Šedá zóna - Henry Cavill, Jake Gyllenhaal a Eiza González v novince Guye Ritchieho

Zdroj: Black Bear

Hodnocení článku

(zatím nehod­no­ce­no)

Loading...

Sid (Henry Cavill) a Bronco (Jake Gyllenhaal) jsou dvo­ji­cí elit­ních spe­ci­a­lis­tů na taj­né ope­ra­ce, kte­ří pra­cu­jí na hra­ně mezi záko­nem a zlo­či­nem. Jejich úko­lem je zajis­tit bez­peč­ný únik pro vyso­ce posta­ve­nou vyjed­na­vač­ku Rachel (Eiza González) během nebez­peč­né mezi­ná­rod­ní mise. Operace se však rych­le zkom­pli­ku­je a pro­mě­ní v ris­kant­ní hru plnou intrik, zra­dy a boje o pře­ži­tí, kde kaž­dé špat­né roz­hod­nu­tí může zna­me­nat kata­stro­fu...

Guy Ritchie pat­ří mezi nej­ak­tiv­něj­ší reži­sé­ry v Hollywoodu. Jen během této deká­dy již sti­hl uvést šest fil­mů, do její­ho kon­ce by pak mělo dojít mini­mál­ně na dal­ší čty­ři. Tím zatím posled­ním je sní­mek In the Grey/Šedá zóna. Film s Henrym Cavillem, Jakem Gyllenhaalem a Eizou González byl nato­čen již na pod­zim 2023, násled­ně ovšem došlo k mno­ha odkla­dům – ty byly spo­je­né pře­de­vším s tím, že se neu­stá­le měni­lo, kdo přes­ně má ten­to film uvést do kin. Studio Lionsgate mělo sní­mek původ­ně uvést již v led­nu 2025, v lis­to­pa­du 2024 ho ovšem stáh­lo z dis­tri­buč­ní­ho plá­nu, pro­to­že post­pro­dukč­ní prá­ce neby­ly dokon­če­ny včas. V lis­to­pa­du 2025 se Lionsgate roz­hod­lo vzdát ame­ric­kých dis­tri­buč­ních práv a spo­leč­nost Black Bear Pictures měla násled­ně na výběr – najít nové­ho dis­tri­bu­to­ra, nebo film uvést sama. Začátkem roku se nako­nec roz­hod­la pro dru­hou mož­nost a po odkla­dech koneč­ně při­chá­zí do kin. Právě odkla­dy vět­ši­nou nazna­ču­jí vel­ký prů­švih, v tom­to pří­pa­dě tomu ovšem roz­hod­ně tak není. Kdo však čeká návrat Guye Ritchieho na vrchol, měl by nej­spí­še kro­tit oče­ká­vá­ní.

Guy Ritchie si zís­kal srd­ce divá­ků snad­no. Jeho dyna­mic­ký pří­stup k režii, plný rych­lé­ho stři­hu, sty­lo­vé­ho pro­ve­de­ní a kre­a­tiv­ní prá­ce s kame­rou, je znám­kou ruko­pi­su, jenž už všich­ni tak nějak od nové­ho fil­mu Guye Ritchieho oče­ká­va­jí. Ať už se zrov­na vra­cí ke koře­nům a točí nové gan­gs­ter­ky, či se vydá­vá tro­chu jinou ces­tou, Ritchie kaž­do­pád­ně zůstá­vá věr­ný akč­ní­mu žán­ru. I v Šedé zóně jsou hlav­ní posta­vy anti­hr­di­no­vé. Právnička Rachel Wild v podá­ní Eizy González se kon­krét­ně spe­ci­a­li­zu­je na vymá­há­ní dlu­hů pro boha­té a moc­né kli­en­ty, včet­ně spo­leč­nos­ti pro sprá­vu aktiv Spencer Goldstein. Aby odha­li­la skry­tý maje­tek svých dluž­ní­ků a při­mě­la je k uhra­ze­ní závaz­ků, spo­lé­há na mimozá­kon­né schop­nos­ti Sida (Cavill) a Bronca (Gyllenhaal), svých důvě­ry­hod­ných taj­ných ope­ra­tiv­ců. Nový úkol Rachel spo­čí­vá v tom, aby mili­ar­dář Manny Salazar v podá­ní Carlose Bardema (bra­t­ra Javiera Bardema) uhra­dil svůj dluh ve výši 1 mili­ar­dy dola­rů. Rachel a její tým se tak pouš­tě­jí do prá­ce, kte­rá nebu­de vůbec snad­ná. A dost mož­ná vše nepů­jde úpl­ně pod­le plá­nu.

Film lze v pod­sta­tě roz­dě­lit na dvě sepa­rát­ní čás­ti. Ta prv­ní spo­čí­vá v plá­no­vá­ní akce, kte­ré evo­ku­je kla­sic­ký vypra­věč­ský pří­stup Guye Ritchieho. Rachel postup­ně vysvět­lu­je kom­plet­ní naplá­no­vá­ní mise, střih mezi­tím uka­zu­je pro­ve­de­ní jed­not­li­vých čás­tí plá­nů v pra­xi. Ritchieho scé­nář tak doká­že ilu­stro­vat, že je Rachel sku­teč­ně pro­fe­si­o­nál­kou, jež má vždy dva kro­ky náskok. Postavy v tom­to ohle­du nejsou pří­liš kom­pli­ko­va­né – Rachel je chlad­no­krev­ná expert­ka, Sid a Bronco jsou sehra­ná dvo­ji­ce, kte­rá do sebe čas­to přá­tel­sky rýpe, zby­tek týmu jsou spí­še ved­lej­ší až vylo­že­ně epi­zod­ní posta­vy. Mnohem zábav­něj­ší je nicmé­ně v souč­tu prv­ní polo­vi­na, ve kte­ré sice nedo­chá­zí k téměř žád­né akci, fun­gu­je ovšem jako zábav­ný popis prá­ce podob­ných ope­ra­tiv­ců. Tento pří­stup mož­ná zna­me­ná, že Šedá zóna tak tro­chu postrá­dá napě­tí, v souč­tu jde ale o mini­mál­ně zají­ma­vou vari­a­ci na fil­my o lou­pe­žích, kte­ré čas­to spo­lé­ha­jí na podob­ný prin­cip – popis pří­prav, jed­not­li­vých díl­ků plá­nu a kon­fron­ta­ci s rea­li­tou.

Ústřední posta­vy Šedé zóny upřed­nost­ňu­jí důvtip, inte­li­gen­ci a stra­te­gii před hru­bou silou. Neznamená to však, že by záplet­ka Ritchieho novin­ky byla jed­no­du­chá, přes­to je zají­ma­vé sle­do­vat tak tro­chu jiný pří­stup. Dost mož­ná by se navíc snad­no nabí­zel roman­tic­ký troj­ú­hel­ník, o to více potě­ší jeho absen­ce. Nedochází tu ani k žád­né riva­li­tě, Sid a Bronco jsou sehra­ná dvo­ji­ce, jež se sice navzá­jem občas popi­chu­je a někdy to mezi nimi zavá­ní až vzá­jem­nou při­taž­li­vos­tí, Ritchie ovšem stá­le točí film, jehož záplet­ka se musí vejít do zhru­ba hodi­ny a půl. I pro­to děj kva­pí kupře­du a hlu­chých míst je tu mini­mum. Je jen ško­da, že se vlast­ně nikdy neda­ří vybu­do­vat pocit, že o něco sku­teč­ně jde – a to ani v momen­tech, kdy to vypa­dá, že Rachel a spol. nema­jí vše úpl­ně pod kon­t­ro­lou. Ritchie do vel­ké míry točí naiv­ní akč­ní pohád­ku, ve kte­ré lze v rám­ci soud­ních taha­nic snad­no „utřít“ mili­ar­dá­ře, kte­ré­ho nespa­sí ani bru­tál­ně nevy­u­ži­tá ochran­ka v podo­bě Axela Oloffsona v podá­ní (bru­tál­ně nevy­u­ži­té­ho) Kristofera Hivjua. Pořád jde ale o sym­pa­tic­kou, odsý­pa­jí­cí akč­ní podí­va­nou, kte­rá ale­spoň nepů­so­bí tak, že by Guy Ritchie rezig­no­val.

Ritchie je stá­le poměr­ně hra­vý – občas doká­že pra­co­vat s pta­čí per­spek­ti­vou, střih je vel­mi kli­po­vi­tý a akce má pořád náboj. V kon­tex­tu jeho kari­é­ry jde však pře­ci jen o rutin­něj­ší zále­ži­tost. Točí tolik fil­mů, že jeho ruko­pis je sice stá­le roz­po­zna­tel­ný, ale těž­ko už doká­že divá­ka sku­teč­ně ohro­mit. Jeho tem­po je vra­žed­né a fil­my sku­teč­ně seká jako Baťa cvič­ky, úpa­dek mate­ri­á­lu to však pře­ci jen před­zna­me­ná­vá. Šedá zóna ostat­ně snad­no evo­ku­je jaký­si spin-off jeho Operace Fortune. Jenže akce je tu vel­mi málo a když už při­jde, vlast­ně nemá čím strh­nout. Působí to jako jed­na mise ve video­hře typu GTA nebo Battlefield, kde chy­bí sku­teč­né sáz­ky i rizi­ko. Nejzoufalejší je to pře­de­vším ve chví­li, kdy se film sna­ží hrát na emo­ce – na to ale chy­bí dosta­teč­ný základ v před­cho­zím dění. Šedá zóna jede cíle­vě­do­mě kupře­du, na budo­vá­ní čeho­ko­liv tu ale není pří­liš pro­sto­ru.

Po letech je stá­le snad­né mít pro fil­my Guye Ritchieho sla­bost, pře­de­vším díky jeho neza­mě­ni­tel­né­mu ruko­pi­su a ener­gic­ké­mu sty­lu vyprá­vě­ní. Je to reži­sér, kte­rý si své fil­my oči­vid­ně točí pře­de­vším pro radost, a i pro­to od něj těž­ko čekat výraz­něj­ší vybo­če­ní z kom­fort­ní zóny. Právě to se ale záro­veň pode­pi­su­je na tom, že jeho nověj­ší tvor­ba jen výji­meč­ně dosa­hu­je sku­teč­ně výji­meč­ných kva­lit. Šedá zóna není výjim­kou. Po pro­ble­ma­tic­kém vývo­ji a sérii odkla­dů nako­nec dora­zil do kin film, kte­rý sice nepů­so­bí jako prů­švih, ale záro­veň ani jako návrat Ritchieho na tvůr­čí vrchol. Jde o lehce nad­prů­měr­nou, mís­ty zábav­nou akč­ní jed­no­hub­ku, kte­rá nej­ví­ce fun­gu­je ve svých klid­něj­ších, plá­no­va­cích pasá­žích, zatím­co v akci zůstá­vá spí­še za oče­ká­vá­ním. Pro fanouš­ky Ritchieho sty­lu a nená­roč­ných akč­ních fil­mů však může jít o pří­jem­ně odsý­pa­jí­cí podí­va­nou. Jen je dob­ré k ní při­stu­po­vat bez pře­hna­ných oče­ká­vá­ní – vrchol kari­é­ry jed­no­ho z nej­vý­raz­něj­ších holly­wo­od­ských reži­sé­rů se od ní čekat nedá.

Šedá zóna nepřed­sta­vu­je ani výraz­ný prů­švih, ale ani návrat Guye Ritchieho na tvůr­čí vrchol. Jde o solid­ní, lehce nad­prů­měr­nou akč­ní podí­va­nou, kte­rá nej­lé­pe fun­gu­je ve svých klid­něj­ších, plá­no­va­cích pasá­žích, zatím­co v akci zůstá­vá spí­še za oče­ká­vá­ním. Film sází na rych­lé tem­po, typic­ký Ritchieho ruko­pis a sym­pa­tic­ké herec­ké obsa­ze­ní, ale postrá­dá výraz­něj­ší napě­tí i momen­ty, kte­ré by ho doká­za­ly posu­nout výš. V prů­bě­hu sto­pá­že je znát, že Ritchie stá­le umí pra­co­vat s ener­gií vyprá­vě­ní, rytmem stři­hu i dyna­mi­kou mezi posta­va­mi, jen­že ten­to­krát se mu neda­ří tyto sil­né strán­ky pro­mě­nit v něco sku­teč­ně zapa­ma­to­va­tel­né­ho. Výsledkem je film, kte­rý odsý­pá, baví v jed­not­li­vých momen­tech, ale jako celek rych­le vyprchá z hla­vy. Chybí mu výraz­něj­ší tah na bran­ku i pocit, že by v sáz­ce bylo něco zásad­ní­ho. Pro fanouš­ky reži­sé­ro­va sty­lu a nená­roč­ných akč­ních fil­mů tak může jít o pří­jem­nou jed­no­hub­ku na jed­no zhléd­nu­tí, kte­rá neu­ra­zí a doká­že mís­ty i potě­šit. Pokud ale někdo oče­ká­vá návrat k jeho nej­lep­ším titu­lům, bude prav­dě­po­dob­ně zkla­mán. Šedá zóna je zkrát­ka fajn, ale záro­veň při­po­mí­ná, že s brit­ským fil­mař­ským talen­tem už to v minu­los­ti býva­lo o pozná­ní výš – a že jeho sou­čas­ná tvor­ba už spí­še udr­žu­je stan­dard. Těžko říci, zda do budouc­na ješ­tě exis­tu­je šan­ce na něja­ký pro­gres...

Verdikt: 60 %