The Titan

Netflix v posled­ní době plní roli sběr­né­ho mís­ta pro fil­my, kte­ré se nepo­da­ři­lo pro­dat do šir­ší dis­tri­buce. Tyhle exklu­zi­vi­ty ovšem zatím pří­liš klad­né reak­ce nevy­vo­la­ly a tře­ba tako­vý The Cloverfield Paradox pat­ří mezi nej­vět­ší zkla­má­ní roku 2018. V nabíd­ce Netflixu se od 30. břez­na obje­vil také ambi­ci­oz­ní sní­mek The Titan kte­rý po čachrech s dis­tri­buč­ní­mi prá­vy v prů­bě­hu úno­ra kou­pil Netflix do mezi­ná­rod­ní dis­tri­buce a nyní jej před­pla­ti­te­lům své služ­by nabí­zí ke zhléd­nu­tí. Stojí ovšem za váš čas nebo se jed­ná o dal­ší brak, pro kte­rý Netflix byla záchra­na před pro­pad­liš­těm dějin?

V roce 2048 se Země poma­lu ale jis­tě stá­vá neo­by­va­tel­nou, budouc­nost lid­ské rasy na jejím je tedy nere­ál­nou. Mezi jed­ním z mož­ných řeše­ní, jak vyhy­nu­tí člo­vě­ka zabrá­nit, je taj­ný vlád­ní pro­gram Titan, kte­rý má za cíl upra­vit lid­ské DNA tak, aby byl člo­věk schop­ný pře­žít na povrchu Titanu, jed­no­ho z měsí­ců Saturnu. Díky nehos­tin­ným pod­mín­kám této pla­ne­ty ovšem tyto zása­hy do lid­ské­ho gene­tic­ké­ho kódu nejsou nejmen­ší. Především se ovšem nedá před­po­ví­dat, jak tenhle expe­ri­ment ovliv­ní pokus­né sub­jek­ty. Jedním z nich je i býva­lý vojen­ský pilot Rick Janssen (Sam Worthington)... 

Je to doce­la smut­né, že se z Netflixu stá­vá tako­vá tro­chu odnož béč­ko­vých a céč­ko­vých pro­duk­cí jako z video­půj­čo­ven. Před lety, když tato plat­for­ma s vlast­ní­mi fil­my začí­na­la, měla ambi­ce i na fil­my hod­né něja­kých oce­ně­ní. A i když vzni­ka­jí pro tuto dis­tri­buci občas stá­le rela­tiv­ně kva­lit­ní fil­my, z vět­ši­no­vé­ho hle­dis­ka se ori­gi­nál­ní fil­mo­vá tvor­ba Netflixu a exklu­ziv­ní dis­tri­buč­ní doho­dy dají popsat slo­vy „meh“. A novin­ka The Titan tenhle stav jen potvr­zu­je jako dal­ší film kou­pe­ný pro mezi­ná­rod­ní dis­tri­buci, kte­rý by se za nor­mál­ních pod­mí­nek asi do kin ani nedo­stal.   

A při­tom neza­čí­ná obzvláš­tě špat­ně. První dej­me tomu polo­vi­na fil­mu nasta­vu­je doce­la zaji­ma­vý svět, ve kte­rém se hlav­ní hrdi­na s tvá­ří Sama Worthingtona pokou­ší zachrá­nit lid­skou rasu účas­tí v ris­kant­ním pro­jek­tu na vynu­ce­nou evo­lu­ci lid­ské­ho poko­le­ní. Nijak obzvláš­tě objev­ná myš­len­ka, nicmé­ně se sluš­ným zpra­co­vá­ním dává nadě­ji na doce­la zají­ma­vé sci-fi béč­ko (a to i s při­hléd­nu­tím k fak­tu, že prá­vě hlav­ní před­sta­vi­tel má asi tolik cha­risma­tu jako kar­to­no­vá rulič­ka na toa­let­ní papír). Tahle nadě­je se ovšem roz­ply­ne v momen­tě, kdy film začí­ná jít do hloub­ky lid­ské pro­mě­ny v nový živo­čiš­ný druh a pouš­tí se do samot­né­ho jádra pro­ble­ma­ti­ky, čímž z vel­ké čás­ti ztrá­cí vylo­že­ně dech. 

The Titan půso­bí zhru­ba od půl­ky jako film, kte­rý vlast­ně ztra­til před­sta­vu toho, čím vlast­ně chce být. Lennart Ruff sází na kom­bi­na­ci mno­ha prv­ků, kte­ré úpl­ně nefun­gu­jí dohro­ma­dy, sdě­le­ní fil­mu se ztrá­cí v nedo­hled­nu a vše co zůstá­vá je tako­vý nani­co­va­tý pokus o něja­ké morál­ní důsled­ky hra­ní s DNA, kte­ré tvůr­ci kom­bi­nu­jí s rádo­by až horo­ro­vý­mi prv­ky. Výsledek ovšem půso­bí pří­liš laci­ně, nedo­ta­že­ně a vyuměl­ko­va­ně. Když se pak film dobe­re do samot­né­ho závě­ru, pře­mýš­lí­te, co to vlast­ně mělo být tohle. Pomyslnou třeš­nič­kou na dor­tu je finál­ní pohyb Znovu naro­ze­né­ho Ricka, kte­rý dal vzpo­me­nout na finál­ní momen­ty Matrixu. Tedy až po tom, co jsem se pře­stal smát napros­té debi­li­tě toho, co mělo být závě­reč­ný moment toho­to sci-fi.  

Bohužel film nemá moc co nabíd­nout ani po strán­ce zpra­co­vá­ní. Po všech ohle­dech rela­tiv­ně prů­měr­ná podí­va­ná, kte­rou zachra­ňu­je mís­ty výpra­va. mís­ty kame­ra. Je to ale oprav­du hle­dá­ní čeho­ko­liv pozi­tiv­ní­ho, pro­to­že toho film zase tolik nepři­ne­se. V pod­sta­tě se k vám dosta­ne prů­měr­né laci­né sci-fi béč­ko, kte­ré se po zhru­ba půli mění na fan­tasma­go­ric­ký mix kte­rý úpl­ně nefun­gu­je ani v rám­ci pře­dem nasta­ve­ných man­ti­ne­lů. Slabé digi­tál­ní tri­ky tomu pak roz­hod­ně nepo­má­ha­jí.

The Titan je zkrát­ka prů­švih, kte­rý pří­liš neba­ví i přes doce­la zají­ma­vý námět. Nijaké obsa­ze­ní, sla­bý scé­nář a tra­gic­ká dru­há půl­ka nedá­va­jí pří­liš důvo­dů k tomu, proč fil­mu vůbec dávat něja­kou šan­ci. Nudný, nepří­liš dob­ře nato­če­ný film pro­mr­há­va­jí­cí jak svůj poten­ci­ál tak čas divá­ka. Jediným pozi­ti­vem fil­mu je sluš­ná Taylor Schilling, to ovšem na hodi­nu a půl váž­ně nesta­čí. Tuhle tu radost si s ledo­vým kli­dem může­te nechat ujít.