Sillent Hill

Poslední dobou se stá­le čas­tě­ji setká­vá­me s úka­zem, kte­rý v někte­rých z nás zpo­čát­ku vyvo­lá­val spí­še úsměv než pokus o „solid­ní“ fil­ma­ři­nu a kte­rý stá­le více pou­ka­zo­val na nedo­sta­tek nápa­dů holly­wo­od­ských scé­náris­tů – pře­dě­lá­vá­ní fil­mů z Evropy a Japonska ( „Návštěvníci“ , „Taxi“ , „Temné vody“….) a uve­de­ním her­ních hitů do fil­mo­vé­ho svě­ta ( „Doom“ ).A ačko­liv je kva­li­ta těch­to sním­ků čas­to oprav­du straš­ná ( viz. zmí­ně­ní „Návštěvníci“ ), občas se pře­ce jen nato­čí sní­mek, kte­rý nemu­sí krá­čet v dob­ře vyšla­pa­ných ces­tič­kách a doká­že obstoj­ně fun­go­vat sám o sobě. Sillent Hill si jako svůj dru­hý ame­ric­ký sní­mek vzal na svá bed­ra fran­couz­ský reži­sér Bruno Gans, z jehož tvor­by jsme v našich kinech moh­li vidět pou­ze „Bratrstvo vlků – hon na bes­tii“ a scé­náris­ta Roger Avary ( „Pulp Fiction – his­tor­ky z pod­svě­tí“ ), kte­ří základ­ní dějo­vou lin­ku fil­mu posta­vi­li na pří­bě­hu mat­ky Rose ( Radha Mitchell / „Telefonní bud­ka“ ), kte­rá se nemů­že smí­řit s nevy­lé­či­tel­nou nemo­cí své dcer­ky Sharon ( Jodelle Ferland / „Tideland“ ), navíc trpí­cí­mi psy­chic­ký­mi pro­blémy – neu­stá­le mlu­ví o tajem­ném mís­tě jmé­nem Silent Hill a dokon­ce se v noci sna­ží utéct z domu ve sna­ze se tam dostat.

Po sérii neú­spě­chů v její léč­bě se s ní pro­to vypra­ví za „zázrač­ným“ léči­te­lem, ale uvíz­nou v podiv­ném měs­teč­ku, kte­ré se zdá být sou­čás­tí jakési alter­na­tiv­ní rea­li­ty, o dost děsi­věj­ší než je ta naše. Jeho zbý­va­jí­cí hrst­ka lid­ských oby­va­tel pro­hrá­vá svůj zápas se svě­tem tem­no­ty a oživlé tmy, jež pro­mě­ňu­je všech­no, čeho se dotkne. Malá Sharon se navíc v měs­teč­ku za zvlášt­ních okol­nos­tí ztra­tí a Rose musí čelit nej­hor­ším hrůzám své­ho živo­ta, aby se s ní zno­vu setka­la………….
Jako mno­ho podob­ných fil­mů pochá­ze­jí­cích ze Země zapa­da­jí­cí­ho slun­ce sto­jí i SH na pře­váž­ně žen­ských posta­vách ( muž­skou část dopl­ňu­je pou­ze Sean Bean - „Pán prs­te­nů“ -  v roli Rosiina man­že­la, podiv­ných tvo­rech a fan­task­ní atmo­sfé­ře plné mlhy. Fanoušky hry navíc potě­ší i někte­ré odka­zy na zná­mé tvá­ře ( jas­no­vid­ka Dahlia ) a pro­stře­dí.

Zodpovědně bych rád řekl, že jsem tak dob­rý film neče­kal a byl pro mě vel­kým pře­kva­pe­ním, pro­to­že zákla­dem scé­ná­ře byla pou­ze hra a niko­liv dra­ma ověn­če­né Pullitzerovou cenou, na dru­hou stra­nu musím ovšem zmí­nit zby­teč­nou pře­bu­je­lost někte­rých fil­mo­vých dia­lo­gů, samot­nou atmo­sfé­ru, jež se v někte­rých čás­tech fil­mu jako­by roz­plý­vá a půso­bí dost nepa­t­řič­ně ( zejmé­na závěr fil­mu ).  Podtrženo a sečte­no, fil­mu bych dal z dese­ti mož­ných hvěz­di­ček sedm, fanouš­ci hry ať si při­da­jí o jed­nu navíc.