Severní Korea. V řadě článků a učebnicí se o ní dočtete leda to, že se jedná o totalitní stát s mocnou armádou a zaostalým hospodářstvím. Naproti tomu sama Severní Korea o sobě prohlašuje, že se jedná o nejlepší stát na světě. Jaká je tedy pravda?
Pak Jon-mi se narodila v severokorejském městě Hjesan, jež leží blízko u hranic s Čínou. Její dětství připomíná noční můru, ale jako někomu, kdo se v této nesvobodné zemi narodil, jí řada pro nás nepředstavitelných věcí připadala tehdy zcela normální. Normální bylo, že cestou do školy chodili kolem lidí, kteří zemřeli hladem, a jejich těla nikdo neodklidil. Normální bylo, že se ve škole učili, že vůdce země (v době Jon-mina dětství Kim Čong-il) je jejím největším požehnáním, má božské schopnosti jako čtení myšlenek a o blahobyt všech obyvatel země dnem i nocí starostlivě dbá. Vůdce je třeba milovat, zpívat pro něj chvalozpěvy a uctívat ho. Normální bylo i to, že se člověk mohl dostat do pracovního tábora nebo být dokonce popraven jen za to, že se podíval doma na nelegální americký film nebo pronesl výrok nedostatečně uctivý o Drahém vůdci.
Přes to vše má většina Severokorejců natolik vymytý mozek propagandou, že nic z toho nechápou jako nelidské a ani je nenapadne se proti režimu bouřit. Stejně tak je na tom Jon-mi a její rodina, nicméně jsou časem kvůli neukojitelnému hladu nuceni se rozhodnout pro útěk ze země. Ani v této části nepřichází na řadu žádný happy end – Jon-mi střízlivě a upřímně líčí útrapy, které ji při úprku do Číny a posléze do Jižní Koreje čekaly. Vypráví o tom, jak se při útěku rodina rozdělila, jak časem její otec smrtelně onemocněl a jak mu jako čtrnáctiletá kopala tajně v noci hrob, když umřel, protože jako utečenci nemohli ani po smrti dojít pokoje a být legálně pohřbeni.
Začala jsem otcův popel shrabávat do krabičky, kterou jsem si přivezla s sebou. Muž, který obsluhoval pec, mi podal rukavice, protože ostatky byly ještě horké, ale já jsem je odložila. Holýma rukama jsem nabírala drť a úlomky kostí a zkoušela jsem, kolik váží. Tak málo toho z něj nakonec zůstalo.
Jedná se o neuvěřitelný životní příběh vyprávěný autobiografickou formou, který se odehrává postupem času ve čtyřech zemích: Severní Koreji, Mongolsku, Číně a Jižní Koreji. Jon-mi nejenže bez afektu popisuje své zážitky, ale rovněž mluví o rozdílech mezi Východem a Západem, o skutečné situaci ve své rodné zemi a o historii a životním stylu obou Korejí.
Tato kniha byla pro mne po velmi dlouhé době jedním z těch příběhů, které nemůžete přestat číst. Místo toho toužíte po každé další stránce, každé další větě a jediné, co snad kazí nepřestávající napětí, je nedotažená korektura českého překladu. Bohužel, občas se vyskytují v textu překlepy a jiné chyby, ale myslím, že to se dá románu od dívky, která se z dítěte s vymytou hlavou odsouzeného k smrti stala úspěšnou absolventkou vysoké školy a známou aktivistkou lidských práv, snadno odpustit.
Hodnocení: 100%
