Tady Havel, slyšíte mě? - Portrét prezidenta, manžela, kamaráda, umělce, mudrce i občana Havla - 70%

Foto: Petr Jančárek

Hodnocení článku

(2 hla­sů, prů­měr: 5,00 z 5)

Loading...

Snímek TADY HAVEL, SLYŠÍTE MĚ? mapu­je poli­tic­ký, umě­lec­ký, ale i sou­kro­mý život posled­ní­ho pre­zi­den­ta Československa a prv­ní­ho pre­zi­den­ta Česka, kte­rý jakož­to osob­nost svě­to­vé­ho význa­mu navští­vil mimo jiné napří­klad Brusel, New York nebo Paříž, a kte­rý se setká­val i s tibet­ským dalaj­la­mou.

Film Petra Jančárka, kte­rý je rov­něž spo­lu­au­to­rem doku­men­tár­ní tri­lo­gie Václav Havel, Praha – Hrad, při­chá­zí do kin 12 let po úmr­tí pre­zi­den­ta Václava Havla. Tak dlou­há pauza byla údaj­ně nut­ná, aby tvůr­ce svůj nahro­ma­dě­ný mate­ri­ál uvi­děl z jiné per­spek­ti­vy. Není se čemu divit, 85 minu­to­vý doku­ment byl sestří­hán z 250 hodin mate­ri­á­lu! Vzhledem k množ­ství hodin musel být výběr sním­ků sku­teč­ně nároč­ný. Střihač Josef Krajbich posu­zo­val výběr pod vli­vem vlast­ních emo­cí, ale zby­tek mate­ri­á­lu nepři­jde vni­več - vyu­ži­je se i to, co se nevešlo do doku­men­tu, a dob­ře to poslou­ží pro kni­hov­nu Václava Havla. Dalšími fak­to­ry půso­bí­cí­mi časo­vou pro­dle­vu bylo zřej­mě i shá­ně­ní finanč­ních pro­střed­ků na dokon­če­ní fil­mu a pan­de­mie, kte­rá odsu­nu­la pre­mi­é­ru o dal­ší roky.

Zajímavý časosběr­ný doku­ment plný auten­tic­kých zábě­rů reži­sé­ra, scé­náris­ty i kame­ra­ma­na v jed­né oso­bě Petra Jančárka Tady Havel, sly­ší­te mě? před­sta­vu­je podob­ně jako sní­mek Občan Havel od Pavla Kouteckého naše­ho pre­zi­den­ta Václava Havla v polo­hách, kte­ré mohou být něko­mu zná­mé a jiným méně - tedy jako pre­zi­den­ta, man­že­la, kama­rá­da, uměl­ce, spi­so­va­te­le, reži­sé­ra nebo také moud­ré­ho mudr­ce či pros­té­ho člo­vě­ka bez pózy i pře­tvář­ky. Dokumentarista sám o sobě tvr­dí, že je stej­ně pla­chý jako sám Havel. Dokument zce­la jis­tě mno­hé­ho divá­ka zasáh­ne svou upřím­nos­tí, bez­pro­střed­nos­tí a las­ka­vos­tí, kdy si Václav Havel ani před kame­rou na nic nehra­je a je zkrát­ka auten­tic­ky spon­tán­ní a prav­di­vý, asi pod­le své­ho vlast­ní­ho hes­la „Pravda a lás­ka musí zví­tě­zit nad lží a nená­vis­tí.“ Havel měl oprav­du to srd­ce a uměl bra­vur­ně lidi navzá­jem spo­jo­vat. Bylo pro mne veli­ce pou­ta­vé shléd­nout doku­ment, kte­rý divá­ko­vi před­klá­dá nikdy nepub­li­ko­va­ný mate­ri­ál, kte­rý byl nato­čen v prů­bě­hu jeho živo­ta a rov­něž během jeho posled­ních tří let. Jeho žena Dagmar Havlová jako dědič­ka práv odsou­hla­si­la celý doku­ment, snad až na pár drob­nos­tí. Během doku­men­tu pad­ne mno­ho váž­ných i neváž­ných slov, mno­ho­krá­te nasta­ne pro­stor pro humor, kdy sní­mek vyzní­vá mile vtip­ně, někdy je sní­mek více emoč­ní a divá­ko­vi ukáp­ne slza, ale sám Havel ve sním­ku říká:

„Čím váž­něj­ší slo­va člo­věk říká, tím méně váž­ně by se měl brát.“

Těší mne, že tím­to hes­lem se i Havel sám řídil, nikdy nebral sám sebe pří­liš váž­ně, doká­zal unést svou vyso­kou stát­nic­kou roli pre­zi­den­ta a s ní spo­je­nou moc, doká­zal ustát své vlast­ní odchá­ze­ní a smí­řit se sám se sebou i s živo­tem. Snímek sám je vel­mi ote­vře­ný a dojem­ný. Nálada při sle­do­vá­ní sním­ku je veskr­ze pozi­tiv­ní a opti­mis­tic­ká, v někte­rých chví­lích je občas melan­cho­lic­ká avšak stá­le plná nadě­je. Havel sám ve sním­ku pod­lé­há sebe­re­fle­xi a pro­hla­šu­je, že neví, kam se po smr­ti dosta­ne – zda do pek­la, do nebe či do očist­ce – a pro­to chce mít svůj stůl čis­tý a ukli­ze­ný. Líbí se mi, že doku­men­tár­ní sní­mek je roz­ma­ni­tý a vyvá­že­ně se ode­hrá­vá nejen na Pražském hra­dě, ale také doma u Havlů v sou­kro­mí, na Hrádečku u Trutnova nebo také na slu­žeb­ních diplo­ma­tic­kých cestách. Na úpl­ném začát­ku sle­du­je­me, jak je Havlovi sní­mán odli­tek ruky a v zápě­tí je střih a již při­hlí­ží­me his­to­ric­kým udá­los­tem ze same­to­vé revo­lu­ce. Následuje napl­ně­né obdo­bí Havla jako pre­zi­den­ta i jeho del­ší obdo­bí jako expre­zi­den­ta, kdy je mír­ně roz­ča­ro­ván a zkla­mán, pro­to­že se osob­ně těšil na svůj vol­ný čas, kdy bude žít jako oby­čej­ný občan a věno­vat se návštěvě diva­del a čet­bě knih, ale při­tom je mír­ně una­ven svý­mi nikdy nekon­čí­cí­mi povin­nost­mi.

„Exprezidentství je hor­ší než pre­zi­dent­ství. Je totiž nadosmr­ti,“ jak sám říká.

Havel ve sním­ku líčí své poci­ty i myš­len­ky a to zce­la bez­pro­střed­ně a tím si zís­kal i můj obdiv. Na nic si nehra­je a za nic se nescho­vá­vá. Je zkrát­ka prav­di­vý až do mor­ku kos­tí. Pozorně jej sle­du­je­me, jak se stá­le anga­žu­je a cho­dí napří­klad sázet stro­my nebo dává roz­ho­vo­ry. Přitom sám o sobě říká, čím je star­ší, tím je více pla­chý a uza­vře­ný, při­tom by sám oče­ká­val pra­vý opak. Zmiňuje, že stá­le je v kon­tak­tu s lid­mi, ale při­tom se cítí být osa­mě­lý. To jsou roz­po­ry a para­do­xy živo­ta, do kte­ré­ho nám doku­ment umož­ňu­je na chví­li nahléd­nout.

V závě­ru film obsa­hu­je také neleh­ké téma odchá­ze­ní. Sledujeme, jak při diplo­ma­tic­ké návštěvě New Yorku dostal Havel mrt­vi­ci a byl hospi­ta­li­zo­ván v nemoc­ni­ci. Máme mož­nost nahléd­nout, jak postup­ně vzni­kal jeho film Odcházení, kte­rý sto­jí na jeho vlast­ní diva­del­ní hře. Splnil si tak svůj dáv­ný sen z mlá­dí a nato­čil svůj prv­ní film a dal tím skep­ti­kům naje­vo, že ješ­tě stá­le není senil­ní. Je skvě­lé pozo­ro­vat Havla jako šťast­né­ho a plné­ho síly ve fil­mař­ském nasa­ze­ní. Věta „Tady Havel, sly­ší­te mě?“ zazně­la prá­vě při natá­če­ní Havlova režij­ní­ho debu­tu. Dokument zachy­cu­je i posled­ní závěr živo­ta. Havel kon­čí už jako důstoj­ný sla­bý sta­rý pán, ale men­tál­ně stá­le zdra­vý, svě­ží a plný nadě­je. Po svém dru­hém setká­ní s dalaj­lá­mou týden před svou smr­tí se sba­lí na Hrádeček, odkud se ale již nikdy nevrá­tí. Dne 18. 12. 2011 ve věku 75 let zemřel v nedě­li pre­zi­dent Václav Havel na své cha­lu­pě na Hrádečku na Trutnovsku.

Snímek je bar­vi­tým por­trétem pre­zi­den­ta, man­že­la, kama­rá­da, uměl­ce, mudr­ce i obča­na Havla. Zachycuje jej jako cit­li­vé­ho, moud­ré­ho a upřím­né­ho člo­vě­ka, kte­rý si váží více oby­čej­né­ho lid­ství než moci. Snímek se mi líbil a udě­lu­ji krás­ných 70%.

TADY HAVEL, SLYŠÍTE MĚ?

Žánr: Dokumentární

Země: Česko,

Rok: 2023,

Stopáž: 85 min

Režie: Petr Jančárek

Scénář: Petr Jančárek

Kamera: Petr Jančárek

Hudba: Michal Rataj

Hrají: Václav Havel

Produkce: Jiří Konečný

Střih: Josef Krajbich

Zvuk: Robert Slezák