Velvet Buzzsaw

Režisér a scé­náris­ta Dan Gilroy se po dva roky ste­rém soud­ním dra­ma­tu Roman J. Israel, Esq. vydá­vá zpět do vod, kte­ré pro­zkou­má­val svo­jí oce­ňo­va­nou režij­ní prvo­ti­nou Slídil. V novin­ce Netflixu s názvem Velvet Buzzsaw se vydá­vá do svě­ta umě­ní a zkou­má posed­lost, s jakou jsou schop­ni k tvor­bě uměl­ce při­stu­po­vat lidé, kte­ří dodá­va­jí umě­lec­kým dílům jejich vlast­ní život.

Morf Vandewalt (Jake Gyllenhaal) pat­ří mezi eli­tu umě­lec­ké kri­ti­ky a na jeho názor neda­jí jen znal­ci umě­ní ale také kurá­to­ři gale­rií a muzeí. Jeho recen­ze dove­de udě­lat z nezná­mé­ho uměl­ce svě­to­vou umě­lec­kou super­star ale záro­veň taky poto­pit jinak úspěš­né­ho tvůr­ce. Když se mu do rukou dosta­ne dílo neob­je­ve­né­ho a nedáv­no zesnu­lé­ho auto­ra Vetrila Dease, pro­ro­ku­je mu neví­da­ný úspěch a sám se o to hod­lá posta­rat. Sám se totiž, stej­ně jako vět­ši­na umě­lec­ké veřej­nos­ti, stá­vá posed­lý fas­ci­nu­jí­cí tem­no­tou děl toho­to nezná­mem obklo­pe­né­ho tvůr­ce... 

Jedna věc Netflixu nelze upřít a tou je fakt, že zkou­ší i oprav­du podiv­ná téma­ta. Tato novin­ka se totiž pouš­tí do dlou­hou dobu pořád­ně nepro­bá­da­ných oblas­tí záku­li­sí tvor­by a pro­de­je umě­ní, na zákla­dě čehož se Dan Gilroy sna­ží odvy­prá­vět pří­běh hamiž­nos­ti, niči­vé posed­los­ti a vypo­čí­ta­vos­ti. Pokud vám do ruky při­šla počí­ta­čo­vá hra Layers of Fear, máte poměr­ně dobrou před­sta­vu, jakým smě­rem se tahle podí­va­ná bude ubí­rat. Na roz­díl od pev­ně ucho­pe­né­ho Slídila je ovšem už od začát­ku jas­né, že si Gilroy ten­to­krát ukou­sl asi pře­ci jen tro­chu vět­ší kou­sek, než měl.   

  

Ona samot­ná pre­mi­sa fil­mu je ve výsled­ku vlast­ně doce­la fajn a ty momen­ty, kdy divák sle­du­je posta­vy ovliv­ně­né díly zapo­me­nu­té­ho auto­ra jsou mís­ty pří­jem­ně tem­né a dáva­jí plně vynik­nout neo­kou­ka­né tri­ko­vé strán­ce a prá­ci s kame­rou. Problém ovšem je, že když se film pře­su­ne zpět do rela­tiv­ně civil­ní­ho svě­ta záku­lis­ních machi­na­cí, stá­vá se z Velvet Buzzsaw tak tro­chu nesla­ný a nemast­ný kou­sek, u kte­ré­ho čeká­te, až se něco zají­ma­vé­ho opět začne dít. Ta sna­ha obe­jmout celou kri­tic­kou obec a uká­zat posed­lost tvor­bou je sice patr­ná, její rea­li­za­ce je ale tro­chu nešťast­ná a mimo ty děsi­vé vize vlast­ně v pod­sta­tě dopa­dá na neú­rod­nou půdu. 

Tam kde ve své režij­ní prvo­ti­ně zvlá­dal Gilroy balan­co­vat na hra­ně nor­mál­ní­ho živo­ta a posed­los­ti a poma­lu ale jis­tě uta­ho­vat šrou­by a a čím dál více krou­tit divá­ko­vi ner­vy, tady půso­bí tako­vé momen­ty spí­še jako vytr­že­ní z letar­gie. V pod­sta­tě jen čeká­te, kdy dojde na dal­ší osob­nost a děj se zase posu­ne díky tomu o tro­chu dál neboť se sáz­ky ve fil­mu pod­stat­ně zved­nou. Kdyby se to všech­no reži­sér a scé­náris­ta nesna­žil zaba­lit do pseu­do objek­tiv­ní­ho a vše­ob­jí­ma­vé­ho náhle­du na svět umě­ní a umě­lec­ké kri­ti­ky, moh­lo to dopad­nout pod­stat­ně lépe. Takhle totiž ty men­ší osob­ní dra­ma­ta, záku­lis­ní čachry a pod­vo­dy půso­bí jen jako malé epi­zod­ky vypl­ňu­jí­cí čas než se zase tro­chu pood­ha­lí pře­hoz nad dílem  psy­chic­ky naru­še­né­ho malí­ře, než jako plno­hod­not­né sou­čás­ti děje.    

A to je pros­tě zatra­ce­ná ško­da. Film totiž nabí­zí hned něko­lik zají­ma­vých nápa­dů, kte­ré být samy o sobě v lep­ším kous­ku, by si zaslou­ži­ly pochva­lu, tady to je ovšem tak mož­ná to jedi­né, o čem se dá mlu­vit tak tro­chu v pozi­tiv­ním svět­le. Velvet Buzzsaw je totiž film, kte­rý se sna­ží být vším a být tak vše­ob­jem­ný, že to z něj bude rázem dělat chyt­rý a umě­lec­ky hod­not­ný film. Takhle to ale bohu­žel nefun­gu­je. Dan Gilroy ve svo­jí novin­ce nato­čil film, kte­rý by rád byl mno­ho věc­mi, ve výsled­ku je ale jen pro­s­to­du­chým a nedo­ta­že­ným mixem vše­ho mož­né­ho, kte­rý se sna­ží uhnat divá­ky na zají­ma­vý a mra­zi­vý námět a umě­lec­kou pózu.   

Velvet Buzzsaw je tak tro­chu umě­lec­kou pózou, kte­rá se sna­ží ze zají­ma­vé­ho námě­tu vytřís­kat vše­ob­jem­ný a pře­de­vším „chyt­rý“ film. Na to ale kro­mě cel­kem sluš­ných herec­kých před­sta­vi­te­lů (vyjma doce­la otrav­né Zawe Ashton) nemá ani dia­lo­gy, ani atmo­sfé­ru ani pro­pra­co­va­ný a ply­nu­le vygra­do­va­ný pří­běh. Ano, ty děsi­vé momen­ty posed­los­ti dílem zapo­me­nu­té­ho uměl­ce jsou vlast­ně doce­la obra­zo­vě fajn, to ale na dvě hodi­ny je váž­ně málo.