Hooligans - West Hame, my jsme s tebou...

No… není tomu dáv­no, co jsme se s kama­rá­dy roz­hod­li ušet­řit za MHD a namís­to poho­dl­né pře­pra­vy upřed­nost­nit nevy­zpy­ta­tel­nou ces­tu napříč potem­ně­lým měst­ským lesem. Samo sebou, že došlo na slo­va mé mat­ky, kte­rá mi byla vtlou­ká­na do hla­vy kaž­dý víkend. V lese jsme se střet­li se sku­pin­kou fot­ba­lo­vých fanouš­ků a ti – jak už to tak cho­dí - nevá­ha­li a vyu­ži­li počet­něj­ší­ho množ­ství k úto­ku (a samo­zřej­mě neo­pod­stat­ně­né­mu). Asi není nut­né dodá­vat, že se nejed­na­lo o nic pří­jem­né­ho. Ostatně když na jed­no­ho člo­vě­ka vlít­ne hned něko­lik vygu­mo­va­ných pra­sat, byl by opač­ný úsu­dek dost nelo­gic­ký. Toho veče­ra jsme měli obrov­ské štěs­tí v neštěs­tí. Vyvázli jsme s něko­li­ka málo mod­ři­na­mi a pohmož­dě­ni­na­mi – a hlav­ně u kama­rá­da se nepro­ká­za­lo žád­né poru­še­ní lebeč­ní kos­ti.

Ačkoliv se mezi námi najdou jedin­ci, kte­ří si tuto udá­lost doká­ží obke­cat slo­vy „No tak se pro­hrál zápas no…“, za svým názo­rem si pev­ně sto­jím, a i kdy­by mě bičem řeza­li, stá­le budu tato indi­vi­dua nazý­vat tak jako ve větě z před­cho­zí­ho odstav­ce. Opovažuji se tvr­dit, že lidi, kte­ří necho­dí na fot­bal kvů­li hře, ale kvů­li potře­bě pro­vo­ko­vat a konat fyzic­kou tyra­nii (pokud jde o potyč­ky s lid­mi, kte­ří se nechtě­ně při­ple­tou do ces­ty, a o niče­ní majet­ku cizích), si ani žád­né jiné při­rov­ná­ní neza­slou­ží.

Britsko-americké dra­ma Hooligans jsem tak pro­ží­val dva­krát tolik než jaký­ko­liv jiný sní­mek násil­nic­ké­ho rázu. Maje v pamě­ti poměr­ně čer­stvou zku­še­nost, děla­lo mi zpr­vu vel­ké potí­že pocho­pit ale­spoň okra­jo­vě ide­o­lo­gii fot­ba­lo­vých rváčů-fandů. Film Lexi Alexandrové se totiž neza­mě­řu­je na zřej­mý kon­trast mezi kul­ti­vo­va­nou spo­leč­nos­tí a tou­to sku­pin­kou lidí, ale nao­pak… snad ve sna­ze pood­ha­lit veš­ke­rá úska­lí člen­ství v par­tě „pra­vých fanouš­ků“, sym­pa­ti­zu­je (ale­spoň co se zapl­ně­ných oké­nek týče) výhrad­ně se stra­nou, pro níž je skó­re zápa­su dru­ho­řa­dé.

Hooligans jsou vůbec sním­kem mno­ha para­do­xů. A neje­nom z toho důvo­du, že si reži­sér­skou sto­lič­ku při­vlast­ni­la žena (jin­dy stvo­ře­ní křeh­ké a nená­sil­nic­ké). V pří­bě­hu o stu­den­to­vi vyso­ké ško­ly, kte­rý se z nena­dá­ní pře­trans­for­mu­je do podo­by „Vrby Mlátičky“, zvlášť pře­kva­pí obsa­ze­ní tako­vé­ho her­ce, jakým je Elijah Wood. Vzrůstem malin­ký „hobit“ by se zajis­té vyjí­mal v jakém­ko­li jiném titu­lu, ale tady…?

Asi jsem nebyl sám, kdo si před pre­mi­é­rou trousil pod nos: „To už tam moh­li rov­nou vrz­nout Vojtu Kotka…“

Castingové osa­zen­stvo se však vůbec „neseklo“ a při výbě­ru před­sta­vi­te­le hlav­ní role pro­je­vi­lo not­nou dáv­ku chyt­ros­ti. Při absen­ci výše zmí­ně­né­ho kon­tras­tu se tvůr­ci roz­hod­li „vyhlou­bit“ pro­past­nou roz­díl­nost někde jin­de a prá­vě posta­va men­ší­ho a štíh­lej­ší­ho Wooda jim k tomu při­šla více než vhod. Nedostatečné fyzic­ké pro­por­ce se tak vlast­ně stá­va­jí hlav­ním razí­cím pro­střed­kem vstříc dosa­že­ní suges­tiv­ní­ho pro­žit­ku. Někdejší před­sta­vi­tel Froda je zpr­vu vykres­len coby pří­klad­ný typ slušňá­ka, kte­rý nosí pod sve­trem koši­li a jenž je prů­raz­ný jako tan­ko­vá stře­la z poly­sty­re­nu - pak ale nade­jde zlom, Matt Buckner (neplést s Brűcknerem) dostá­vá padá­ka, násle­du­je ces­ta do Anglie a poté…

…a poté při­chá­zí to, na co se všich­ni tolik těší: návště­va fot­ba­lo­vé­ho stán­ku klu­bu West Ham United, setká­ní s výtrž­ní­ky a konec­kon­ců i záro­dek prv­ní váž­něj­ší potyč­ky.

O něko­lik desí­tek minut poz­dě­ji už sle­du­je­me Wooda Nasraného, kte­rý roz­dá­vá jed­nu rachej­t­li za dru­hou a kte­rý to i sem tam pěk­ně schy­tá (což mu - jak sám říká - při­ná­ší jis­té uspo­ko­je­ní). Zpomalené zábě­ry stří­da­jí rych­lé, vzdu­chem cáká krev, občas se plát­nem pro­že­ne vyra­že­ná sto­lič­ka (v hos­po­dě i žid­lič­ky)…

Příznivci natu­ra­lis­tic­ky nato­če­ných pěst­ních sou­bo­jů si zkrát­ka při­jdou na své.

Na své si nao­pak nepři­jdou nor­mál­ní fot­ba­lo­ví fanouš­ci. Jen blá­zen by se na Hooligans vypra­vil v oče­ká­vá­ní, že se nahl­tá krás­ných (ne)gólových akcí a chyt­rých při­hrá­vek. Samotná hra je ve fil­mu ved­lej­ší, čemuž odpo­ví­dá i její obra­zo­vé zastou­pe­ní (snad jen 1%). Scénář tro­ji­ce Shelow&Brimson&Alexandrová zohled­ňu­je pře­de­vším bez­per­spek­tiv­ní život fot­ba­lo­vých hoo­li­ga­nů, jejich flá­ká­ní, vyse­dá­vá­ní po hos­po­dách, hulá­ká­ní v uli­cích… a hlav­ně sys­tém, jakým smýš­le­jí a jakým si opod­stat­ňu­jí to, co prak­ti­ku­jí po zápa­se (a někdy i při něm). To vše je pak při­způ­so­be­no nor­mám sou­čas­né­ho dra­ma­tu – nechy­bí zauz­lo­va­né mezi­lid­ské vzta­hy a nevy­hnu­tel­né tra­gic­ké vyvr­cho­le­ní (samo­zřej­mě v osno­vách nezbyt­né­ho mora­li­zo­vá­ní).

Hooligans jsou vlast­ně jakým­si prů­zkum­ní­kem do zříd­kakdy navští­ve­né­ho svě­ta. Průzkumníkem hod­ně tvr­dým a krva­vým, prů­zkum­ní­kem sluš­ně ztvár­ně­ným a vcel­ku pří­stup­ným i pro divá­ky fot­ba­lu nezna­lé. Na dru­hou stra­nu… abys­te neby­li ve výsled­ku zkla­má­ni… nejed­ná se o nic extrém­ně vel­ko­le­pé­ho, o nic, co by vás sra­zi­lo do kolen a zpře­lá­ma­lo vám pár žeber. Hooligans jsou „jenom“ dob­rým fil­mem. Na víc si konec­kon­ců ani nehra­jí a co říci mají, to řek­nou.

A řek­nou toho roz­hod­ně víc než čes­ký počin Non Plus Ultras (výtvor, u nějž by myš­len­ku hle­dal i noto­ric­ký hulič trá­vy).

Olé!