Aguirre, hněv boží (Aguirre, der zorn gottes)

Bude lep­ší když tuto recen­zi rozfá­zu­ji na jed­not­li­vé čás­ti fil­mu.

Úvod: Slyšíme mlu­ve­ný komen­tář jak si vlast­ně Španělé vymys­le­li báj­nou zemi Eldorádo. A také se dozví­dá­me, že násle­du­jí­cí pří­běh je údaj­ně vyprá­vě­ný pod­le dení­ku mni­cha Gaspara de Carvajala. Potom sle­du­je­me něko­lik minut jen za dopro­vo­du hyp­no­tic­ké hud­by jak výpra­va slé­zá z vrchol­ků hor dolů do pra­le­sa. Potud je to skvě­lé. 1/3 fil­mu: Blíže pozná­vá­me hlav­ní­ho hrdi­nu, kte­rým je conquis­ta­dor Lope de Aguirre (skvě­lý Klaus Kinski), kte­rý se vydá­vá na ces­tu do zla­té­ho měs­ta. První plán zní po vodě a i přes jis­té výhra­dy je nako­nec usku­teč­něn a je vlast­ně jedi­ný mož­ný. Následuje nebez­peč­ný sjezd divo­ké čás­ti Amazonky se kte­rým však při­chá­zí prv­ní pro­blém. Jedna ze sku­pin na voru se chyt­ne do víru a ostat­ní už jim nedo­ká­žou pomo­ci. Ráno dal­ší­ho dne při­ne­se hned dva dal­ší pro­blémy, naši sku­pi­nu uvěz­ně­nou na voru někdo zavraž­dil a navíc tu noc voda v řece stoup­la o pár met­rů a vory zmi­ze­ly. V nasta­lé situ­a­ci se roz­hod­ne tak, že se posta­ví už jen jeden vor a na něm poplu­je sku­pin­ka vybra­ných jedin­ců plus Aquirre. V těch­to mís­tech je hod­ně vysvět­lo­vá­ní a atmo­sfé­ra už není tak půso­bí­vá jako na začát­ku. Přiznávám, pár­krát jsem lehce usí­nal.

2/3 fil­mu: Výprava se dostá­vá do klid­ných vod Amazonky, dochá­zí na setká­ní s milý­mi a neškod­ný­mi domo­rod­ci, ale vzta­hy mezi sku­pi­nou se začí­na­jí vyhro­co­vat. Aguirre totiž brá­ní ostat­ním ode­jít pod pohrůž­kou, že je zabi­je. Prohlásí se za „hněv boží„ a divá­ko­vi je jas­né, že začí­ná při­chá­zet o zdra­vý rozum. Do toho vše­ho na ně ješ­tě úto­čí domo­rod­ci z džun­gle, kte­ré za celý film neu­vi­dí­me a zabí­je­jí jed­no­ho po dru­hém (otrá­ve­ný­mi šípy.) Tato část fil­mu (plav­ba po tichém toku Amazonky) se ode­hrá­vá také téměř v napros­tém tichu a s mini­mem dia­lo­gů. A je ješ­tě méně zají­ma­věj­ší než 1/3.

3/3 fil­mu: Jinými slo­vy závěr. Ten je věno­ván hlav­ně už napros­to šíle­né­mu Aguirrovi. Posádka trpí horeč­kou a hla­dem a není už téměř schop­na se udr­žet na nohou. V závě­ru zůstá­vá Aguirre posed­lý svým snem prak­tic­ky osa­mo­cen, ale stá­le to chce doká­zat.

Celkové resumé: Na rok 1972 se urči­tě jed­ná o film, kte­rý je úžas­ně nato­čen. Hlavně výše zmí­ně­ný úvod nebo tře­ba plav­ba po Amazonce (na kte­ré jde vidět, že se jed­ná o sku­teč­nost.) Celý film se natá­čel v Peru a prý s mini­mál­ním roz­poč­tem. Je také zná­mo, že se vyčer­pa­ný štáb ohro­žo­val pis­to­le­mi a také reži­sér Werner Herzog brá­nil Kinskému ode­jít s tím, že ho zastře­lí. Možná pro­to pří­běh mís­ty vyzní­vá tak.. jak to říct, mani­a­kál­ně a je pro­dchnut všu­dy pří­tom­ným poci­tem šíle­nos­ti. Na mě to však celé půso­bi­lo HODNĚ div­ně. Proto jen 60%, není to špat­ný film, ale není ani skvě­lý (ačko­li v úvo­du jsem měl pocit, že by mohl být.) Komu je tohle dílo urče­no to ten­to­krát oprav­du nevím. Tipoval bych mož­ná jen inte­lek­tu­á­ly tou­ží­cí po hod­ně „netra­dič­ním„ fil­mu.