SPÍCÍ CHLAPEC

spícíchlapec

Kniha „Spící chla­pec“ od čes­ké autor­ky Kristýny Vlasákové je pří­bě­hem tří gene­ra­cí žen, kte­ré chtě nechtě pro­ží­va­jí dosti podob­né osu­dy, neboť všech­ny tři vyrůs­ta­jí bez své mat­ky.

Hrdinkami pří­bě­hu jsou tři ženy jmé­nem Anežka, Marie a Lenka, všech­ny tři zasa­ze­né do jiné časo­vé linie, vyprá­vě­jí­cí svůj vlast­ní život­ní pří­běh, kte­rý ne vždyc­ky byl zrov­na jed­no­du­chý, ale ony to nikdy nevzda­ly, prá­vě nao­pak.

Stěžejní posta­vou je šest­nác­ti­le­tá dív­ka Lenka žijí­cí v roce 2018, jež žije pou­ze sama se svým milo­va­ným tatín­kem a o dal­ších čle­nech své rodi­ny prak­tic­ky neví vůbec nic, neví ani, zda vůbec někdo dal­ší ješ­tě žije.

Ve stej­ném oka­mži­ku nalé­zá záhad­nou foto­gra­fii malé­ho spí­cí­ho chlap­ce, o němž neví vůbec nic, ani kdo to je, a jak se tato foto­gra­fie vůbec do rodi­ny dosta­la. Její naiv­ní mlá­dí si však zpo­čát­ku vůbec neu­vě­do­mu­je, co je na této foto­gra­fii zachy­ce­no, a čím je ve sku­teč­ní nejen zvlášt­ní, ale i děsi­vá.

Jelikož by kaž­dý měl znát své vlast­ní koře­ny a své před­ky, roz­hod­ne se malin­ko zapá­t­rat v rodin­né his­to­rii, a pokud mož­no vypá­t­rat své pře­ži­vší pří­buz­né.

Díky tomu máme mož­nost sle­do­vat osu­dy malé dív­ky Anežky z roku 1911, kte­ré po poro­du zemře­la její mamin­ka a jí na sta­ros­ti zůsta­lo čer­s­tvě naro­ze­né mimin­ko. „Maminka obě­to­va­la svůj život za toto mimin­ko. Tolik to mimin­ko chtě­la, tolik se za něj mod­li­la a nako­nec umře­la. Aby Jiřík mohl žít.“

Ovšem malá křeh­ká dív­ka pře­ci jen nako­nec nedo­ká­za­la zabrá­nit vel­ké rodin­né tragé­dii, kte­rou si až do své smr­ti vyčí­ta­la a cíti­la se za tuto tragé­dii zod­po­věd­ná. Trápila jí obrov­ská vina, jíž se nedo­ká­za­la zba­vit, a pro­to se od té doby sna­ži­la dělat všech­no správ­ně....

Další osu­dem zmí­ta­nou ženou je Maruška, kte­rá se naro­di­la krát­ce po dru­hé svě­to­vé vál­ce. Vychovávala ji babič­ka a o mamin­ce vůbec nic nevě­dě­la a nechá­pa­la, proč jí její vlast­ní mat­ka nechce, proč zrov­na ona jedi­ná žád­nou mámu nemá?

Ona si vždyc­ky mys­le­la, že pro mě dělá to nej­lep­ší, a zahr­no­va­la mě vše­mož­nou péčí, Snažila se tím asi kom­pen­zo­vat svo­je dět­ství. Moje máma totiž své­ho tátu nepo­zna­la a mat­ka ji odlo­ži­la na vycho­vá­ní k babič­ce... Myslím, že ji to dost pozna­me­na­lo, její osob­nost,  cho­vá­ní k ostat­ním lidem... ...  Smaže sou­čas­ná Marie tu minu­lou? A je ta minu­lá oprav­du pryč? Nebo jen zestár­la a její schop­nos­ti ovliv­ňo­vat živo­ty jiných se tím ome­zi­ly?“

Ostatně sama Marie na kon­ci své­ho živo­ta  říká: „Říkala jsem, co si mys­lím, a dělal to, co jsem pova­žo­va­la za správ­né. hod­ně lidem to lezlo na ner­vy. Problém byl, že i mým nej­bliž­ším.“ Tyto slo­va jsou jakým­si pro­zře­ním Marie a mož­ná i tak tro­chu lítost, že kdy­by měla mož­nost někte­ré udá­los­ti a věci zno­vu pro­žít, by je mož­ná řeši­la a děla­la úpl­ně jinak...

A Lenka? I když pozná osu­dy svých blíz­kých tj. život své­ho dědy, pra­ba­bič­ky a pra­pra­ba­bič­ky, ale i své mámy, i přes­to její rodi­na i nadá­le zůsta­ne co do počtu lidí stá­le hube­ná, ale to už ji trá­pit nebu­de, neboť bude znát své vlast­ní koře­ny, svou vlast­ní rodi­nu a dáv­ná tajem­ství. Minulost už pro ni nebu­de tak prázd­ná, ale nao­pak napl­ně­ná lid­mi, kte­ří k ní pat­ři­li...

„Mrtví lidé nejsou děsi­ví, když je milu­je­te. Ale ti živí jsou pře­ce jen důle­ži­těj­ší...“

Kniha vel­mi pou­ta­vě před­klá­dá pří­běh mla­dé ženy, kte­rá se vyda­la po malých dro­beč­kách z minu­los­ti, aby se dopát­ra­la svých vlast­ních koře­nů a pozna­la osu­dy svých před­ků, s nimiž je pro­vá­zá­na i její nit­ka živo­ta.

Je to podrob­ná son­da do živo­ta jed­no­ho rodu, do srd­ci a mys­lí jejich jed­not­li­vých pro­ta­go­nis­tek, jejíž osu­dy jsou si až moc pode­zře­le podob­né, jako by se jed­na rodin­ná his­to­rie v drob­ných pro­mě­nách stá­le doko­la opa­ko­va­la.

Jsme svěd­ky toho, jak okol­ní udá­los­ti chtě nechtě for­mu­lu­jí a pře­tvá­ře­jí naše živo­ty, ať už v nega­tiv­ním nebo pozi­tiv­ním smys­lu, a mají na nás zásad­ní vliv v tom, jak dál bude­me pro­plou­vat svým vlast­ním, živo­tem, a jak s tím vším nako­nec nalo­ží­me. Zda doká­že­me odpus­tit nejen sami sobě, ale i svým nej­bliž­ším a být sho­ví­va­ví k chy­bám, jež mnoh­dy napácha­ly vel­ké ško­dy....

Krásná emo­tiv­ní kni­ha, kte­rá má kaž­dé­mu z nás při­po­me­nout, že rodi­na je nej­víc, co může­me mít, a že ti, co jsou její sou­čás­tí, tady nemu­sí být navždy... a než na ně poz­dě­ji bude­me jen vzpo­mí­nat, je mno­hem důle­ži­těj­ší vychut­ná­vat si spo­lu s nimi život teď a tady, bez jakých­ko­liv křivd s umě­ním nebát se kdy­ko­liv odpus­tit a být vždy nablíz­ku....

Za poskyt­nu­tí recenz­ní­ho výtis­ku v rám­ci spo­lu­prá­ce děku­ji nakla­da­tel­ství DOBROVSKÝ s.r.o. v edi­ci KONTRAST.

SPÍCÍ CHLAPEC

Autor: Kristýna Vlasáková

Vydal: DOBROVSKÝ s.r.o., v edi­ci Kontrast v roce 2026

Počet stran: 269

ISBN: 978-80-277-6454-9