Pavel Hoffmeister alias Hoff (Milan Ondrík) býval mistrem Evropy a olympijským medailistou v boxu. Po letech mimo sportovní svět dostává nečekanou nabídku vrátit se do boje. Hozená rukavice, kterou zvedá, ale není boxerská. Se svým soupeřem se utká v MMA. Čekají ho nová pravidla, tvrdá příprava a protivník (Ján Jackukiak), který prověří jeho formu i charakter. Nejtěžší zápas ale nesvede v kleci. Bude se muset postavit hlavně sám sobě a zabojovat o ztracenou důvěru svých nejbližších...
Oktagon, organizace zaměřená na pořádání profesionálních zápasů ve smíšených bojových uměních, letos slaví 10 let. Za dekádu se z ní stala jedna z největších a nejvýznamnějších MMA organizací ve střední Evropě. Rozhodně jde o největší bojovou organizaci v Česku. Přesto se Oktagon snaží neustále posouvat a rozšiřovat, takže jednou z logických cest, jak značku dále rozvíjet, byl samozřejmě i vstup do filmového světa. Film Bojovník díky spolupráci s Oktagonem umožnil režisérům a scenáristům Vojtěchu Fričovi a Tomáši Dianiškovi natáčet přímo v autentickém prostředí profesionální bojové scény – od gymů až po vyprodané haly v Edenu či O2 areně. U podobných projektů to přitom nemusí být vždy tak úplně snadné. Stačí si vzpomenout, že už minulý rok tu bylo Kouzlo derby, celovečerní film Petra Kolečka, který byl tak trochu celovečerní reklamou na Spartu, jako film však sotva dokázal fungovat. Mnohé tak může potěšit, že Bojovník je lepší film… i když ve výsledku jen o trošičku.
Hlavní postavou je Hoff v podání Milana Ondríka. Na olympiádě si kdysi v boxu došel pro bronzovou medaili, úspěšnou kariéru a spokojený život mu nicméně narušila tragická nehoda. Po 15 letech tak Hoff žije na okraji společnosti – nemá ty nejideálnější rodinné vztahy, nejlepší práci ani bydlení a s tím spojené životní podmínky. Jenže pak pětačtyřicetiletý bývalý boxerský šampion dostane nabídku na zápas v Oktagonu. Po chvilce váhání nabídku přeci jen přijme, nyní ho tak čeká nejen pokus o návrat do formy, ale také snaha naučit se novým pravidlům. Bývalého boxera totiž v Oktagonu čeká zcela nová disciplína v podobě MMA. Za pochodu ho pak ohrožuje nejen jeho nebezpečný maďarský soupeř a zdravotní problémy, ale především ona neschopnost napravit dost možná nenávratně poškozený vztah se svou dcerou.
Vojtěch Frič a Tomáš Dianiška zvládli realizovat řemeslně slušný film. Trčí z něj především funkční střihové montáže Andyho Fehua, které pomáhají tempu. Právě střih dokáže nejvíce evokovat filmy jako Rocky, především v momentech, kdy dojde na střihové pasáže, které snad chvílemi ani nemohou být více retro – především v momentech, kdy v jedné z nich zazní píseň I Will Survive od Glorie Gaynor. Celkové technické dojmy dolů srážejí snad jen nepříliš povedené postsynchrony, které mají za následek to, že ne vždy je postavám úplně dobře rozumět. Větší problém je to nicméně spíše u neherců nežli u zkušenějších hereckých tváří.
Samozřejmě je tu plno product placementu, v rámci možností však snesitelného. Ondřeje Novotného a Pavola Nerudu tu ve výsledku není zase tak moc, stejně jako výrazného zastoupení skutečných bojovníků. Nejvýraznější roli z nich nakonec má David Kozma, naopak takový Karlos Vémola ve filmu nemá ani repliku. Zmiňovaný PP tu pak není vyobrazován ve formě, která by vyloženě otravně řvala „Oktagon je to nejlepší na světě a kdo si to neuvědomuje, je dement!“ I díky tomu z toho ve finále Bojovník vychází lépe nežli zmiňované Kouzlo derby, které chvílemi až naznačovalo, že kdo nemá zájem o fotbal, nepatří do slušné společnosti (sice tak nejspíše trochu nadneseně, šlo nicméně i o vyznění).
Lokace v Ostravě snadno evokují Filadelfii z Rockyho, což určitě nebude tak úplně náhoda. Od oznámení projektu bylo vlastně všude možně slyšet, že Bojovníka točí lidé, kteří vyrůstali na podobných filmech. Prostě ti mladíci, kteří měli nakoukáno nejen Rockyho, ale třeba i Karate Kida nebo Karate Tigera. A očividně i třeba filmy Tonyho Scotta, Shanea Blacka a podobných tvůrců. A nebo i lokální věci jako Pěsti ve tmě. Podobných filmů u nás přeci jen moc nevzniká a logicky se nabízí, že pokud bude Bojovník diváckým úspěchem, může jen probudit zájem o realizaci podobných filmů. Je nicméně otázkou, zda by to v případě Bojovníka bylo vyloženě zasloužené.
Problém je především ve scénáři. Ten vyvolává pocit, že ani sami tvůrci nevěděli, zda chtějí natočit něco odlehčenějšího ve stylu prvních pokračování Rockyho (Ján Jackuliak vyvolává dojem, že si bral inspiraci především z Clubber Langa v Rockym III), anebo spíše psychologické drama ve stylu Wrestlera Darrena Aronofskyho, Warriora s Tomem Hardym či Bojovníka s Jakem Gyllenhaalem. Chvilku se tu vtipkuje ve formě ne zrovna vyšperkovaných verbálních či vizuálních vtipů, pak se tu naopak řeší vážná témata, jako jsou úvahy o sebevraždě, zdravotní omezení či ty komplikované vztahy. V jeden moment se navíc scénář dotkne poměrně palčivého tématu, které se dotkne minulosti hlavního hrdiny. Jde o téma, které může evokovat i aktuální zvěsti o tom, že do ringu míří Jiří Kajínek, člověk odsouzený za dvojnásobnou nájemnou vraždu. Jenže film raději tohle palčivé společenské téma nadhodí, aby se nad ním po jedné střihové montáži zavřela voda. A to v rámci montáže, ve které není tak úplně jisté, zda film satirizuje občas velmi primitivní vyjadřování influencerů… a nebo jim vlastně dává za pravdu.
Vlastně to působí, jako by nikdo tak úplně nevěděl, zda to má být primárně pro filmovou TikTokovou generaci, anebo pro jejich tatínky, kteří mohou být rádi, že se tady konečně točí alespoň vzdáleně podobné filmy jako Rocky. Ve výsledku z toho jsou jen poskládaná klišé – a ne vyloženě ve funkční podobě. Platí to například i o milostné lince hlavního hrdiny, přístupu k vyobrazení vztahu mezi Hoffem a jeho dcerou či momentech, kdy to vypadá, že to Hoff skutečně vzdá. Ano, je tu jako vždy do své role naplno ponořený Milan Ondrík. Ne, není obklopen neschopnými hereckými spoluhráči, protože Martin Finger i Ema Businská zvládají ze svých nepříliš komplexních rolí vytěžit možné maximum. Ano, i díky vysokému rozpočtu (70 milionů korun) to rozhodně celé nevypadá lacině. Ne, nevypadá to jako líná sázka na jistotu, byť se občas na archivní nahrávky z reálných Oktagon večerů spoléhá možná až příliš. Ale pořád se nejde zbavit pocitu, že námět a scénář vznikly na první dobrou. Všichni si řekli, že to tak nějak drží při sobě a že to stačí. Na Karlův most se přece také používala vajíčka a přesto pořád stojí, že?
Obsazení Elišky Balzerové a Pavla Rímského je tu spíše tak trochu meta – Balzerová si před 40 lety zahrála ve zmiňovaných Pěstech ve tmě, Rímský byl zase dabérem Sylvestera Stallonea v sérii Rocky. Obsazení obou známých hereckých tváří tak svým způsobem dává po symbolické stránce smysl, že by se nicméně podařilo obě herecké tváře obsadit do rolí, co mají v tomhle projektu tu nejvýraznější roli, se úplně říct nedá. Platí to nicméně spíše o Balzerové, jejíž postavu by někdo klidně mohl ze scénáře odstranit, vliv na děj by to pak mělo prakticky nulový. Ale třeba jen v jejím případě něco zásadního skončilo na podlaze střižny. Pravděpodobně největší scenáristický hřích jsou každopádně dialogy malé vnučky Hoffa. Člověk by už tak nějak čekal, že se scenáristé v roce 2026 naučí psát dialogy dětí přirozeněji a že jim k tomu klidně bude stačit vnímání autentické komunikace mezi skutečnými dětmi. I ta umělá inteligence by to snad v tomhle případě napsala líp.
Různé motivy se objevují přesně tak, jak zrovna mohou přispět scénáři, pak se na ně najednou zapomene, protože už se najednou zase do rovnice tak úplně nehodí. Béla Kardos v podání Jána Jackuliaka je tu vykreslen jako naprostý psychopat, když nicméně dojde na finální souboj, nedá se říct, že by se dokázalo dodat přesně to, co ono budování slibuje. Očekávanému souboji mezi Hoffem a Kardosem se musí nechat, že je poměrně přehledný a že ho naštěstí nezvládne zazdít nepřehledný a nefunkční střih, přece jen tomu ovšem chybí nějaká větší hravost. A i když samozřejmě není tak úplně fér srovnávat to s hollywoodskou produkcí, stačí si vzpomenout třeba na prvního Creeda. Ryan Coogler u něj zvládl každému zápasu dodat odlišný vizuální jazyk. I v závěrečném souboji se proměňuje způsob snímání a intenzita, což odpovídá tomu, jak se postupně mění samotný průběh zápasu. Boj tak působí jako komplexní disciplína, ve které je prostor na spoustu chvatů a překvápek. Moderní bojové zápasy jsou přece jen tak trochu nástupci gladiátorských zápasů. Sice v nich nejde o život (tedy většinou), přesto jde o zápasy v aréně, ve kterých se riskuje zdraví. A především je spojuje onen nádech show. Jde o násilné konfrontace, ale pořád ve formě show.
Oktagon si svou popularitu neudržuje náhodou – stojí za ní aktivní práce se show, marketingem, příběhy bojovníků, velkými akcemi, mediální pozorností a rozšiřováním značky. Bojovník pak do této sekce naprosto zapadá. Vypadá to prakticky tak, jak by si nejspíše film z prostředí Oktagonu natočili samotní lidé z Oktagonu. Nejen díky povinnému product placementu, ale také proto, že se velmi často dokáže v rámci podobných turnajů stírat hranice mezi realitou a fikcí. Zápasník není jen člověk, který jde do klece vyhrát zápas, ale také postava s vlastním příběhem, motivací a rivalitou. Samotný zápas pak není pouze sportovním výkonem, ale vyvrcholením příběhu, který se začal prodávat dávno předtím, než vůbec zazní úvodní gong. Přesně na podobném principu funguje i Bojovník. Díky tomu jde o ideální film vycházející z Oktagonu a tudíž svým způsobem také o „dokonalý produkt“. Možná prostě musí být podřízený principům, na kterých Oktagon staví svou vlastní show. I díky tomu je pravděpodobné, že Bojovník naprosto zafunguje u své cílovky – fandů zápasů v Oktagonu. Těžko říct, zda se všechny fanoušky Oktagonu podaří nahnat spolehlivě do kina, minimálně v tomto ohledu ovšem Bojovník plní svou funkci na výbornou. Jen škoda, že jde jinak o poměrně prázdný film, který působí spíše jako znouzectnost.
