Rychle a zběsile: Tokijská jízda - Jmenuji se Sean Boswell a jsem děsnej frajer.

Hodnocení článku

(zatím nehod­no­ce­no)

Loading...

Pocházím z rodi­ny, kde to našim moc (tedy vůbec) nekla­pa­lo. Možná mě chce­te lito­vat, ale jsem Sean Boswell a nepři­jel jsem na Babetě, o sou­cit nesto­jím. Mám sla­bost pro rych­lý auta a hez­ký hol­ky. Jenže naroz­díl od těch z Beverly Hills 90210 nebo úspěš­ných pro­fe­si­o­nál­ních spor­tov­ců - na nic z toho nemám pra­chy. Tohle všech­no dohro­ma­dy mě při­ved­lo do prů­švi­hu, o němž vám budu vyprá­vět. Ten prů­švih se jme­nu­je Rychle a zbě­si­le 3: Tokijská jíz­da!

Co řek­ne­te o hol­ce, kte­rá vám nabíd­ne sebe jako odmě­nu za vyhra­ný auto­mo­bi­lo­vý závod s klu­kem, se kte­rým cho­dí? Správně! Víc mě ale vzru­šo­va­lo, že to natřu tomu fra­je­ro­vi v auťá­ku za 80.000 dola­rů. Mimochodem - říkal jsem vám, že se jme­nu­ji Sean Boswell a jsem děs­nej fra­jer? No jo, popo­je­dem!

Zkrátka mě kvů­li tomu závo­du zabá­s­li, prý poru­šu­ji ňáký záko­ny nebo co. Ta blond­ska mís­to uzná­ní ode­šla zavě­še­ná do své­ho cha­la­na, potvo­ra jed­na. A to jsem dokon­ce i chvil­ku vyhrá­val (dokud jsme oba nena­bou­ra­li)! Matinka nade mnou udě­la­la kříž a posla­la mě šupem za otcem.

Znáte to: tisí­ce neó­nů, ruš­ná dopra­va, chláp­ci v uni­for­mách, co str­ka­jí do lidí v pod­zem­ce, aby se všich­ni vešli do vagó­nů, zvlášt­ní jíd­la a nej­mo­der­něj­ší tech­no­lo­gie. Prostě Japonsko. Taťka byd­lí v tako­vé zapad­lé čtvr­ti. Myslí si, jak že není tvr­dý. Ta voja­či­na mu stoup­la do hla­vy, za chvil­ku mu ješ­tě budu říkat pane a salu­to­vat... Aspoň, že je vojá­kem z ame­ric­ké základ­ny v Japonsku a k tomu byd­lí prá­vě Tokiu, ne někde v Zapadákově nad Neznámou!

Strčil mě do japon­ský ško­ly, kde na mě všich­ni mlu­ví japon­sky a čeka­jí, že jim budu rozu­mět. Tady už nepla­tí: “Hey, Dude! Oh, yeah baby! C´mon, man! You got it!“ Zato samý: „Arigató a gomen nasai“. Co to jako má být?! Ale s jazy­kem se časem nějak pope­ru. Ještě že tu mám uke­ca­né­ho kra­ja­na, kte­rý kšef­tu­je s růz­ný­mi drob­nost­mi (znač­ko­vý boty, MP3 pře­hrá­va­če,  mobi­ly..). Vzal mě na míst­ní ile­gál­ní závo­dy.

Co vám mám poví­dat? Auta dob­rý, i když  jich není tolik, ale to ostat­ní… Sem tam něja­ká hol­ka ješ­tě ujde, míst­ní fra­je­ři se sice pokou­še­jí dělat ze sebe drs­ňá­ky a házet po oko­lí odpo­ví­da­jí­cí pohle­dy, ale dělaj´ to tak nějak zvlášt­ně. Jako by se moc díva­li na Rychle a zbě­si­le 1 a teď si doka­zo­va­li, že to taky dove­dou. Hudba - nic zvlášt­ní­ho a ke vše­mu se závo­dy ode­hrá­va­jí v pod­zem­ním par­ko­viš­ti. Ukecávaj´ to tím, že nejde o kla­sic­ký závod, ale o modi­fi­ka­ci nazva­nou Drift. To si takhle nažha­víš oře a pak kosíš ost­ré zatáč­ky tím, že při­br­z­ďu­ješ a nesmíš se v té rych­los­ti vyflá­kat. Auta se pohy­bu­jí jako­by per­ma­nent­ním smy­kem. Na tako­vých úzkých hor­ských cestách to půso­bí doce­la efekt­ně.

Jmenuji se Sean Boswell a zby­tek už zná­te. Zkrátka jsem házel vočkem po autech a co nevi­dím - moje spo­lu­žač­ka! Tak jsme si hodi­li řeč a do toho se při­mo­tá její galán. Já žád­ný kecy nesne­su, i když je prý z Yakuzy a jeho pří­buz­ný je tam vel­ký šéf. Vyzval jsem ho na drift sou­boj.

Pokud vám není jas­ný, kde jsem sehnal vytu­ně­ný auto, věz­te, že mi ho půj­čil jeden míst­ní hoch. Asi z pře­byt­ku náklon­nos­ti k mému neo­do­la­tel­né­mu smys­lu pro absen­ci vyka­zo­vá­ní jakých­ko­liv emo­cí (na to si zvyk­ne­te), jinak si to nevy­svět­lu­ji. Pochopitelně jsem děs­ná lama, pro­to jsem pro­hrál a půj­če­né auto můžu dát do šro­tu, tře­ba mi sta­čí na lís­tek pryč odsud. Koneckonců mi to i řek­li, prý ať vypad­nu z měs­ta.

Správně, čte­te dal­ší řádek, tak­že s drs­ný­mi kecy to nebu­de až tak žha­vé. Už si poma­lu zvy­kej­te na rádo­by drs­né pro­stře­dí a ost­ré hochy všu­de kolem, nic naplat, že jsou nebez­peč­né zhru­ba jako vylu­ho­va­ný čajo­vý sáček. Ono vůbec, kdy­bych chtěl hod­ně před­bí­hat, tak celý děj fil­mu je inte­li­gent­ní a smys­lu­pl­ný jako rekla­ma na pra­cí prá­šek, kdy mamin­ka poho­to­vě vyta­hu­je zpo­za zábě­ru geni­ál­ní výro­bek, jen co její usmě­va­vé dítě sje­de ze skluzav­ky, pač ví, že se může klid­ně vyč­vach­tat v kdeja­kém saj­raj­tu.

Abych pokra­čo­val. Místo toho, abych krmil ryby v pří­sta­vu, začne mě chlá­pek, jehož auto jsem roz­bil, učit drif­to­vat. Proč? Nevím. Ale proč ne? I když vím, že dosta­nu přes pusin­ku, jest­li si nedám pokoj, tak si pokoj nedá­vám a pořád házím pohle­dy po spo­lu­žač­ce a je-li mož­nost, tak si pro­ho­dí­me pár slov. Děvče má zají­ma­vý život­ní hod­no­ty, je se mnou, ale i s tím dru­hým. Se mnou se teda usmí­vá víc, na toho dru­hé­ho se mra­čí nebo plá­če, ale neo­pouš­tí ho. Celý film je pod­le stej­né šab­lo­ny jako něja­ká zatra­ce­ná Military science ficti­on. Na začát­ku malér, par tvr­dý výcvik, něja­ká men­ší pří­ho­da (jo, při honič­ce zemře můj mece­náš) a násle­du­je křest ohněm (to si to v závo­du roz­dám s tím „jako­že Yakuzákem“).

Protože na kon­ci fil­mu už nejsem žád­ný kopy­to, tak se všem dívám zpří­ma do očí a mám novou koč­ku (ano, tam­tu). Ale abych zde jen nehá­zel špí­nu na film (strh­li by mi podíl z pro­pa­gač­ních a reklam­ních před­mě­tů, já také pla­tím slo­žen­ky), pojď­me si k němu říct něco hez­ké­ho! Tak za prvé je to pokra­čo­vá­ní série Rychle a zbě­si­le (nic víc tím nena­zna­ču­ji, jen chci říct, že ten název je pěk­ně cool), zave­de­me vás do Tokia (změ­na pro­stře­dí neuško­dí), máme tu pár pěk­ných aut no a….. Japonská kuchy­ně je váž­ně dob­rá!

Pozn. auto­ra 1.

Autor pocho­pi­tel­ně umí spi­sov­nou češ­ti­nu, umí diplo­ma­tic­ky vyja­d­řo­vat svo­je názo­ry (tedy aspoň dou­fá, že umí), ať už jsou jaké­ko­liv, umí stvo­řit člá­nek v čas­to vidě­né for­mě, kte­rá je u fil­mo­vých recen­zí běž­ná. Proč ale čte­te text prá­vě v tako­vé­to podo­bě? Jedná se o pocit mar­nos­ti z toho, jak se někdo pokou­ší na úspěš­né téma našrou­bo­vat pokra­čo­vá­ní, a to za kaž­dou cenu. Diváci jsou dle mého názo­ru degra­do­vá­ni na kon­zu­men­ty hloupé­ho fil­mu a nesmy­sl­né­ho pří­bě­hu. Když auto­ři díla pod­le vše­ho nebe­rou své divá­ky váž­ně, proč bych já (jako divák) měl brát váž­ně jejich film?

Pozn. auto­ra 2

Celý text je vylo­že­ně sub­jek­tiv­ním názo­rem, kte­rý nemu­sí­te sdí­let.