V odlehlé jihokorejské vesnici Hope Harbor dojde k sérii záhadných a násilných incidentů, které místní připisují neznámému tvorovi. Policejní náčelník Bum-seok (Jeong-min Hwang) a policistka Sung-ae (Hoyeon) se vydávají zjistit, co se skutečně stalo. Mezitím se do nedalekého lesa vypraví skupina lovců v čele se Sung-kim (In-sung Zo), aby záhadnou bytost vypátrali. Brzy se však z lovců stává kořist. Nic není takové, jak se na první pohled zdá, a to, co lidé považují za skutečnost, může být pouhým klamem. Z neznalosti a strachu se rodí nedůvěra, která postupně přerůstá v konflikt mezi lidmi. Události se začnou vymykat kontrole a zdánlivě izolovaný incident nabývá rozměrů katastrofy, jejíž důsledky mohou být až kosmické...
Jihokorejský režisér a scenárista Hong-džin Na na letošním ročníku Filmového festivalu v Cannes uvedl svou novinku Hope, která zde také soutěžila o hlavní cenu festivalu (Zlatou palmu), dalo se pak snadno odvodit, že je Hope filmem plným ambicí. Chce být velkolepým sci-fi blockbusterem, klasickým monster hororem, akční jízdou, tak trochu černou komedií a dle náznaků od samotného režiséra a scenáristy také potenciálním startem nové franšízy. Hong-džin Na ostatně potvrdil, že je Hope koncipován jako start celé trilogie. Je to též v podstatě pokus natočit hollywoodský blockbuster mimo Hollywood. Hope má ostatně být dosud nejdražším jihokorejským filmem – měl stát okolo 70 miliard wonů, což odpovídá zhruba 46–50 milionům dolarů. Průměrný hollywoodský blockbuster je přitom natočen za zhruba 150–200 milionů dolarů, Hong-džin Na si nicméně očividně vystačí s málem. A dokáže poměrně snadno obhájit, že se o jeho filmu tolik mluví.

Uvedení v Cannes je zpětně tak trochu překvapivé. Už na první pohled totiž do tradiční přehlídky tohoto festivalu tak úplně nezapadá. Hong-džin Na se nicméně již stihl stát poměrně renomovaným tvůrcem, už jeho 2. film s názvem Žluté moře byl navíc v Cannes uveden v rámci kategorie Un Certain Regard. Svůj čtvrtý celovečerní film uvedl po desetileté pauze od třetího filmu s názvem Kvílení, nejdražší jihokorejský film pak působí skutečně velkolepě. Na očividně nešetří ambicemi, byť ne vždy to nutně musí být dobrá zpráva. Především v momentě, kdy se skutečně ukáže, že jde o start většího příběhu. Jít tak do Hope s tím, že na konci filmu zodpoví všechny zásadní otázky, je lehce naivní. Hong-džin Na se tak moc snaží přiblížit hollywoodským blockbusterům, že od nich přijal i jeden z častých nedostatků – první film jeho plánované trilogie působí spíše jako pilotní díl většího seriálu. Navíc takový, který diváka nevodí za ručičku a některé nastavené otázky vyloženě vybízejí k tomu, aby si divák domyslel vlastní odpovědi.
Na přesto dokáže diváka namotat. Především i proto, že servíruje akci, která se vyrovná té nejlepší z Hollywoodu za hodně dlouhou dobu. Žánrová hybridnost je patrná, Hope díky tomu může chvílemi evokovat neo-westerny, chvílemi Predátora a chvílemi zase trochu jiné filmy. Ke každé akční pasáži se navíc zvládá přistupovat tak trochu jinak, a díky tomu se akční stránka tak úplně neokouká. Především i proto, že je pořád vyplněná dost vaty, která se nějak pokouší vykreslit lidské postavy, v rámci možností nastavená pravidla hry a přece jen se tu dělá nějaký ten základ pro budoucnost. I když Hope trvá 160 minut, stane se v něm toho překvapivě málo... a vysvětlí se toho ještě méně.

Neznamená to ovšem, že by film za pochodu nebyl zábavný. Naopak. Když se Hope zrovna nezabývá budováním mytologie a pustí se do akce, dokáže být zatraceně působivou podívanou. Hong-džin Na si s jednotlivými akčními scénami očividně vyhrál a především se mu daří každou z nich pojmout trochu jinak. Naháněčka v ulicích vesnice završená automobilovou honičkou či velkolepá honička s koňmi, autem, granátometem a obřími monstry. Akční pasáže dokážou pracovat s postavami, byť tu jaksi k dostatečnému vykreslení vlastně ani dojít nemůže, často se tu navíc pracuje s černým humorem a naštěstí funkčně.
Stopáž je sice na první pohled přepálená, film si ji nicméně ve výsledku snadno obhájí. Nejen díky množství energie a faktu, že je v průběhu skutečně těžší ho přesně žánrově zaškatulkovat. Na navíc vyvolává dojem, že se moc nespoléhá na digitální akci a jde mu o fyzičnost a hmatatelnost. Svým způsobem je to dobře, protože digitální monstra tu přece jen nepůsobí extra vábně. A nezachrání je ani fakt, že dvě z nich ztvárňují hvězdný manželský pár Michael Fassbender a Alicia Vikander.

Ambiciózní mytologie je zatím spíše příslibem než skutečně fungujícím základem příběhu a některé postavy působí více jako figurky připravené pro další díly než jako plnohodnotné charaktery. Hope je víceméně po celou svou dobu sympatické svou komorností, v závěru ovšem více začne evokovat filmy například Rolanda Emmericha nebo Michaela Baye (především v těch nejpřepálenějších momentech). A celé by to přeci jen bylo uspokojivější, kdyby pro to předtím existoval nějaký základ, než aby tyto fragmenty najednou začaly rázem dostávat prostor.
Hong-džin Na totiž dokáže natočit akční scénu tak, aby měla vlastní identitu, tempo i nápad. Jde o rukopis, který by mu mohla závidět spousta hollywoodských tvůrců. Je pouze trochu škoda, že stejně suverénně zatím nepůsobí také svět, který se kolem těchto akčních scén snaží vystavět. Je svým způsobem sympatické, že hlavními postavami jsou tentokrát víceméně lidé z davu, kteří se ocitají v situaci dalece přesahující jejich běžné životy. I díky tomu Hope dokáže nabídnout sympatickou alternativu ke klasickým blockbusterům, kde svět obvykle zachraňují hrdinové, kteří přesně vědí, co dělají. Tady se naopak často zdá, že postavy samy vůbec netuší, do čeho se dostaly. A přesto chtějí udělat tu správnou věc a ideálně zachránit situaci. Byť jsou často zoufalí, především i proto, že jsou jejich monstrózní nepřátelé zdánlivě neporazitelní.

Zároveň je vidět, jak Hope balancuje mezi komornějším survival thrillerem a velkolepým blockbusterem. Na jedné straně sledujeme obyčejné lidi, kteří se snaží přežít a pochopit, co se kolem nich vlastně děje, na straně druhé Hong-džin Na postupně vytahuje stále větší monstra, přidává stále přepálenější akční momenty a naznačuje, že tohle je teprve začátek něčeho mnohem většího. Tenhle kontrast většinu času funguje, byť právě kvůli němu může Hope působit trochu nevyváženě. Nejlépe totiž funguje tehdy, když se nesnaží dokazovat, jak obrovský svět kolem sebe má, ale jednoduše nechá své postavy reagovat na to, co se před nimi právě odehrává a snažit se bojovat o přežití.
V tomhle ohledu je vlastně trochu paradoxní, že film, který se tolik snaží budovat vlastní mytologii a připravovat půdu pro další díly, funguje nejlépe v těch nejjednodušších momentech – když se prostě něco obřího objeví, postavy se dají na útěk a Hong-džin Na ukáže, co všechno dokáže jako režisér akce. Jeho ambice ho jistě šlechtí. Hope nicméně za pochodu dokazuje, že méně je někdy více. Náznaky budoucího dění jsou tak spíše zajímavé nežli vyloženě strhující. Pokud nicméně Na dodá podobně působivou akci a zároveň dokáže, že jeho ambiciózní plány nebyly krátkozraké, může být výsledný dojem z celé trilogie nakonec velmi pozitivní. Na ultimátní soudy nicméně nejspíše bude ještě nějaký ten pátek čas.

Hope je ambiciózní jihokorejský blockbuster, který dokáže nabídnout opravdu působivou akci, výraznou režii a sympaticky neokoukaný pohled na monster žánr. Jeho rozkročení mezi komorním survivalem a velkolepou blockbusterovou podívanou ovšem není vždy dokonale vyvážené a ambiciózní mytologie zatím působí spíše jako příslib do budoucna. Jako úvod plánované trilogie tak Hope funguje především díky tomu, co Hong-džin Na očividně umí nejlépe – akci. Zatím nicméně působí spíše jako pilotní díl seriálu, který nedokáže tak úplně naznačit, zda má Na skutečně v hlavě do sebe dokonale zapadající trilogii. Je nicméně poměrně snadné mu v tomto ohledu fandit...











