posád­ky, je už pro věd­ce poz­dě. Při zís­ká­vá­ní vzor­ků padl za oběť při sesu­vu půdy. Z vede­ní mise při­chá­zí roz­kaz vypros­tit z mís­ta neho­dy tělo ast­ro­nau­ta a vyčkat na dal­ší roz­ka­zy. Když se však záchran­ný tým dostá­vá na mís­to, tělo v pro­pad­li­ně není, stej­ně jako zmi­zel dal­ší člen posád­ky, kte­rý čekal na mís­tě prá­vě na záchran­ný tým. Zmatená posád­ka má stá­le něko­lik hodin do doby, než pro ně záchran­ný tým při­le­tí, když zjis­tí, že obje­ve­ný orga­nis­mus infu­ku­je krev a oži­vu­je mrt­vé...

Přiznám se, že mě fas­ci­na­ce zom­bie téma­ti­kou v posled­ní době začí­ná lézt už tro­chu na ner­vy. Jakoby se tvůr­ci horo­rů v posled­ních letech spo­lé­ha­li na zom­bie jako tako­vou tu jis­to­tu, když jejich kre­a­ti­vi­ta nara­zí na dno. Nicméně v pří­pa­dě Posledních dní na Marsu mi to pře­kva­pi­vě neva­di­lo. Jednak těch zom­bie tam nejsou desít­ky ale jen postup­ně sko­mí­ra­jí­cí čle­no­vé posád­ky a jed­nak zde hra­jí tako­vou roli šedé emi­nen­ce v poza­dí, spí­še než že by na ně byl brán pří­liš­ný důraz. 

To co totiž film umí pro­dat doce­la věro­hod­ně, je tís­ni­vá atmo­sfé­ra. Jednoduše i přes­to, že to celé zavá­ní pří­liš­ným kal­ku­lem ze stra­ny tvůr­ců a někte­ré posta­vy jako by měli napsa­né „ste­re­o­typ“ na čele, to z něja­ké­ho záhad­né­ho důvo­du v rám­ci čis­tě béč­ko­vých sci­fek pře­kva­pi­vě obstoj­ně fun­gu­je. Jistě, je zde něko­lik zásad­ních zádrhe­lů a sce­náris­ta by si zaslou­žil občas za ty boty v prbůě­hu fil­mu vyfac­ko­vat, nicmé­ně celý kon­cept, i když variu­je to už něko­li­krát vidě­né, má něco do sebe. Je mož­né totiž během hodi­ny a půl, kte­rou vám sní­mek zabe­re, roz­po­znat jas­nou inspi­ra­ci v kla­si­kách jako Vetřelci nebo Horizont udá­los­ti. Naštěstí sní­mek navíc nezklouzá­vá k tak oblud­ným roz­mě­rům, jaké před­ved­ly napří­klad Duchové Marsu, což je taky poměr­ně zásad­ní pozi­ti­vum.     

Zkrátka a jed­no­du­še, Poslední dny na Marsu urči­tě nesed­nou kaž­dé­mu. Jedná se o atmos­fe­ric­ký horor z povrchu rudé pla­ne­ty, kte­rý má vcel­ku solid­ní obsa­ze­ní, hod­ně prů­měr­ný scé­nář, ale zase vel­mi schop­né­ho reži­sé­ra za kor­mi­d­lem. Ve výsled­ku to tak není žád­ný zásad­ní fil­mař­ský počin, nicmé­ně pokud je vám podob­ná téma­ti­ka ale­spoň tro­chu blíz­ká, nebo se jen rádi bojí­te a máte rádi vesmír­nou téma­ti­ku, moh­li bys­te Posledním dnům na Marsu dát šan­ci. Svůj poten­ci­ál sice sní­mek nena­pl­nil ani zda­le­ka, nicmé­ně lehce nad­prů­měr­né sci fi je pořád lep­ší než ta hro­ma­da prů­měr­ných a pod­prů­měr­ných hloupostí, kte­rých se kaž­do­roč­ně najde hned něko­lik.