Ačkoliv bych čekal, že film, který se věnuje uměleckým intervencím ve veřejném prostoru bude mít poměrně silnou společenskou odezvu, z mého pozorování se tomu tak neděje. A zrovna u tohoto filmu je to podle mého názoru velká škoda.
Vladimír Turner je český umělec, filmař a pedagog. Jeho prací, která zahrnuje videa, filmy, objekty, a angažované intervence a performance ve veřejném prostoru, se již dlouhá léta prolínají témata a otázky, které trápí současnou civilizaci. Vím, že tato definice je dost široká a podobá se akademickým popisům, kterými se snaží odborné instituce komentovat něco, čemu se říká moderní umění, ale mám dojem, že zrovna tady je to pravda a že Turner si nebere na paškál nic menšího. V jeho práci se tak setkáme s tématy využití veřejného prostoru, možnosti (nebo spíš nemožnosti) bydlení, lživost marketingových strategií, bezdomovectví, nebo nehumánní metody politických systémů. Ve svém nejnovější celovečerním filmu pak zkoumá právě jeden ze způsobů, kterým tyto problémy reflektuje – umělecké intervence do veřejného prostoru. Ale nikoliv líbivá dílka, která v rámci artwashingu umisťují developeři do svých gigantických čtvrtí. Turner naopak zkoumá tu „neoficiální“ stránku věci. Tu, která občas balancuje na hranici zákona a často ji i záměrně překročí.
Tento film jsem chtěl vidět již hodně dlouho, prakticky od jeho premiéry na festivalu Jeden svět, ale nějak se mi to nedařilo. Už, už jsem to chtěl vzdát, protože přeci to časem bude někde na VOD, ale nakonec jsem přeci jen našel termín projekce a vyrazil do kina. A musím říct, že vůbec nelituji. Pokud si vzpomínáte, jak jsem se tu na začátku roku rozplýval nad krásou filmu Echt – film o malíři Janu Mertovi, nebo pokud jste někdo někde narazil na můj kratší text o filmu Kráska z Gazy, asi ani nemusíte číst dál, protože se možná budu dost opakovat. Ale! Tohle je přesně to, co si představuji pod pojmem současný dokumentární film! Nikterak přemrštěně dlouhý (málo přes 80 minut), dramaturgicky a vypravěčsky dobře zvládnutý, s aktuálním tématem. To je přesně ono. Nic víc bych ani nemusel psát, ale pokud bych to měl více rozvést, tak asi takto: když mluvím o tom, že je film vypravěčsky dobře zvládnutý, myslím především to, že ačkoliv autor zaujímá filmem určité stanovisko, nijak zvlášť vám ho necpe. Spíš naopak zaznamenává určité okolnosti, předkládá vám je jako své argumenty, skládá je v logický celek, ale je do určité míry na vás, jestli je přijmete nebo ne. To je za mě velký palec nahoru. Nic necpat, nepovažovat se za génia, ale pokorně nabízet prostor k diskuzi. Druhým bodem je pro mě to současné téma. Autor se sice vrací i některým archivním kouskům, ale zároveň pro své argumenty využívá i akce, které proběhly třeba jen pár měsíců zpátky, čímž dle mého názoru, nám jako divákovi dokazuje, že problém, o kterém referuje je aktuální problém, který je právě nyní vhodný pro veřejnou diskuzi. Někdo by mohl namítat, že to, co já považuji za třetí přednost, tedy nikterak přemrštěnou stopáž, je i zároveň slabina, protože nedovoluje autorovi jít do hloubky a film by se mohl zdát skutečně jen jako záznamem argumentů. Nicméně vzhledem k tomu, že jejich střihová skladba dává smysl a film má tím pádem svůj názor, vlastně mi to vůbec nevadí. Autor i film mají názor, který jsou schopni podpořit rozumnými argumenty, o kterých by se dalo dozvědět více, ale to nemá být podrobný záznam uměleckých akcí. To má být zpráva o světě, který by potřeboval pomoc, kterou se mu někteří jeho obyvatelé snaží nabízet. A to tento snímek splňuje dokonale.
Pokud tedy budete mít ještě příležitost film Veřejně prospěšné práce vidět, určitě ji nepropásněte. Je to řemeslně velmi dobře zpracovaný film, který referuje o důležitém a současném tématu a o lidech, kteří se ho snaží nějakým svým způsobem řešit. Jestli byste měli letos vidět jeden film z festivalu Jeden svět, za mě by to byl právě tento.
