Vladimír Kafka svou knihu Život naživo doprovodil i ilustracemi, které jsou krásné svou jednoduchostí. Jednoduchý, nicméně o to hlubší je text. Více než třista stran knihy, jež připomíná moudrost našich předků a selský rozum vzbuzuje otázky. Je to jeden z autorů, od něhož stojí za to si něco přečíst, nechat si knihu u postele a čas od času ji náhodně otevřít. Pohladí, potěší, poradí...
Jste autorem vícero knih, pane Kafko, řekněte mi, jak došlo k tomu, že jste začal psát tak hlubokou a nesmírně duchovní, leč selským rozumem prostoupenou knihu Život naživo?
Moje žena mě přiměla, abych popsal zážitky prožité s lidmi, kteří překonali doslova vlastní smrt tím, že zvládli rakovinu.Duchovní na tom bylo to , že jsem Irenu vyslechl, sedl na zadek a uskutečnil jsem to.
Jak dlouho trvalo tuto publikaci napsat?
Začal jsem psát v polovině září 2014 a po devíti měsících v květnu roku 2015 byla z větší části napsaná. Potom jsem ji jen dolaďoval a kreslil ilustrace.
Je něco, co byste na ní chtěl nyní změnit? Přidat kapitolu například. Pokud ano, o čem by byla?
Nechci nic měnit. Spíše se snažím být inspirován pro něco nového. Chtěl jsem, aby jí symbolicky napsal život a tak jsem ji nazval Život naživo. Ten však pokračuje dál i bez knihy. Moje žena Irena v tomto duchu velmi výstižně napsala doslov.
Jsem si naprosto jista, že na knihu už máte i nějaké čtenářské ohlasy. Pochlubte se, jak knihu přijímají vaši čtenáři?
Čtenářský ohlas je k mé velké radosti skutečně velký. Ozývají se především lidé postižení rakovinou, tudíž nemocí, o které jsem v knize psal především. Psal jsem o ní s láskou, úctou a také s díkem a s velkou pozorností. Mnoho lidí by se rádi s touto nemocí vypořádali a tak mě žádají o pomoc, konzultace a o služby s tím spojené. Snažím se vyhovět, ale žádosti vysoce přesahují moje časové možnosti a tak mám do léta naprosto zaplněné termíny. Na nic jiného mi tak v současnosti nezbývá čas. Každý den se věnuji lidem od rána do večera, včetně sobot a nedělí a tak nemám prostor malovat ani psát, natož se věnovat moji ženě a dětem, nebo-li životu. Druhým radím, jak pracovat s časem, ale sám …
Dal jsem si časový rámec do konce června, kdy chci mohutně ubrat pracovní tempo a odcestovat s Irenou a dětmi ke Středozemnímu moři prožívat odpočinek. Možná tam budu malovat, kreslit a psát. Na podzim se znovu pustím do práce v ateliéru. Do té doby mám sjednané na základě knihy různé besedy, přednášky a rozhovory po celé české krajině, kdy poznávám nové lidi, přátele, a příležitosti. Mám z toho všeho radost a také se snažím důvěru, kterou mi lidé projevují, samozřejmě nezklamat. Někdy toho mám „plné kecky“, ale teď, když je jaro, tak se rychleji obnovuji a dobíjím.
Sám jste prošel těžkou životní situací, velkou osobní ztrátou a i přesto, nebo právě proto, umíte z této zkušenosti těžit především pokoru před životem. Co Vás neustále vrací k tomuto životnímu postoji? On to totiž málokdo takhle vydrží, většinou, když se lidé oklepou hrobníkovi z lopaty, tak se sklouzávají ke stejnému sobectví, jaké u nich panovalo předtím…
Sobcem jsem zůstal pořád, ale rozhodně ne lakomcem. To, co jsem prožil, mě určitě někam posunulo, ale spíše mě dohnalo to, co jsem chtěl vždycky dělat, ale nějak líně jsem to odkládal. Naučil jsem se brát a dávám si velký pozor, abych také dával. Nechci, aby to vyznělo jako prázdná fráze, ale snažím se touto rovnováhou udržovat se nad hladinou. Zaručuje mi to mít optimismus a zdravou pokoru. To znamená, že mám přiměřenou hrdost na to, co jsem dokázal a těším se na to, co mě čeká. Vážím si toho, v jakém stavu se momentálně nacházím, a i když jsem leckdy unavený, jsem rád, že vím za koho kopu a držím směr. Nerad bych se vracel. Ne proto, že jsem něco dělal špatně, ale spíše proto, že jsem tak dlouho čekal na to, co je teď.
Začíná jaro… co byste v tenhle čistý a rozpukající se čas poradil všem, kdož se na své životní cestě tak nějak ztratili? A jsou nešťastní, nemocní a nevidí ve svém životě perspektivu?
Přeji těmto lidem, aby v sobě probudili tu nejvyšší sílu lásky a opustili to, co s touto láskou má pramálo společného. Pokud tento stav začneme používat, probudí se v nás automaticky odvaha uskutečnit to, o čem se nám v současnosti ani nesní. Říkám tomu spustit úmysl, držet směr a potom stačí jen vydržet v onom stavu.
Závěrečná otázka nemůže být jiná… Doufám, pevně doufám, že pro nás píšete nějakou další krásnou knihu, jež bude hladit na duši a výrazně promlouvat do svědomí a budit přirozenou touhu ŽÍT!?
Zatím veškerý čas věnuji nemocným lidem. V nejbližších měsících chci po delší absenci něco namalovat, protože bych rád uspořádal výstavu obrazů a vymyslel k tomu katalog. Delší dobu jsem byl výtvarnému kumštu nevěrný a tak se těším na jiný druh projevu. V nakladatelství mi naznačují zájem o další knihu a tak si chtě nechtě budu muset vytvořit pracovní plán. Snad mi to prospěje. Zhruba vím, co chci psát, ale nemám to zatím ujasněné. Chce to „nažít“ čas. Každý den slyším mezi lidmi názory o různých pravdách, víře a o potřebách či zárukách a jistotách. Je jich tolik, že se v tom nikdo nevyzná včetně mě. Díky tomu možná další knihu nazvu Opravda. V mé tvorbě, ať je výtvarná nebo literární, dochází k mnoha nápadům a vzápětí k silné redukci. Jednoduchost je vždy nejtěžší.
Děkuji za rozhovor
Renata Petříčková
