Poslední dobou se stále častěji setkáváme s úkazem, který v některých z nás zpočátku vyvolával spíše úsměv než pokus o „solidní“ filmařinu a který stále více poukazoval na nedostatek nápadů hollywoodských scénáristů – předělávání filmů z Evropy a Japonska ( „Návštěvníci“ , „Taxi“ , „Temné vody“….) a uvedením herních hitů do filmového světa ( „Doom“ ).A ačkoliv je kvalita těchto snímků často opravdu strašná ( viz. zmínění „Návštěvníci“ ), občas se přece jen natočí snímek, který nemusí kráčet v dobře vyšlapaných cestičkách a dokáže obstojně fungovat sám o sobě. Sillent Hill si jako svůj druhý americký snímek vzal na svá bedra francouzský režisér Bruno Gans, z jehož tvorby jsme v našich kinech mohli vidět pouze „Bratrstvo vlků – hon na bestii“ a scénárista Roger Avary ( „Pulp Fiction – historky z podsvětí“ ), kteří základní dějovou linku filmu postavili na příběhu matky Rose ( Radha Mitchell / „Telefonní budka“ ), která se nemůže smířit s nevyléčitelnou nemocí své dcerky Sharon ( Jodelle Ferland / „Tideland“ ), navíc trpícími psychickými problémy – neustále mluví o tajemném místě jménem Silent Hill a dokonce se v noci snaží utéct z domu ve snaze se tam dostat.
Po sérii neúspěchů v její léčbě se s ní proto vypraví za „zázračným“ léčitelem, ale uvíznou v podivném městečku, které se zdá být součástí jakési alternativní reality, o dost děsivější než je ta naše. Jeho zbývající hrstka lidských obyvatel prohrává svůj zápas se světem temnoty a oživlé tmy, jež proměňuje všechno, čeho se dotkne. Malá Sharon se navíc v městečku za zvláštních okolností ztratí a Rose musí čelit nejhorším hrůzám svého života, aby se s ní znovu setkala………….
Jako mnoho podobných filmů pocházejících ze Země zapadajícího slunce stojí i SH na převážně ženských postavách ( mužskou část doplňuje pouze Sean Bean - „Pán prstenů“ - v roli Rosiina manžela, podivných tvorech a fantaskní atmosféře plné mlhy. Fanoušky hry navíc potěší i některé odkazy na známé tváře ( jasnovidka Dahlia ) a prostředí.
Zodpovědně bych rád řekl, že jsem tak dobrý film nečekal a byl pro mě velkým překvapením, protože základem scénáře byla pouze hra a nikoliv drama ověnčené Pullitzerovou cenou, na druhou stranu musím ovšem zmínit zbytečnou přebujelost některých filmových dialogů, samotnou atmosféru, jež se v některých částech filmu jakoby rozplývá a působí dost nepatřičně ( zejména závěr filmu ). Podtrženo a sečteno, filmu bych dal z deseti možných hvězdiček sedm, fanoušci hry ať si přidají o jednu navíc.
