Stanislaw Lem - Návrat z hvězd

Spousta sci-fi knih pojed­ná­vá o tom, kterak se sku­pi­na odváž­ných pout­ní­ků kos­mem vydá k něja­ké vzdá­le­né gala­xii, něco tam zaži­je, něco ji tře­ba zabi­je, něco tam obje­ví, atd. (vari­a­ce mohou být růz­né). Jen málo knih ale je o tom, co se sta­ne, když se někte­ří kos­mo­nau­té vrá­tí domů na matič­ku Zemi.

Asi kaž­dé­mu čte­ná­ři sci-fi knih bude něco říkat pojem „dile­ta­ce času“. Zjednodušeně řeče­no - čas je rela­tiv­ní, 10 let tady na Zemi se může kos­mo­nau­tu na jeho cestách jevit jen jako tře­ba pou­hý týden. Právě díky této dile­ta­ci se nám tak v Lemově kni­ze na Zemi vra­cí kos­mo­naut Hal Breg, kte­rý zestárl jen o 10 let, nicmé­ně na Zemi uply­nu­lo let asi 120. Za 120 let se doká­že svět pěk­ně změ­nit. Jistě, byly doby, kdy něja­ké to sto­le­tí navíc nešlo moc poznat, ale náš sou­čas­ný svět se od toho z roku 1897 liší doce­la znač­ně. Existuje navíc důvod­né pode­zře­ní, že tem­po změn se může s při­bý­va­jí­cím časem jen zrych­lo­vat....

Hal Breg se tedy vra­cí do svě­ta, kte­ré­mu vůbec nero­zu­mí a z prv­ních strá­nek kni­hy je to sku­teč­ně znát. Bohužel ten­to dojem se tro­chu pře­sou­vá i na čte­ná­ře, prv­ních asi 50 stran je dost zma­te­ných a nepře­hled­ných. Ano, je to patr­ně auto­rův záměr - vysta­vět čte­ná­ře podob­né­mu cha­o­su, jaký dopa­dá i na kos­mo­nau­ta Hala, nicmé­ně záro­veň si doká­žu doce­la dob­ře před­sta­vit situ­a­ci, kdy leckte­ré­ho poten­ci­ál­ní­ho čte­ná­ře tako­vý úvod kni­hy doká­že odra­dit od dal­ší­ho čte­ní. To by ale samo­zřej­mě byla chy­ba, pro­to­že v rám­ci žán­ru tato Lemova kni­ha pat­ří mezi abso­lut­ní špič­ku (tedy pod­le mého názo­ru).

Docela uni­kát­ní už je tře­ba to, že kni­ha vyšla v roce 1962 v tzv. „východ­ním blo­ku“ a budouc­nost, do kte­ré se Hal Breg dosta­ne, nelí­čí zce­la v růžo­vých bar­vách. Ano, v roce 1962, kdy i u nás hor­ko těž­ko vůbec pat­řič­né úřa­dy skous­ly to, že sci-fi také může pat­řit mezi „hodo­t­né žán­ry“ (a ono je to i moc hez­ky vidět na všech těch růz­ných doslo­vech svě­to­vých sci-fi knih, kte­ré tu v té době vyšly, to je obha­jo­ba žán­ru jako tako­vé­ho v celé své krá­se). Není to tedy vylo­že­ně něja­ká „dysto­pie“, ta budouc­nost je pořád rela­tiv­ně fajn, ale...., už to zpo­chyb­ně­ní abso­lut­ně opti­mis­tic­ké­ho vývo­je sto­jí za pozor­nost. Lidé v této kni­ze totiž dospě­li ve své sna­ze o pohod­lí a vlast­ní bez­pe­čí do tako­vé fáze, kdy de fac­to pohřbi­li vlast­ní lid­ství. Halu Bregovi se tak odci­zu­jí ješ­tě více a není pu, že sám sobě si někdy při­pa­dá jako nean­dr­tá­lec ve 20. sto­le­tí.

Lem nepat­ří mezi ten typ auto­rů, kte­ří své čte­ná­ře dosta­nou na dlou­hou nud­li neče­ka­ných zvra­tů, do níž se kni­ho­mo­lo­vé zakous­nou jako bul­do­ček do své kos­ti. Kdepak, Lem je pře­mýš­li­vý, chví­le­mi sko­ro filo­so­fu­jí­cí. Jeho kni­hy postrá­de­jí ten akč­ní „drajv“, ale o to více doká­žou vynik­nout někte­ré jeho úva­hy. Kniha navíc obsa­hu­je zají­ma­vý a pod­le mě i dost uvě­ři­tel­ný nástin živo­ta budou­cí spo­leč­nos­ti. Dost mě zau­jal také jeden z vyná­le­zů v kni­ze - opton, což je prak­ticyk něco jako naše dneš­ní čteč­ka na kni­hy. Pozoruhodné, jak Lem v tom­to doká­zal před­ví­dat i naši budouc­nost.