Photo © Zespół Filmowy Kadr

Hodnocení článku

(1 hla­sů, prů­měr: 5,00 z 5)

Loading...

Nejslavnější pol­ská sci-fi kome­die s ero­tic­kým pod­tex­tem, Sexmise reži­sé­ra Juliusze Machulského z roku 1984, není prvo­plá­no­vá gro­teska, ale má sil­ně poli­tic­ký kon­text – stá­vá se tak poli­tic­kou sati­rou. Na vzni­ku scé­ná­ře se - ved­le reži­sé­ra a Jolanty Hartwigové - podí­lel také čes­ký sce­náris­ta Pavel Hajný. Ačkoliv již uply­nu­lo více než čty­ři­cet let od její­ho vzni­ku, pra­vi­del­ně se vra­cí i k našim divá­kům a v sou­čas­né době se jeví býti více než aktu­ál­ní. Film zís­kal tře­tí mís­to v anke­tě „Nejzajímavější pol­ské fil­my dva­cá­té­ho sto­le­tí“, z roku 1999 dle časo­pi­su „Polityka“.

Co praví anotace:

„Hlavní hrdi­no­vé, dob­ro­vol­ní­ci Max a Albert se po umě­lém zmra­ze­ní těla pro­bou­ze­jí o „něco“ déle, než jak to plá­no­val původ­ní vědec­ký expe­ri­ment. Jejich šok je dvoj­ná­sob­ný, neboť se ocit­li v 21. sto­le­tí, v novém spo­le­čen­ství, kde žijí pou­ze ženy. Muži na Zemi zatím vyhy­nu­li, ženy se sta­ly zce­la soběstač­ný­mi a „sil­něj­ší pohla­ví“ je pro ně nepří­te­lem čís­lo 1. Max a Albert jsou tak pro­ti své vůli pova­žo­vá­ni za jakési nepo­ho­dl­né „vyko­páv­ky“ a hro­zí jim to nej­hor­ší: smrt, ane­bo násil­ná pře­mě­na v ženy.“

O čem snímek vypráví?

Děj pojed­ná­vá o tota­li­tě a nesvo­bo­dě ve spo­leč­nos­ti roku 2044, kdy svět ovládly ženy a nasto­li­ly tak sym­bo­lic­ký „mat­ri­ar­chát“.  Hlavními hrdi­ny jsou dva muži, Max a Albert, kte­ří se po expe­ri­men­tu sna­ží dostat na svo­bo­du a vyma­nit se tak z vli­vu vlád­nou­cích žen. Populární Jerzy Stuhr ve fil­mu ztvár­nil živo­čiš­né­ho a poně­kud „pří­mo­čaré­ho“ vyku­ka Maxe, kte­rý z kaž­dé situ­a­ce hle­dá únik pomo­cí něja­ké­ho fígle či nápa­du. Jiný pól muž­ské men­ta­li­ty po jeho boku před­vá­dí herec Olgierd Lukaszewicz, jenž ztě­les­nil spí­še inte­lek­tu­ál­ní­ho a ide­a­lis­tic­ky uva­žu­jí­cí­ho roman­ti­ka Alberta. Komu je sní­mek stá­le ješ­tě nezná­mý, dopo­ru­ču­ji jeho zhléd­nu­tí a namís­to spo­i­le­ru se pře­su­nu pří­mo k závě­ru.

Konec Sexmise je klí­čo­vý a sil­ně poli­tic­ký – poté, co Max a Albert vyjdou na povrch, pot­ka­jí muže a zno­vu se nadech­nou „nor­mál­ní­ho svě­ta“. Naši dva hrdi­no­vé po útě­ku z pod­zem­ní­ho „žen­ské­ho“ svě­ta odha­lí zásad­ní lež reži­mu: povrch není zni­če­ný, muži nevy­hy­nu­li a svět naho­ře nor­mál­ně exis­tu­je. Až na povrchu Max a Albert pocho­pí, že údaj­ná „kata­stro­fa“ byla pou­hou zámin­kou, že spo­leč­nost žen před­sta­vu­je uza­vře­ný tota­lit­ní expe­ri­ment, jehož sys­tém je udr­žo­ván lží, cen­zu­rou, mani­pu­la­cí a stra­chem. Závěrečný obraz je osvo­bo­zu­jí­cí, ale záro­veň hoř­ký – svo­bo­da exis­tu­je, jen byla dlou­hou dobu sys­te­ma­tic­ky zaml­čo­vá­na.

Jelikož Sexmise vznik­la v roce 1984 v Polsku, v době, kdy byl u moci komu­nis­tic­ký režim po vyhlá­še­ní výji­meč­né­ho sta­vu, její pod­text je pro­to výraz­ně vel­mi poli­tic­ký. Tehdy se Polsko zmí­ta­lo v atmo­sfé­ře cen­zu­ry, pro­pa­gan­dy a všu­dypří­tom­né­ho dozo­ru. Film se stal ale­go­rií tota­lit­ní­ho reži­mu, kde pod­zem­ní žen­ský svět sym­bo­li­zu­je tota­li­tu skr­ze uza­vře­ný pro­stor, kon­t­ro­lu infor­ma­cí, jed­nu jedi­nou hlá­sa­nou „ofi­ci­ál­ní prav­du“, feno­mén pře­pi­so­vá­ní dějin a zákaz pochy­bo­vá­ní. Slavná věta: „Kopernik byla žena.“ je paro­dií ide­o­lo­gic­ké­ho pře­pi­so­vá­ní rea­li­ty. V kaž­dém tota­lit­ním reži­mu pla­tí, že neprav­da se stá­vá prav­dou, když ji sys­tém dosta­teč­ně dlou­hou dobu opa­ku­je.

Film tedy není o ženách pro­ti mužům, jak by se na prv­ní pohled moh­lo zdát – to je jen vněj­ší mas­ka. Ve sku­teč­nos­ti zde žen­ský svět repre­zen­tu­je jed­no­stran­ný prin­cip – chlad­ný rozum bez těla, bez emo­cí, bez vzta­hu, zatím­co muž­ský ele­ment zde sym­bo­li­zu­je spon­ta­ne­i­tu, těles­nost, kon­flikt a živost. Takový svět žen bez mužů je ste­ril­ní, mrt­vý a auto­ri­tář­ský. Autoři skr­ze své dílo uka­zu­jí, že lež může být doko­na­lá, sys­tém může fun­go­vat „logic­ky“ a lidé mohou být zdán­li­vě spo­ko­je­ní, ale přes­to jde o věze­ní. Svoboda neza­čí­ná revo­lu­cí, ale pochyb­nos­tí, kla­de­ním otá­zek a výstu­pem „naho­ru“, jako v pří­pa­dě hrdi­nů Maxe a Alberta.

Závěr:

Sexmise je poli­tic­ká sati­ra o tota­li­tě, kte­rá se mas­ku­je raci­o­na­li­tou, a jejíž konec je návra­tem k prav­dě, tělu a při­ro­ze­né pola­ri­tě svě­ta. Film uka­zu­je, že sys­tém zalo­že­ný na jed­no­stran­ném rozu­mu, kon­t­ro­le a popře­ní při­ro­ze­nos­ti může půso­bit logic­ky a sta­bil­ně, ale ve sku­teč­nos­ti vede k odci­ze­ní, ste­ril­nos­ti a ztrá­tě svo­bo­dy. Na závěr je namís­tě vyzdvih­nout ori­gi­na­li­tu a odva­hu auto­rů sním­ku, kte­ří doká­za­li v době komu­nis­tic­ké cen­zu­ry a v prudér­ním Polsku vytvo­řit nad­ča­so­vý, pro­vo­ka­tiv­ní a myš­len­ko­vě boha­tý pří­běh. Sexmise není jen kome­dií či sci-fi kuri­o­zi­tou, ale inte­li­gent­ní ale­go­rií moci, mani­pu­la­ce a lid­ské tou­hy po svo­bo­dě, kte­rá ani po více než čty­ři­ce­ti letech neztrá­cí svou aktu­ál­nost. V sou­čas­né době se sní­mek na data­bá­zi ČSFD pohy­bu­je při­bliž­ně na hra­ni­ci 78 %, což jen potvr­zu­je jeho trva­lé mís­to v ději­nách evrop­ské kine­ma­to­gra­fie.

Osobnost Juliusze Machulskiho

Film nato­čil pol­ský reži­sér, scé­náris­ta a pro­du­cent Juliusz Machulski (Vabank, Kingsajz, Kiler, Kiler a ten dru­hý). Právě on vtis­kl žán­ru sci-fi kome­di­ál­ní nad­sáz­ku, navíc ve vyprá­vě­ní o tota­lit­ním stá­tě ovlá­da­ném žena­mi, zesměšňu­je kraj­ní polo­hy femi­nis­mu, stej­ně jako pol­skou men­ta­li­tu.  Je synem her­ce a reži­sé­ra Jana Machulského a hereč­ky Haliny Machulské. Absolvoval VII. gym­ná­zi­um Juliusza Słowackiho ve Varšavě. V letech 1973 – 1974 zahá­jil stu­di­um na Varšavské uni­ver­zi­tě v obo­ru pol­ská filo­lo­gie. V roce 1975 přestou­pil na stu­di­um režie do Státní vyso­ké fil­mo­vé ško­ly – Televizní a diva­del­ní ško­ly Leona Schillera v Lodži. Studium ukon­čil v roce 1978, diplom obhá­jil v roce 1980.